Drtivá porážka

Nikdy nic člověka nepobaví víc, než několik přesných ran přímo do ksichtu nějakýho namachrovanýho týpka. Stejně tak ale pobaví i morbidně obézní Američanka, která přes svůj našlehaný entuziasmus stejně z toho bláta nevyleze a nevyleze. Ha. Pořad na to přesně kápl a přesně to nám ukazuje. Takže, pokud chcete vidět, jak někdo dostane samohybem do držky a sletí do bláta, kde se mu zatočí kebule a on ztratí orientaci a nadělá si do gatí a vás to přivede do neutuchajícího smíchu, tenhle pořad je přesně pro vás. (14.06.2011)

Na tuhle show jsem narazil více méně náhodou, když jsem přepínal kanály. A hned u prvního dílu jsem se smál tak, až jsem brečel (a to bez jakékoliv nadsázky). Od té doby jsem se stal pravidelným divákem této správně ujeté show, která mi přijde jako odlehčená verze Faktoru strachu. I tady lidi bojují o 50 tisíc dolarů a i zde se neváhají ztrapnit. Nicméně já jsem od přírody tvor škodolibý, takže se na všechny ty držkopády a trapasy tak rád dívám :-) Za Jacoba Manna, za hlášku "Kde je ta tyč?" (až uvidíte, tak pochopíte) za krásnou a pohotovou Jill, za dva pohodové moderátory, za vtipné komentáře, za skvělé animace a hlavně za velké koule musím dát plný počet! (02.08.2010)

Jednou dvakrát je vtipné sledovat jak ochráničovaní lidičkové naivně se úmyslně stylizující do nějakého symbolu padají v různě krkolomných pozicích do vody či blátivé kaše, jsouce na hlavu poraženi opolstrovaným mechanismem či překážkou... ale jakýkoliv další díl je totální ztrátou času a adorace tohohle kusu jako hitu sezóny je jen důkazem úpadku nejenom zábavy, ale i hodnot. Tady totiž nejde o fyzické schopnosti, šikovnost nebo překonávání sebe sama, tak zkrátka není tahle v obřích uvozovkách psáno "soutěž" nastavena. Tady se prostě padá na držku, a to je vše, přátelé. Je to zhruba stejně zábavné, jako když se v počátcích kinematografii narvané sály lámaly smíchy nad dortovými bitvami...ale my narozdíl od tehdejšího diváctva tenhle model strašlivě dlouho známe, takže co to jako má být, ptám se? Jediný, kdo si zaslouží respekt, jsou komentátoři, kteří neúnavně sází i relativně vtipné komentáře blb za blbem, díl za dílem. Jako sociální experiment by to asi bylo zajímavé, to by ale nesmělo jít jen o klon japonského úletu známého jako Takešiho Hrad. Naprostá zbytečnost, 20%. (21.08.2011)

V této krásné době, kdy chce každý vydělávat co nejvíce peněz za co nejméně práce, si Drtivá porážka bez problémů najde dost zájemců o účast. Já to však nebudu, neboť mi exekutoři dosud neklepou na dveře a já jsem nikdy nepocítil touhu nechat si nafackovat od nějakého stroje, skákat z výšky na nestabilní plochu, nechat se rozhodit od kluzkých koulí či neustále nekontrolovaně padat do vody. Dokonce v sobě nemám ani dost škodolibosti na to, abych se nějak mimořádně bavil tím, že to právě někdo pořádně schytal. Ale troška škodolibosti se ve mně samozřejmě najde, takže se občas mrknu na lidi nepřirozeně ztrácející stabilitu. (29.10.2015)

Je zajímavé sledovat, jak se s podobnou tématikou jako přinesl Ninja faktor (částečně i dříve TC a další) vypořádají Američané. Výsledek je dle očekávání založen ne na sportovním výkonu, ale na čistém ztrapnění a posměšcích na neschopné nebo "ovládané" jedince. Vedle všech "držkopádů", narážení do koulí, tvrdých direktů od pěsťové zdi až po "kde je tyč, kde je ta tyč". To, že někdo na konec vyhraje a odnese si pár tisíc dolarů je v podstatě jen drobnost. Bohužel i dvojice jasně stylizovaných komentátorů nepřináší příliš jiného, chytrého, humoru. Naštěstí je tu Jill Wagner je nejlepší! A umí to s koulema nejlíp ze všech:) Amerika od American Gladitors jde pochybným směrem. PS: ty díly s top momenty a "placeným trapným komparsem jako fanoušky" jsou trochu moc:) (01.08.2010)