Bouřlivé pondělí

Za najlepsie filmy rezisera Mike Figgisa povazujem Leaving Las Vegas, Bourlive Pondeli a Profesor Odchazi 1994. Film je to na urovni hlavne tempom, ktore nenudi, dialogy su vyborne, a hoci nemusim Tommy Lee Jonesa, na urovni hral Sean Fazula a vyborna bola Melanie Griffith. Polska jazzova hudba na urovni - a to som si myslel, ze ide o Talianov zijucich kdesi v USA : 70 % (04.07.2020)

Mírné rozpaky ve mě vyvolal tento film. Ne že by neměl nakročeno k dobrému výsledku. Bylo tam i několik hodně zajímavých scén. Ale jako celek to na mě působí trochu naivně. Aneb čistá lovestory z prvního pohledu, která dokresluje rádoby mafiánské praktiky místních borců z Newcastlu, i nově přiševších. Brendan (Sean Bean) najde práci jako uklízeč v jazzovém klubu, ale při svém štěstí je u všeho důležitého. Svou neodbytností je spouštěstím mechanismem násilných událostí. A navíc potká Kate (Melanie Griffith), servírku, která dělá šlapku pro amerického podnikatele Cosmu (Tommy Lee Jones), který si o sobě myslí, jak je tvrdý. Ale jakýkoliv pokus o hrubou akci v jeho prospěch končí fiaskem. A samozřejmě musí být i trochu zákeřný. A pak je tu Finney (Sting), místní šéf nočního Newcastlu, který má pořád čest a pro strach uděláno. Výsledek není nejcelistvější: mix, ve které nechybí tvrďáckost, hrdinská velkodušnost a zaslepená láska a tvrdohlavost. (22.11.2010)

Ráno som vstal. Umyl si zuby, vymočil sa. Zapol topinkovač a už to fičalo. Cesta do práce sa ťahala ako sopel z nosa na druhú a šichta ešte viac. V ôsmych hodinách sa mi podarilo zívnuť 138 krát, a to som niektoré nepočítal kvôli zníženej schopnosti exaktného uvažovania. Po práci bodlo pivko. Nepočítal som. To by som sa musel cítiť ako magor. Ale v skutočnosti som sa presne tak cítil. Okolo polnoci som sa pokúsil kombinovať pozvolné strácanie vedomia a súdnosti. Myslím, že kombinácie vyšli celkom slušne. Pomlčím o tom hlavne kvôli nedostatočnému vnímaniu súvislostí a teda väčšina z toho, čo sa dialo potom nedávalo zmysel. Okrem ranného zvonenia. Jedno viem iste: Bol to omnoho búrlivejší pondelok, ako ten Jonesov. (04.02.2009)

Téměř banální příběh o korupci, odvaze a osobních rozměrech tragédie je v duchu původních filmů noir nasnímán ve velmi pomalém rytmu, pro který byl zřejmě "nemoderní" už v době svého vzniku. Vyniká nádhernou kamerou, režisérovým smyslem pro celkový obraz i pro nejmenší detail a nenápadně precizním střihem. Jazzový klub jako jedno z důležitých míst děje umožnilo Figgisovi, který je sám dobrý muzikant, akcentovat ve zvukové složce snímku blues a jazz. Pro současné stoupence antiamerikanismu bude jistě nezapomenutelným zážitkem parodie americké hymny v podání smyšleného freejazzového Krakovského jazzového ansámblu, pro současné milovníky jazzu a blues (ještě žijeme) zase Stingova basová improvizace z druhé poloviny filmu. Ačkoli zde tenhle film není příliš populární, vyměnil bych ho za pět z deseti filmů, které zde naopak populární jsou (1, 2, 5, 7, 10), a to v kursu 5:1. (07.06.2008)

Prvních 15 minut filmu je vizuálně velice působivých a slibuje mnohé. Pak se do popředí dostane přece jen už víceméně standardní příběhová konstrukce, kterou navíc sráží černobíle populární protiklad zlého amerického kapitalisty balancujího při prosazování svých zájmů na hraně zločinu (jedna z nejslabších rolí T.L.Jonese) a hodných Evropanů. Stále je ale na co se dívat, řada prvků vkomponovaných do děje (polský jazzový orchestr) je osvěžujících a udrží vás v příjemné směsi napětí a radosti z noir pojetí celé téhle záležitosti, a to až do konce, který si příměsí originality nezadá s předchozím. Poctivé 4/5. (26.11.2008)