Pod jednou střechou

Tak to se poněkud nepovedlo. Míním skloubení filmu a hudby. V dramatické scéně opuštění domu hraje muzika jako při té nejveselejší komedii. Ale jinak to vcelku ušlo. Je to takový klasický dívčí román pro paní a dívky, takže i když jsem to dokoukal bez přejíždějí, musím taky něco dát. Ale nemusím to vidět znova. (20.07.2023)

Dódi mi bylo fakt líto. Coby majitel domu muset poslouchat vychechtanýho Rašilova, kterej prostě nemá na zaplacení nájmu, i když se tak tak vejde do kalhot, jak je obtloustlej. Kdyby přestal peníze proměňovat v tuk na svým těle, určitě by měl zcela v pohodě těch 125 zlatejch na úhradu dluhu, mohl bejt zdravější on sám i pan domácí, kterej by se nemusel tolik čílit. Jinak teda Dohnal opět prokázal, že může nosit nos nahoru, pověst jednoho z nejhorších českých herců mu nepřísluší jen tak náhodou. Zejména v pasážích, kdy chtěl vyjádřit jakoukoli emoci, byl přímo tragický. Takže vlastně pořád. Podle mě nejlepší výkon ve svý kariéře podal v roli Klementa Gottwalda, kdy byl nalíčenej tak, že nemohl udělat jakoukoli grimasu, jen kynul rukou, řekl jen asi tři věty, který ještě navíc byly namluvený někým jiným. Vítová překvapila příjemně, nepředvedla takový hujersky snaživý výkon jako obvykle, působila celkem přirozeně. Zato Nasková nepřekvapila, opět to vypadalo, že trénuje na soutěž v nehybnosti (kde mimochodem skončila druhá, ale jen těsně, první se umístila mrtvola v rakvi). (28.09.2016)

Jako pamětnice musím přiznat, že tento film jsem viděla prvně. Překvapilo mne, že byl natočen až v roce 1938. Dlouhými hudebními pasážemi a rozvláčnými záběry mi připomínal naše první filmy zvukové éry. Chybí mu švih a dynamika některých skvělých komedií natočených v roce 1938. I tak mne snímek zaujal, protože příběh je sladce naivní a je v něm vidět mnoho záběrů staropražských ulic a zákoutí. Lze mu vytknout, že někteří herci nezapřou jeviště a občas jsou trošku prkenní nebo přehrávají, což je průvodním jevem většiny starých filmů. Ale Pištěk, Rašilov a Nasková to zachraňují. (04.05.2013)

Zub času je neúprosný, např. technika střihu a vlastního řazení záběrů při dialozích je z dnešního pohledu již hodně nešikovná a úsměvná. Celkově dosti naivní a toporné i co do příběhové stránky, a nezvednou to ani herci (Pištěk, Rašilov), jejichž výkony působí díky předešlému často až přehnaně. Je zde i pár nadčasových replik typu: "Ten chlapík je v civilu exekutor, ale jinak je to slušnej člověk.". [40%] (04.05.2013)

Už v éře němé kinematografie patřily romány Ignáta Herrmanna, který dovedl mistrně vystihnout příběhy ze života obyvatel staré Prahy, k zvláště privilegovaným a proto není divu, když se k nim čeští tvůrci vraceli ještě v průběhu třicátých let. Ačkoliv Herrmannovo jméno bylo v literárních kruzích oficiálně skloňováno jen v kontextu pokleslé a nepříliš náročné tvorby pro širokou čtenářskou obec, patřily její filmové adaptace k té lepší části soudobé produkce. Režisér Miroslav J. Krňanský se pokusil oživit atmosféru staropražských zákoutí, malostranských střech a kostelů z konce devatenáctého století i v tomto filmu, v němž se na pozadí promítal konflikt mezi starými zkostnatělými zásadami a moderním přístupem k životu mladých. Film stojí za pozornost především díky několika dobrým výkonům představitelů starší herecké generace. Růžena Nasková vystihla v jemných odstínech svého kultivovaného projevu vidoucí nevidomost chápající a milované babičky, s níž ostře kontrastuje Pištěkův uzurpátorský majitel domu, vůči vlastnímu synovi zaslepený umanutou ješitností a nezměrnou touhou po mamonu. A Saša Rašilov se po několika drobnějších figurkách v jiných filmech konečně ocitl v roli, která naplno souzněla s jeho naturelem věčného bohéma s poněkud rozevlátým životním stylem. Takové příjemné zastavení v idylických časech malostranské Prahy není vůbec na škodu. Alespoň jednou za čas. (05.09.2009)