Na doraz

Režisér Todd Phillips se po poměrně svěží Pařbě ve Vegas stylově i žánrově vrátil ke svému 10 let starému debutu Road Trip. Na doraz ale postrádá jakékoliv kvality Pařby, jedná se jen o nenáročnou, předvídatelnou, skoro až primitivní buddy komedii, která bez jakékoliv invence využívá těch nejhorších klišé a typických žánrových postupů road-movies. Scénář je neskutečná křeč. Cesta dvou nesourodých charakterů je nesmírně nudná, povinné zastávky tvoří bez výjimky nudná a zbytečná camea. Vztah hlavních hrdinů se pak celou stopáž pohybuje na ubíjející linii nesnášim tě–nejsi tak špatný–fakt tě nesnášim–nejlepší kámoši. Ne že by takový recept nefungoval, stačí připomenout dnes již klasickou komedii Letadla, vlaky, automobily z roku 1987, kterou ostatně Na doraz nepokrytě imituje. Tomuto filmu je lepší se vyhnout. (02.12.2010)

Utíká to pěkně, ale u komedie bych očekával podstatně větší porci zábavy. Desítky minut se divák tak maximálně mírně usmívá, ale na záchvaty smíchu to rozhodně není. Řada momentů je z řady skutečně absurdních, ale spíš TĚCH absurdních, kterým jednoduše nevěříte a navíc, skutečně nepobaví. Chemie mezi Galifianakisem a Downeym Jr. je stejně bídná jako v případě třeba Jonaha Hilla a Russella Branda v Dostaň ho tam. Když to porovnám třeba s dvojicemi Stallone – Russell v Tango & Cash nebo Willis – Wayans v Posledním skautovi, tak je ta propast ještě viditelnější!! Vážné situace nefungují, mnohým vtipům teče mléko po bradě. Což je minimálně škoda.. Viník? Jednoznačně scénář. V buddy-movie je přímo nutností, aby děj táhly zejména dialogy. Jenže výše zmíněná dvojice prakticky nemá co hrát, navíc Galifianakis prakticky opakuje svou roli z předchozí Pařby ve Vegas a prostě už to nefunguje, ba místy otravuje. Abych to shrnul, není to zlé, ale.. prostě té vaty bylo až moc!! (13.06.2011)

"Hele, vole, tvůj pes honí"... Neuvěřitelně okatá sázka na jistotu a spolu s ní hrozné zklamání. Zatímco Pařba ve Vegas byla spontánní a navzdory vší té zhovadilosti, která se v ní odehrávala, byla vlastně velmi inteligentní. Na doraz je oproti ní vypočítavé, neupřímné a navíc ne moc zábavné. Bere si to nejokatější a nejprovařenější z nezávislých hořkých komedií a road movie a kombinuje to s tím nejprůměrnějším z klasických hollywoodkých rychlokvašek, kterých vznikají tucty do roka (film typu Vrahouni, Exmanželka za odměnu a spousty dalších, které k nám díky bohu ani nejdou). Výsledek je roztahaný nedodělek, který není ani z poloviny tak vydařený, jak by si sám přál být a už vůbec ne tak zábavný. A snaha tvůrců přesvědčit nás o pravděpodobnosti vzniku přátelství mezi hlavními hrdiny je o to bolestivější, o co evidentnější je, že je naprosto vymodlená a nefunkční... (11.12.2010)

Čekal bych, že Phillips po nalezení svého divácky životního filmu zopakuje schéma v průměrnější (stravitelnější) podobě. Místo toho jde v duchu českého názvu daleko za všechny rozumové hranice, neustupuje před nepochopitelně fekálními gagy a humor celého filmu nakonec spolehlivě schovává do škatulky "divný". Ani několik vážnějších momentů vlastně moc nedává smysl, protože jsou sice jasně rozpoznatelné, ale okamžitě shozené a scénář si tak podtrhává nohy v obou rovinách. Chvíli po skončení tak člověku dochází, že být na Downeyho místě někdo neznámý, je vlastně Due Date totálním debaklem. Druhá hvězda tak svítí čistě za zásluhy Iron Mana, který si dokáže udržet tvář a charisma i při rvačce s invalidou nebo tváří v tvář masturbujícímu psovi. P.S.: Když Galifianakis před lety nesměle mentoroval a opatrně hláškoval v Tru Calling, byl strašně fajn. Když se stal známým díky komediální poloze, přál jsem mu to. Ale když hraje počtvrté, popáté zarostlého opilého/zfetovaného blba, nemůžu ho ani vidět. Za tohle Phillipsovi těžké mínus. (14.12.2010)

(Sebe)destruktivní konverzační roadmovie aneb pojízdná spermobanka s trvalou... I dal jsem si druhýho Todda Phillipse ve dvou dnech a po absurdním úletu The Hangover čekal jsem přinejmenším stejně svižně napsanou a zrežírovanou pohodovku. Jak už mě při pařbě napadlo, tak Phillips objevil mezistupeň mezi kontrolovanou debilitou a nekontrolovatelným magorismem definovaný jako Zach Galifianakis. Takže bylo jen otázkou času, kdy mu nějaký film "ušijí" přímo na tělo a v případě Due Date je dokonce víc než patrný, že těchle pětadevadesát minut sám vyloženě táhne. Nic proti Robertu Downeymu Jr., jemu prostě ten cholericky arogantní "starkovský" výraz sedí, jen tady hraje chvilkama možná až trochu okatý sparing. Ale celkově jsem se bavil, možná o trochu víc než u samotné "Pařby", byť za ní paradoxně v celkovém dojmu Due Date trošku zaostává. Místy vyloženě perfektní dialogy (skvělá reflexe doby - "Až mě líp poznáte, zjistíte, že mam skvělou povahu. Mam 90 přátel na facebooku, 12 váhá, ale i tak jich mam 90!"), vkusně naředěné "emotivními", prostě lidskými chvilkami a ještě navíc velký plus za halucinogenní jízdu v rytmu nezaměnitelný "Hey You" od Pink Floyd. Svižná komedie se scénářem o životě a nebo jen živelný scénář o bizarnosti života. [final rate: 70%] (16.04.2011)