Obsahy(1)
Představení Raskolnikov: jeho zločin a jeho trest zahájilo svou premiérou v roce 2003 čtyřdílný cyklus divadelních adaptací vrcholných děl F. M. Dostojevského. Vladimír Morávek jej nazval Sto roků kobry a věnoval P. Scherhauferovi, jedné z klíčových režisérských osobností českého divadla. Dostojevskij napsal Zločin a trest v německém Wiesbadenu mezi červencem 1865 a únorem 1866. Myšlenku na napsání románu měl však již od poloviny 50. let, kdy se vrátil z vězení a vyhnanství v Omsku. Po odpykání trestu Dostojevskij mění radikálně své názory a je přesvědčen, že násilná revoluce nemůže být řešením, protože násilí plodí zlo a zlo páchané ve jménu dobra se nakonec obrátí proti svému původci. Takto bývá často interpretován Zločin a trest. Sám autor o tom píše v dopise nakladateli: "Je to psychologický záznam o jednom zločinu. Děje se v současnosti, v letošním roce. Mladý člověk, vyloučený z řad posluchačů univerzity, maloměšťáckého původu, žijící v krajní nouzi, z lehkomyslnosti, z názorové rozkolísanosti podlehl některým podivným nedonošeným idejím, které se vznášejí ve vzduchu, a rozhodl se jedním rázem zbavit své hanebné situace. Rozhodl se zabít jednu stařenu, která půjčuje peníze na procenta. Je hloupá, hluchá, nemocná, lakomá, bere židovská procenta, je zlá a utiskuje jiný život tím, že u sebe mučí jako služku svou mladší sestru. "Není k ničemu", "Proč jen žije?", "Je vůbec nějak užitečná?" - Tyto otázky matou mladého muže. Rozhodne se ji zabít a okrást s úmyslem zařídit šťastný život své matce a sestře, dokončit studia, odjet za hranice a potom být po celý život čestným, pevným, neúchylným při plnění "humánní povinnosti k lidstvu", čímž se pochopitelně "smyje zločin", pokud se dá vůbec nazvat zločinem čin spáchaný na stařeně hluché, hloupé, zlé a nemocné, která neví k čemu žije na světě, a která by možná tak jako tak za nějaký měsíc umřela." Inscenačnímu týmu Vladimíra Morávka (dramatizace Luboš Balák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Kamila Polívková, hudba Petr Hromádka) a hereckému souboru se mimořádně zdařilo přenést na jeviště jak příběh s téměř detektivní zápletkou, tak vnitřní svět Dostojevského postav. Z hereckých výkonů jistě zaujme Petr Jeništa v titulní roli - televizní kamera zprostředkovává jeho herectví v detailu, který je divadelnímu divákovi většinou odepřen. Režie televizního záznamu se opět ujal režisér inscenace Vladimír Morávek s osvědčeným televizním štábem - hlavním kameramanem Jiřím Kovářem, střihačem Jiřím Mikulou a zvukařem Ladislavem Ježkem. Díky spolupráci Divadla Husa na provázku a brněnského studia ČT se podařil nebývalý počin - zaznamenat pro televizní archiv i pro divadelní badatele celou tetralogii Sto roků kobry, která je předznamenává Morávkovu éru v Huse na provázku. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (8)
Výchozí Dostojevského látka je vynikající a je neuvěřitelné, že se na jejím základě mohla objevit divadelní adaptace, která se mi nelíbí, ale je to bohužel fakt. Zatímco Stavrogin je ďábel bylo divadelní představení, které jsem ohodnotil čtyřmi hvězdičkami především díky Budařovu fascinujícímu hereckému výkonu, v téhle hře se už naplno projevila manýra Vladimíra Morávka. Ošizená scénografie, mundúry, které připomínají gestapácké uniformy, chtěné přehrávání, výkřiky, přehnané grimasy, celková přestylizovanost, to všechno zkrátka odvádí divákovu pozornost od myšlenky. Bylo tam zkrátka příliš málo Dostojevského a příliš mnoho toho, co si hraje na divadelní avantgardu. Celkový dojem: 40 %. ()
S velkou nedůvěrou jsem k tomu přistupoval, ale nakonec jsem se tvůrcům poklonil. Zločin a trest se dá obtížně převést do filmové podoby - jako divalo se mi zdál téměř nepřevoditelný. Forma, kdy se kusy děje jako by čtou z románu, všechno je vysoce stylizované, kostýmy nečasové... se ukázala jako cesta. Obrovské nasazení celého souboru úspěch dotvořilo. ()
Morávek: jeho zločin a trest. ()
Tento brilantní kousek paradoxně jako první část Sto roků kobry natočila Česká televize na konec. Strhující inscenace po všech stránkách - osobně ji řadím jako nejlepčí část série. Precizně modelovaný temný svět téměř nihilisty a téměř pragmatického Raskolnikova víří intensivní hladinu moderní filosofie. Rychlopalné herectví Petra Jeništy, který v napětí nepolevuje ani sekundu; je zdatně doplňováno zbytkem husáckého asámblu, který drží napětí obřadbě až do krve. Ženiální... ()
Souhlasim s komentářem "M.Macho", Raskolnikov je intenzivní zážitek, totální nasazení všech herců na scéně je cítit i skrz televizi. Morávek se ukázal jako originální inscenátor Dostojevského "pošahaného" mikrokosmu. Oceňuju kromě úžasného výkonu P.Jeništy i geniální portréty vedlejších rolí, které v románu Dostojevský napsal jako směšné karikatury. Zde postavy kupce, Poláčka a vší tý "pakáže příživnický", co je přítomna na smuteční hostině vyznívají náležitě groteskně. V Dostojevského světě se to jen hemží vším možným, jen ne "normálními" postavami snad s výjimkou Razumichina, který právě proto je v inscenaci málo výrazný. ()
Personal note : Přečíst předlohu ()
Dokud inscenace vypadala jako dramatická recitace Dostojevského románu (jednoho z nejlepších, kdy napsaných) byl jsem s ní spokojen, ale jakmile se tvůrci rozhodli smíchat zbytek knihy do jednoho obrazu, vyhrocené avantgardní pojetí, které uznávám své kouzlo má, se tolik nevydařilo a z Katěriny Ivanovny byla hysterka, Avďotji Romanovny piši myši a z Razumichina slizoun. Jeništa jako Raskolnikov exceluje. Jsem ale spíše zklamán. ()
Naprosto úžasné zpracování temného díla F.M.Dostojevského. Obsazeno samými skvělými herci, kteří evidentně znají své řemeslo. Dal bych i víc než 5*. ()