Obsahy(1)
Více než deset let uplynulo od slavné premiéry neméně slavného dramatu Maryša bratří Mrštíků v brněnském Divadle Husa na provázku. Nový inscenační klíč Vladimíra Morávka vyvolal řadu nadšených ohlasů i velké pohoršení. Jmenovaný posléze odešel do hradeckého divadla, aby tam nastartoval velkou činoherní éru, kterou korunoval návratem na místo činu - do Brna. A Česká televize Maryšu pohotově zaznamenala a uložila do svého zlatého fondu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (6)
Nejlepší inscenace Maryšy, jakou jsem kdy viděl (srovnávám s filmem z roku 1935, televizní inscenací z roku 1971, zlínskou inscenací z roku 2010 a s covidovou variací Národního divadla z roku 2021), a jeden z mnoha důkazů, že Provázek byl minimálně do 90. let jednou z největších perel českého divadla. Jakkoliv by se zvolená forma komediální mystifikace o progresivním ochotnickém souboru snadno mohla zvrtnout v samoúčelnou parodii, Morávek dokázal svého odvážného kroku využít ke zdůraznění nejednoznačnosti postav, jakož i pitoresknosti venkovského prostředí, což dle mého názoru odpovídá poselství hry více než většina konvenčních interpretací. Diváckému zážitku navíc pomáhá i to, že herecký soubor pochopitelně výborně ovládal moravský dialekt, takže neslyšíme žádné topornosti. Asi nejvýraznější změnou je v Morávkově značně komediální koncepci pojetí Francka jako hořce humorného excentrické figury v podání typově jedinečného Michala Bumbálka, oproti běžné poněkud sporné teatrální romantizaci jeho urputnosti. Ivana Hloužková dokázala svým silně prožitým výkonem geniálně vystihnout svár Maryšiny duše mezi vzpurností a křehkostí, zatímco tradičně drsně okouzlující Pecha a Zatloukal pojali Vávru a Lízala syrově tragikomicky s autentickými melancholickými nádechy. ()
Klasická avantgardní provázkovina. Jak to bývá u tohoto souboru zvykem, jakoukoliv látku si překope po svém a tak mu přirozeně neunikla i Maryša bratří Mrštíků. Chvílemi mi divadlo připomínalo mystifikační cimrmanovinu Vítr z hor :D. V hlavní roli Maryši exceluje nedávno zesnulá Ivana Hloužková, na kterou jsem na různá představení na Provázek tak rád chodíval. Odešla příliš brzy, čest její památce. ()
Chvíli mi trvalo, než jsem si na toto "divadlo na divadle zvykl", ale nakonec se mi to podařilo, mělo to naštěstí vzestupnou tendenci. Nejvíc to však bohužel kazili diváci, kteří se po většinu inscenace v sále hlasitě řehtali, což působilo hodně nepatřičně, nemá jít myslím o komedii. Faktem je, že zřejmě kvůli originalitě pojetí, kterým Morávek nejspíš chtěl zároveň parodovat kočovnou Stehlíčkovu hereckou společnost z konce 19. století, která pro svůj amáterismus nakonec zkrachovala, jak jsem pochopil z poznámek pronášených o přestávce, z toho asi vznikl určitý kočkopes. Což nezachránily ani časté záběry na dojatou milou stařenku v hledišti, která to prožívala jako opravdové drama, stejně jako jsem se o to snažil i já. Pokud ale režisér postaví inscenaci tak, že se většina publika i při těch nejvážnějších scénách řehtá jak na estrádě, něco myslím není v pořádku. Bylo mi tak trochu líto Ivany Hloužkové, k jejímuž úmrtí ČT zařadila inscenaci pohotově do programu, která předváděla statečný dramatický výkon, často bohužel do ponižující kulisy diváckého smíchu. Pokud to tak Morávek opravdu zamýšlel, střelil podle mne dost vedle, pokud záchvaty smíchu v hledišti vyvolávat nechtěl, pak se mu to zkrátka nepovedlo. Nevím, co je horší. Vím, že většinové publikum má dnes televizně pokažený vkus a nedokáže vnímat vážněji míněné kusy, i s tím by měl ale dobrý režisér počítat a nevycházet této divácké negramotnosti naopak podbízivě naproti. ()
Na živo to bylo ještě lepší. (2.11.2017) Uběhlo 26 let od chvíle, kdy jsem představení sledovala v hledišti, od té doby se toho mnoho změnilo. Peca už je na věčnosti, Aťka Ambrová též, teď i výborná Ivana Hloužková. Trocha té nostalgie je na místě. Zpracování Maryši z roku 1997 je pojalo jako vzpomínka na Stehlíčkovu divadelní společnost, formát divadla v divadle funguje dobře a postaral se o humorné rozvolnění jinak vážného dramatu. Maryša spatřila světlo světa v roce 1894 v Praze, děj nás přivede do vesnického prostředí 19. století. Kulisy jsou spíše jen naznačeny, scéna je hodně komorní, atmosféra je podtržena lidovou muzikou. (15.3.2023) ()
Vynikající zpracování klasické divadelní hry. Úsporné kulisy, kostýmy i limitovaný herní prostor dávají vyniknout právě tomu herci, který má svůj výstup. Ostatní v té chvíli ustupují do stran nebo do pozadí, leckdy se úplně zastaví. Někteří tak, aby nerušili, monotónně opakují nějaký pohyb (babička, chlapci s chlebem). Jakoby se celá scéna na chvíli zpomalila a ten, kdo má divákovi co říct, má prostor a čas jen pro sebe a poutá veškerou divákovu pozornost. Z monologů Maryši cítíte takovou bezmoc! Až vás z toho bolí srdce. A kdyby náhodou někdo drama neznal, vytuší snadno, že vnitřní boj téhle holky nemůže dopadnout dobře. I přes prvky humorného přehánění divadelní hra emočně graduje a žene hlavní hrdinku k působivému závěru. Výkon Ivany Hloužkové byl plným právem oceněn. Hodnotím ji výše než Maryšu v podání Pavly Beretové nebo Petry Hřebíčkové. ()
Reklama