Režie:
Drahomíra VihanováScénář:
Drahomíra VihanováKamera:
Ivan VojnárHudba:
Jiří StivínHrají:
Drahomíra VihanováVOD (2)
Obsahy(2)
Drahomíra Vihanová ve svém krátkometrážním dokumentu sleduje dvě ženy odlišného věku, profese a způsobu života. První je vynikající a ambiciózní vědkyně, druhá pak pracuje v pokladně nádražní stanice v Srbsku u Karlštejna a ve volných chvílích se věnuje poezii. Vihanová klade čtyřicetileté vědkyni i stárnoucí naivní básnířce otázky, které se dotýkají jejich životní filozofie, vnímání okolního světa i osobních hodnot. Pronikavý dokument, který se zabývá v té době značně marginalizovanou otázkou postavení žen ve společnosti a ženskými mikrosvěty, vznikl v roce 1984. (Česká televize)
(více)Recenze (6)
Spis vypoved o tehdejsi dobe. ()
Ano... ()
Tento minidokument je podivně tíživý, z čehož viním hlavně JIřího Stivína, protože s tou depresivní hudbou to už vážně trochu přehnal. Tíživé jsou ale také (některé) otázky, které Vihanová pokládá. Ne tak odpovědi. "Zamilovala jsem se do chloroplastu"... Zajímavou otázku střídá banalita a naopak.... "Co jste všechno dala do toho salátu?" Tři hvězdy především za černobílou atmosféru osmdesátek kdesi na chalupě v Srbsku, mezi hrnci, poklicemi a starou paní, která píše básničky o léčivých bylinách a cestách do práce. ()
Otázky pro tři ženy. ()
Zpověď dvou žen jdoucí nějak mimo. ()
Nemyslím, že v tomto dokumentu hraje jakoukoli roli kariéra zpovídaných aktérek. Otázky nejsou příliš dobře pokládány a tím pádem se nelze divit odpovědím. Tento počin sám sebe popisuje jako dílo, které se zabývá otázkou postavení žen ve společnosti, což v dané době bylo marginální. Je to ovšem jen další z řady dokumentů, který se více zabývá atmosférou a prostředím, nikoli lidskou filozofií a porovnáním dvou úhlů pohledu. Nehledě na to, že marginální to bylo pro většinovou společnost (nebylo nutné to téma otevírat v mediálním prostoru do takové míry, v jaké se téma propírá dnes) - pro ženy bylo úplně stejně, jako pro každou lidskou bytost důležité hledání vlastního "místa" na slunci a každý člověk je přirozeně jiný, bez ohledu na pohlaví. To, že nějaká žena v dobách minulých toužila po rodině neznamenalo, že tomu tak bylo i u jiné - úplně stejně, jako dnes. Pakliže by se režisérka zaměřila spíše na postoj k těmto ženám ve společnosti, na jejich chápání rovnosti a práv, možná bychom do rukou dostali mnohem zajímavější počin s výrazně větší vypovídající hodnotou. V závěru se celý dokument tváří jako oduševnělé a feministické dílo, které ale postrádá patřičnou hloubku i cit. ()