The Angel
Recenze (9)
Neduhy předcházejících surrealistických filmů byly Bokanowskim překonány: zatímco dříve se v útržcích podvědomých symbolů nedal nalézt smysl (jenž je vždy cizí, dokud sen, jenž Bokanowski točí, není váš - v opačném případě si musíte natočit vlastní film), v nejlepším případě pouhý vnější dojem z krásy imaginárních obrazů, zde se díky prodloužené stopáži původní směs fragmentovaných symbolů protahuje a díky tomu dostává každý fragment dostatečný prostor na to, aby rozehrál svou vlastní pointu. Celek možná stále ještě nemá jednu pointu, ale nyní mají alespoň jednotlivé odstavce svou vlastní pointu. Bokanowski se navíc již místy odpoutává od figurální reprezentace a prokládá své dílo osvěžující abstrakcí světla a stínu, které vhodně doplňují ostatní spíše výtvarné než filmové postupy: nejedna sekvence se totiž cíleně proměňuje v produkt malířský, linoryt či dokonce dílo na pomezí knižní ilustrace a loutkového filmu. Aniž by však rezignoval na kinematografii - nejen grafika je tak rozpohybována, ale i sny, jež přece nejsou statické... ()
Tohle se skutečně obtížně popisuje ... Experimentální kousek ve všech ohledech. Hlavně experimentuje s divákem, sám sebou a svojí formou, si je dost jistý. Skládá se z několika výjevů, kde se odehrávají více méně monotónní činnosti postav. Celé to působí ponuře a hodně zde hraje důležitou roli světlo, stín, temnota. Co je ale na těch výjevech geniální, tak repetitivní činnosti vždy jedné postavy, která v jistém momentu učiní jednu odchylku v úkonu a tím se rozdělí na dvě postavy atd. Bokanowski zřejmě zná teoretický pokus vycházející z kvantové fyziky o Schredingerově kočce uzavřené do krabice s výbušninou. Dokud výbušnina neexploduje, zhmotní se údajně kočka na dvě, jednu živou a jednu mrtvou ... Tady se třeba v knihovně rozdělí postavy jakýchsi byrokratů na dobrou desítku a i když všechny dělají totéž, není to totéž ... Fascinující pak je, že se nikdy žádné postavy ani věci nedostanou na jedno místo v prostoru zároveň ... pokud bychom to převedli na realitu, v takovém případě by údajně došlo ke zhroucení prostoru a času = zhroucení vesmíru. Nevím do jaké míry jsem si tohoto všiml já a do jaké i jiní diváci, ale tohle se mi zdá jako základní kámen tohoto experimentu. Poslední část, kdy se opakovalo blikání silné záře a světla mne bohužel dráždilo natolik, že jsem si říkal, z toho tak dostat epileptickej záchvat... nebylo to moc příjemné, nechalo mne to mírně rozhozeného, ale ne obsahem, ale agresivní formou provedení... Jinak ale výborné a viděl jsem jen málo podobných kousků ... ()
Opakování, různé úhly pohledů, různé rytmy. Grafická schémata. Obrazy skrze které je možno myslet. Poselství imaginárního světa a volné viruality. Pozdrav ze světa znaků, dosud nedekódovaných... Přesto je mezi filmem Patricka Bokanowského a běžnou filmovou produkcí menší rozdíl než (např.) mezi jeho filmem a dílem Stana Brakhage. L'ange tak připomíná spíše "čtení Marcela Prousta než "sledování filmu". Bokanowski zde vytváří svůj vlastní systém znaků, které nejsou s jistotou dekódovatelné ani převoditelné v jiný sémiotický systém"... Mgr. Martin Charvát interpretuje Deleuzovu sémiotiku: "...taxonomie znaků přese všechny odlišnosti ukazují, jak probíhá naše poznání, a že toto poznání je neodmyslitelně spojeno se znaky, kdy jisté typy znaků umožňují poznání jistého typu zkušenosti. Znak, pokud jej chápeme jako čistou diferenci, je principem transcendentálním, ale principem, který je transcendentální imanentnímu poli zkušenosti, která je zkušeností reálnou. Taxonomie znaků je tak analýzou podmínek reálné zkušenosti odehrávající se skrze znaky, ale princip geneze této zkušenosti je znak jakožto čistá diference, jakožto produkce znaků v poli imanence. Z tohoto důvodu Deleuze mluví o různých znakových režimech, protože v rámci každého sociu je svět stratifikován podle jiného kódu, podle jiného „klíče“ spojování znaků." ()
L'ange není filmem v klasickém slova smyslu, natož pak fantasy, jak je zde uvedeno. Jde spíše o koláž vjemů a pocitů vyjádřenou obrazem. Autor se vyjadřuje za pomoci mnoha odlišných technik, ať jde o hry světla a tmy, efektní využívání zpětného chodu kamery, záběry skrz pokřivené čočky a nebo značně experimentálně pojatý střih. Některé sekvence působí dojmem oživlých obrazů Holandských mistrů, kdy statická kamera sleduje střihem pokřivený pohyb v obraze a jindy zase překvapí inovativně užité filmové postupy. Obrazovou stránku filmu kongeniálně doplňuje hudba autorovy manželky, Michèle Bokanowské. Hudba je sama o sobě schopna navodit člověku velmi zvláštní stavy. Dosahuje toho především zvukem nástrojového obsazení, v němž dominují smyčcové nástroje a klavír a následně pak experimentální strukturou skladeb. Bokanowská do své hudby komponuje i různé nezvyklé ruchy a nebojí se používat i střihy nebo smyčky. Ve výsledku pak hudba působí jako naprosto rovnocenný partner obrazu. Je velmi těžké popsat tohle nádherné a ojedinělé dílo někomu, kdo ho neviděl na vlastní oči. Pokud bych měl L'ange k něčemu připodobnit, napadají mě snad jen snové scény z filmů Davida Lynche, které vyzařují podobně ''divnou'' atmosféru. Veškeré příměry však nakonec selhávají, protože tvorba Patricka Bokanowského jde ryze vlastní cestou. Cestou vedoucí do jiných sfér vnímání. ()
Putain de merde! Pridať si toto svojrázne dielo medzi svoje obľúbené filmy ako prvý užívateľ vôbec, pri takom množstve kritikov, je pre mňa s obrovským prekvapením azda najväčšia pocta a posledný úspech na tomto serveri. ()
Galerie (5)
Photo © Canyon Cinema
Reklama