Jmenuji se Oliver Tate

Vcelku osvěžující pohled na dospívání chlapce, který hned ze začátku nadchne komickým představování událostí „po smrti“ a slušné tempo si drží po celou dobu. Sice postupně zvážňuje, ale stále mu nechybí scény na odlehčení, což se potvrdilo i na konci, který díky tomu nebyl tak hloupě klišoidní, jak by jistě mohl být, proto hodnotím slabšími 4*. „Teď, když jsme se líbali ne kvůli vydírání, jsem myslel, že Jordanu gentlemantsky doprovodím domů. Když jsme dorazili, zeptal jsem se jí, jestli je teď mojí holkou. A ona řekla: Budu o tom přemýšlet.“ (27.06.2013)

Vipné scény, sympaticky nesympatické postavy, pár kreativních her se střihem - to vše se filmu nedá odepřít, stejně jako fakt, že si snímek zaručeně užijete. Jenže...poslední dobou je na stříbrném plátně či obrazovkách televizí a dvd přehrávačů podobných filmů obrovské množství, outsideři v roli hrdinů, kteří se kdesi ve vlastním světě snazí zachránit svou lásku, rodinu nebo svět. Lidi je milují, jenže se stoupající nabídkou klesá poptávka a to by si mnozí tvůrci meli uvědomit. Snad kdyby Richard Ayoade zapojil do záběrů víc kreativity, nechal hrdiny řešit jiné zápletky, nesnažil se být za každou cenu vtipný...nevím. Takhle mám pocit, že tu záčíná být dost přeoutsiderováno... (03.07.2011)

Oliver Tate je tak ryze welšská Amélie z Montmartru, v chlapeckém těle a v zimomřivě nehostinné krajině, proplouvající snímkem, který překvapivě nemá rozměr sociální, jak by se dalo u britské tragikomedie čekat, ale spíše existenciální. Celovečerní debut Richarda Ayoade (alias Mosse z kultovního anglického sitcomu IT Crowd) si tak ponechává něco z estetiky britské školy sociálních dramat, přidává ale svůj osobitý pohled na svět a tak překvapivý autorský rastr, že z jeho autorského filmu vznikl výsostný originál. Ono hledání komických aspektů v tragédii života, které charakterizuje všechny scény vyjma jediné - rozhovoru Olivera a Jordany na autobusové zastávce po návštěvě její rodiny, v níž komický aspekt náhle absentuje a scéna tím kontrastem nabývá patřičnou hloubku; soustředění se na pocit jinakosti, jež charakterizuje dospívání, pochroumanou sebereflexi, nejistotu, hledání sama sebe a objevování pravidel světa kolem, to vše tvoří rámec syžetu o tak složitém přerodu z adolescenta na dospělého. Nečetl jsem bohužel knižní předlohu, ale jelikož se jedná o adaptaci literárního díla, můžeme si všimnout řady literárních propriet - Oliver Tate se vymezuje jako ironický glosátor, který v mistrné zkratce naprosto přesně pojmenovává absurditu života dospělých (charakteristika Oliverovy matky a otce). Zůstává i ryze literární kompozice, tedy členění do kapitol včetně prologu a epilogu. Charakterizující je i příznačná retro nálada celého snímku a použití klasických výrazových prostředků (zatmívačky, tady ovšem barevně kolorované, 8mm kamera atd.). Suma sumárum, milý Olivere, je mi právě 38, a koukám na všechno přesně jako Ty tenkrát... (21.07.2011)

Melancholií prosycený snímek, který u mě zaznamenal prudký sešup dolů. Ze začátku jsem byl nadšen, i když obrazy, myšlenky a hlášky se na mě sypaly šílenou rychlostí, že jsem nestačil vše správně vnímat. Prvních třicet minut by určitě zasloužilo dvojí zhlédnutí. Potom se však film potápí, až se potopí nadobro. Celkově to vidím na tři a půl, ale vzhledem k jisté originálnosti a inovacím, zavřu obě oči a ty čtyři hvězdičky odkliknu. (31.08.2011)

Co jako????? Někdo se tu smál? Někdo se tu bavil? Tak já tedy ne - jestli toto patří mezi nejlepší komediální filmy roku 2010, v těch horších snad už musí hrát jen Ben Stiller, Jackie Chan, Adam Sandler, Owen Wilson , Richard Gere a Eddie Murphy dohromady! Za nejlepší považuji závěrečný záběr, jenž byl pro mě vysvobozením z ujetého filmu (jel úplně špatným směrem), neokoukaných tváří (víme proč), příšerných kostýmů (někdo chodí oblečený jako Oliverova matka?) a stupidních myšlenkových pochodů. Mám z toho depku. (30.12.2011)