Melancholie

Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa. (24.05.2011)

V mnoha očích fantastická podívaná s hlubokými myšlenkami, ale mě to nějak míjelo. Co jsem asi vnímala nejvíc, byla Kirsten, ale Melancholia se mohla přibližovat a vzdalovat jak chtěla a já nic. To není dobře. Buď se budu muset podívat ještě jednou a nebo nechám Larse von Tiera chvilku dáchnout........chyběli mně emoce, ale atmosféra byla na pětku, ta se maximálně povedla.....60% (19.05.2017)

Takhle má vypadat konec světa. Visuální a prožitková extáze! Nejsilnější film za hodně dlouhou dobu. // V Pardubicích přišlo na premiéru sedm lidí a tři z nich omylem, promítač rozsvítil sekundu po posledním záběru a utnul titulky. Ach jo. I tak to zanechalo enormní dojem. Keifer Sutherland skvělý! /// Viděno podruhé, výjimečný film!!!! (03.06.2011)

Ta jedna hvězda je za několik působivých obrazů (například kontakt Melancholie se Zemí) a bradavky Kirsten Dunst, jinak to byla neskutečně táhnoucí se nuda. Po výborném Antichristu je tohle pád přímo na držku. (22.11.2011)

Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. (12.11.2013)

Jsem si naprosto vědom toho, že nejsem hoden sledovat podobný umělecký skvost, ale přesto jsem se, s naivitou sobě vlastní, do sledování zvídavě vrhl. Musím uznat, že ačkoli by se děj tohoto snímku dal nacpat do tříminutového kraťasu, tak jsem se vyloženě nenudil. Avšak ze zásady odmítám ztrácet čas dumáním o vyšších smyslech čehokoli, takže poníženě přiznávám svou chybu a své chutě po filmových orgiích se příště pokusím otupit nějakými vhodnými medikamenty. (13.06.2012)

Melancholia zkoumá hranice uměleckého kýče a mnozí ji proto nepřekvapivě za umělecký kýč i považují. Rozhodně jde ale o zajímavý film, který má potenciál diváka na konci smést spolu s hrdiny. U mě se mu topodařilo. (27.06.2011)

Přiznávám, že nerežírovat tento film Lars von Trier, mé hodnocení by bylo nižší. Jenže je to právě Lars von Trier, díky kterému jsem se já a určitě i řada dalších diváků, obzvlášť pobízela k vyhledávání skrytých významů, tvorbě nedoslovných souvislostí, vnímání obrazové kompozice atd. Byť si nemyslím, že Melancholie je puzzle, které musí být za každou cenu složeno (oproti tomu např. v Antikristu divák musí alespoň něco málo vyluštit, aby si jej dokázal užít), tak po aktivním zhlédnutím dvou hodin tohoto filmu nemohu být nespokojen. Postavy mají v sobě vepsáno cosi zvláštního, tvorba "obrazů" von Triera je od samoého počátku zajímavá, atmosféra velice unikátní a směrem k závěru překvapivě hutná a tíživá, zejména konečných pár minut je doslova destruktivních. Samozřejmě i tak bych ocenil květnatější děj, von Trierovi nemohu upřít, že i s malým množstvím prostředků dokáže sdělit mnoho, ale nic to nemění na tom, že určitá místa byla poměrně dost "vláčná". 7/10 (07.10.2011)

Uměleckej film od nějakýho feťáka z Kodaně ve mně sice vzbuzoval velkou nedůvěru, ale nakonec to zase až tak úplně tragický nebylo. První část ze svatební hostiny je teda úplně o hovně. Pobavily mě akorát cynický poznámky tý matky. Druhá část sice nejdřív taky vypadá, že bude úplně o hovně, ale pomalu začne přicházet jakási zneklidňující atmosféra a začne se tam odehrávat dokonce něco zajímavýho. A konec se mi opravdu líbil. Bohužel to z těch více než 2 hodin bylo jenom tak posledních 30 minut. Někdo si na filmu najde asi víc než já, ale pro mě je první půlka ztráta času. Druhá půlka to zachránila, ale pokud to zprůměruju, tak jako celek je film tak na 2 hvězdy. Jinak kameraman asi někde ztratil stativ a musel pak chudák celou dobu držet těžkou kameru v ruce, což mu dělalo evidentně problémy. (13.02.2020)

Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně.. (25.07.2011)

Podtitul "překrásný film o konci světa" myslím velmi dobře vystihuje dichotomii, která je přítomná v podstatě po celou dobu trvání Melancholie, ať už jde o rozpor mezi důrazem na estetiku a blížící se zkázou nebo způsob, jakým se se situací vyrovnat - odevzdanost Justine a zodpovědný boj Claire. Trier myslím bezchybně vystihl pocity, které aktuálně panují ve společnosti a samotnou povahu onoho čekání na soudný den, když po stránce stylu zaplnil prolog skoro až reklamními obrazy na bezmocnost a téměř celý druhý akt utopil v nesnesitelně zdlouhavém očekávání armagedonu. Zoufalé a opakované přeměřování střídavě blížící se a oddalující se planety jako by symbolizovalo bolestné vyhlížení konce, ne nepodobné útrpně pozvolnému průběhu globální krize, která je sice permanentně oddalována nejrůznějšími záchrannými balíčky a dalšími opatřeními, ale v podstatě zůstává nenarušená a pomaličku směřuje k implozi stávajících, převážně materialistických hodnot. Únava sebou samými se mísí s fascinací, která provází sledování našeho vlastního konce, jako kdybychom si nemohli pomoct a museli pozorovat naši zkázu nejlépe nonstop se zaujetím hraničícím s masochismem. Melancholie možná není emocionálně nejdrtivější Trierův film (tím je pro mě stále Prolomit vlny), ale s uplynulým časem po zhlédnutí roste a v člověku vyvolává silné pocity... no, melancholie. Výše hodnocení do značné míry závisí na tom, zda formální stránku filmu přijmete jako součást sdělení, nebo ne. (27.05.2011)

Ale jo, vpodstatě jsem byla na konci i potěšena, že jsem se dívala, ale pode mnou se země neotřásla. Jako hlavní z průserů vidím to, že mně srdce nekrvácelo z hudby, kterou Lars vybral. Víc napíšu až jestli se rozhodnu, že se chci k filmu vracet. - A vrátila jsem se. A strašně moc mě dojalo všechno, co se týkalo lahve s fazolemi. Kdybych byla herečka, chtěla bych hrát v takových filmech. -"But where would Leo grow up?" (30.09.2011)

Co mně nejvíc vadilo, bylo málo souvislostí. Mám rád filmy, ve kterých do sebe zapadá děj, i když třeba ne přímočaře. Příběh o nevěstě je plný nejasností a čekal jsem alespoň náznak vysvětlení ve druhém příběhu. Ten je o dost zajímavější, ale žádnou nápovědu nepřinese. S Larsem se to má tak, že si jeho filmy buď zamilujete a nebo vám prostě nesednou. Mě zatím příliš nepřesvědčil, ale rád budu jeho práci testovat i nadále. (15.01.2012)

Na tenhle film mě navnadil Trier především svými výroky o Hitlerovi, proto jsem doufal, že alespoň v závěrečné scéně začne malý chlapec znenadání hajlovat za doprovodu zběsilé masturbace. Nestalo se tak, ale film mě i přesto bavil. Trier prostě dokáže vykouzlit hodně dobrou atmosféru, leč druhá půlka mohla být o trošku svižnější ! (05.08.2011)

Asi jsem čekal od Melancholie trochu víc, ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl zklamán. Technická stránka filmu výborná (btw, nebyla tahle hudba už někde jinde?), obsahová slušná (až na občasný art na úkor jasnosti), zkrátka téměř klasické severské drama, tedy až na tu sci-fi složku na začátku a v závěru filmu. A samozřejmě jasným tahákem bylo takřka špičkové herecké obsazení (min. na evropské poměry) a vykreslení charakterů postav (i když do teď jsem nepochopil motivy jednání Justine v podání mé oblíbenkyně Kirsten). Závěr nebyl špatný, ale tím, že ho režisér odtajnil už nazačátku, nedal možnost nějaké větší emoční odezvy od diváka, který se sice cítil stísněně, avšak už ne napjatě. Od Antikrista dobrý posun směrem nahoru, přesto více než 4* si film nezaslouží. (15.10.2011)

Heil Trier! Neexistující hranice mezi melancholií a depresí, novodobý filmový romantismus za doprovodu Wagnera, skvostný výkon dam Dunst & Gainsbourg a estetický zánik světa, který přijme v klidu jen ten, kdo opravdu zná Melancholii - bolest "příčetných" je však o to ukrutnější.. Stravitelnější sousto, než-li Antikrist, na jazyku jednu chvíli krutě sladké, druhou nádherně hořké a po polknutí s dlouho přetrvávající chutí osobité filmařiny. Myslím si, že každý z nás by si v rámci "ujasnění priorit" zasloužil jeden tanec smrti s průletem planety a někteří (věřím, že minorita) i přímý zásah.. Když si tak tady pročítám některé krkolomné konstrukce, nedá mi to a musím přispět i se svojí troškou do mlýna. Symbol osmnácti jamek zde byl detašovaným dešifrovacím oddělením csfd rozklíčován jako iniciály Adolfa Hitlera (1 a 8 - pořadí písmen v abecedě, tedy žádná novinka nejen pro pravicové extrémisty), ovšem význam jamky číslo 19 zůstává zahalen tajemstvím. Pro mě ovšem ne! Jedná se o stejným klíčem získané iniciály AI, což jak dobře víme značí "Artificial Intelligence". Pořád nechápete? Zkrátka to nebyla planeta, ale řízená střela s umělou inteligencí, kterou vyslala Mezigalaktická golfová asociace směrem k K.Dunst, protože pomočila green a při souloži obtiskla obě půlky reklamního asistenta do bunkeru. Zívačka, Larsi! Zkus příště něco sofistikovanějšího.. (09.07.2011)

Země je zlá a ta hollywoodská nejvíc... tak jo, Larsi... popojedem. 5/10 (26.05.2011)

Melancholická nuda o věčné nespokojenosti i touze "udělat si i tu největší katastrofu hezkou" (je jedno zda jde o svatbu nebo o konec světa) završená děsivým, intenzivním a zničujícím dvacetiminutovým finálním aktem, ze kterého se mi i ta kolena rozklepala. Tenhle totální konec se neodehrává na planetě Los Angeles či planetě Hollywood, možná i proto je tak zdrcující a působivý - ale hlavně jiný a osvěžující. Part Deux výrazně lepší, Justinina část mě i přes ukázkově extrémní svatební dusno nechytla. 70% (23.07.2011)

Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. (06.06.2011)

Má-li být tento film jedním z nejslabších Trierových děl, je to se stavem světového hraného filmu ještě nahnutější, než by si bylo možné vůbec představit. Pro nepřipraveného diváka pohledy do obrazů renesančních mistrů, dalších činů symboliky neodvratného konce, celkového pohledu za kulisy lidských obřadů a dalších velkých okamžiků člověčího života působí šokujícím dojmem. Ještě nesrozumitelněji vyznívají mezní okamžiky svatebního obřadu, nevěsta, která podvádí během svatební noci ženicha, aby mu vzápětí oznámila konec právě zpečetěného vztahu a další početné až absurdně působící momenty. Kniha šifer se však postupně rozevírá, úvodní sekvenci srážky dvou planet ozřejmuje a zprvu nejasné žánrové zařazení zprůhledňuje do nevšední sci-fi. Zánik cilizace je v tomto pojetí prolnut hned do dvou rovin: v první má svůj kosmickoastrální rozměr, v té druhé, v rovině dekompozic, lomů, pohledů za a mezi kulisy, kam divákovo oko běžně nedohlédne, vynáší pro Triera charakteristické mene tekel nad celou světovou civilizací. Cítí či necítí velký Dán konec naší civilizace? Je to gesto nahodilosti nebo naopak varovného jasnozření? Odpovědi na tyto otázky, které MELANCHOLIA, osudová planeta či planetka Trierova filmu, navozuje, jsou i odpověďmi po kvalitě doposud posledního díla tohoto rozporuplného muže z nejjižnější skandinávské země. (06.07.2011)