Režie:
François OzonHudba:
Philippe RombiHrají:
Catherine Deneuve, Fabrice Luchini, Gérard Depardieu, Jérémie Renier, Judith Godrèche, Karin Viard, Elodie Frégé, Gautier About (více)Obsahy(2)
Rok 1977, městečko Sainte-Gudule na severu Francie. Suzanne Pujole je spořádaná hospodyňka a oddaná manželka továrníka Roberta Pujola, který svůj podnik na výrobu deštníků řídí železnou rukou. Zdá se být stejně nepřístupný a despotický jak ke svým dělníkům, tak k dětem a ženě. Po stávce a sesazení manžela se Suzanne nečekaně ocitá ve vedení továrny a k všeobecnému překvapení se ukazuje jako žena činu a zdravého rozumu. Když se ale Robert vrací odpočatý a ve formě zpět, situace se komplikuje... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (74)
Rovnou říkám, že jsem tenhle film příliš nepochopil. Měla to být parodie, nebo jsou ty neskutečně vousaté agitky na ženskou sílu a zlaté časy kapitalismu jen satirickým výstřelem do tmy? Netuším, každopádně mizerná, mizerná práce, plytká, nudná, ucouraná a bez šťávy. Vysušené křidýlko. Nebo stehýnko? No, nezbývá než nostalgicky vzpomínat na časy, kdy francouzští režiséři věděli, že třídní schémata jsou na prd a hlavní je švanda. ()
Catherine Deneuve je možná stále okouzlující dáma, ale tady herecky nijak nepřekvapuje. Na vině je prostoduchý scénář, který si tentokrát usmyslil, že hlavní hrdinka přece nemusí být nutně sympatická. Dal jí do vínku nejprve skrytou vášeň pro práci, která postupně z ustrašené laňky udělá dravou lvici. Nejprve vám vadí, jak je neustále zticha a nechá si líbit všechny manželovy urážky. Pak vás štve zradou Depardieua a obecně tím, jak je až odporně moc emancipovaná. Z toho si můžete udělat celkem snadno obrázek hlavní hrdinky, která je příšerná, ale vy ji musíte sledovat přes 100 minut. Vrcholem budiž závěrečné muzikálové číslo, ze kterého jsem si málem ublinkla. Holt profesionální nekomedie. ()
Catherine s Gerardem opět v jednom filmu. On příběh je vlastně jen taková typická sladká pusinka z Francie, ale ty společný scény Catherine s Gerardem, to je fakt něco, ať mě nikdo neříká že ty vzájemný pohledy hrály nebo ta jejich společná taneční scéna, to byla paráda, nemuseli říct jediný slovo a stejně jsem cítil jak moc se maj rádi. Oni jsou fakt jak červenej filek v mariášovkách, přebíjej všechno. Dal bych i lepší hodnocení, ale to bych z filmu nesměl cítit takový lehounký a nenápadný feministký nádech, který v závěrečným projevu nechutně vygradoval, frantíci takovýhle kopírování od amíků přece nemaj zapotřebí. ()
Prskavka na jedno použití, která sice na jednu stranu zrovna moc nezáří, na stranu druhou vás ovšem ani nijak nespálí. Spíš než náznaky feministické a komunistické propagandy bych filmu vytýkal, že mně vůbec nevtáhl do doby, ve které se odehrával a ke které ony propagandy patřily. Pochválit bych naopak chtěl Gérarda, a to konkrétně za to, že se navzdory neustále bobtnajícímu bachoru pořád ještě nepřevážil. ()
Film o zralém umění některých vzácných žen nenápadně trpělivě spojovat, pečovat a přitom si nezadat, nenechat ze sebe udělat oběť odstavenou na vedlejší kolej, nenechat sebe, rodinu ani široké okolí připravit o své všem prospěšné kultivované ženské talenty, role a smysluplnost, o svou ženskou lásku, tvořivost, soucit a podporu, a zároveň při tom dobývání si místa na slunci nikomu neublížit - v tom je zde bytostný rozdíl mezi matkou a dcerou ve všech ohledech - zatímco dcera ve své nejistotě matku, k níž vzhlíží, několikrát potopí, a neumí nesobecky a prospěšně myslet zároveň na sebe i na druhé, na společnost, matka má dost pochopení a lásky nejen pro to všechno, ale i pro ni, a najde v sobě dost energie a schopností zorganizovat a přetočit svůj další život tak, aby tím vnesla harmonizující klid, bezpečí a inspiraci i do dceřina a manželova (jakož i milencova) dalšího života, byť nikomu z nich nedovolí, aby ji svými malomyslnými nároky vehnali do svých ustrašených sobeckých mantinelů a představ. A navíc příběh zůstává otevřený naději, že se zahanbeni a přitahováni jejím velkorysým příkladem dcera, manžel i bývalý milenec stanou lepšími a prospěšnějšími lidmi, byť v rámci svých limitů. *** Film vnímám jako Ozonovu poctu tomuto dnes vzácnému typu schopných velkorysých žen a pravé podstatě feminismu, který nespočívá v tom, aby žena soutěživě a destruktivně dokazovala v mužské hře, že zvládne zastávat mužské vedoucí role a pozice stejně dobře jako muži, ale že z nich dokáže udělat výsostně ženské role a pozice ku mnohem většímu prospěchu všech. **** Ozonův jemný - stejně poctivý jako ironický - smysl pro až divadelní inscenaci, kulisy, kostýmy, přepínání mezi precizně vybudovanými, křiklavě odlišnými jevištními scénami z různých sociálních prostředí (honosné rodinné sídlo-zahrada, chvílemi až Tatiho sarkastické a komické pohledy na výrobu a technologický rozvoj evokující továrna, dělnická ulice, schůzovní místnost odborů, byt levicového poslance, noční podnik, romantický les) činí z filmu velice bohatou a důvtip i smysl pro významy dotvářející estetično vrcholně uspokojující podívanou (už jen detaily jako do plyše oblečený telefon, vzory a barvy Suzanniných šatů ladící tu s čalouněním židle, tu s osobním automobilem, tu s reliéfem dveří, vždy nezbytný rafinovaný soulad mezi oblečením matky a syna etc.), stejně jako volba hlavních představitelů (Denevue a Depardieu), které spojuje kouzlo vpravdě magické (těžko zapomenutelná taneční scéna),ukotvuje film i v intimní rovině hlouběji, než je u francouzských komedií zvykem, a nenápadně, ale nezbytně tak přesahuje do sféry psychologických a sociálních dramat s kritickým nádechem, která je Ozonovým nejvlastnějším domovem. *~ ()
Galerie (26)
Zajímavosti (3)
- Karin Viard a Fabrice Luchini se v roce 2010 před kamerou setkávají již podruhé, předchozí spolupráce se váže ke snímku Les invités de mon pere. (claudel)
- Roli mladé Suzanne Pugol si zahrála vítězka francouzské Superstar Elodie Frégé (claudel)
- Gérard Depardieu, který ztvárnil komunistického poslance, je sám blízkým přítelem kubánského vůdce Fidela Castra. (Georgex)
Reklama