Jiná žena

Režijními postupy, kdy se hlavní hrdinka, padesátnice Marion, vrací v retrospektivách do minulosti a vstupuje do ní se současnou vizáží a věkem, se tento film velmi podobá Lesním jahodám Ingmara Bergmana. Stejně tak i námět je dosti podobný. Přesto by se Jiná žena nedala označit jako plagiát. Woody jako by vzdával hold svému "idolu" a přitom stále zůstává svůj. Je to taková chuťovka pro oprvdové milovníky Allenových filmů. (15.05.2007)

Tíživé a osobní... U Allena se ovšem těžko dají směšovat oba tyto jevy samovolně a byť znějí osudově až běda, jsou vlastně velmi prosté. Tíživé jsou většinou Bergmanem načichlé (zde dvorní mistrův kameraman Stan Nykvist) příběhy na neosobním místě, kde se iluze vytrácí při melancholickém bloumání nespokojených osob. Je tu jeden podstatný rozdíl, zatímco z Bergmanových postav mám většinou pocit potlačovaných emocí, co pouze čekají na výbuch, u Allena se nic neskrývá, protagonisté jsou zkrátka unavení a tak ani na maskování ve společností nemají moc sil. Potud tíživost, s osobním vkladem je jiná práce. Osobní jsou podle mě také filmy, kde se WA vysmívá světu, pouze u depresivněji laděných se možná zdá být otevřenější (dle mého klam, niternost přece nesouvisí s depresí). Takže v zásadě typický Allen, jen humor vynechal... Film nenudí, ale fanoušci klasik asi budou děkovat za vstřícnou stopáž. Vše je daleko pozvolnější, s umírněným hudebním doprovodem a minimálním glosováním typicky allenovských situací. Ona „jiná žena“ mi pak připadá jako osoba u Allena typická, co si v jeho filmografii zasloužila vlastní spin-off, protože její chování a postavení je mi moc povědomé. Bylo poučné v jejím deníkovém vyprávění procházet a hledat příčiny všech těch skleslých obličejů (zásadní se mi jeví slovo sebeklam → užité opakovaně, vztahuje se k přehnaným očekáváním v životě a následné kocovině). Nejsem milovník duchovnem prostoupených postav, což symbolizuje Mia Farrow. Naopak se mi zamlouval flashback á la popis fotografie. Vzpomínky jsou v pohybu (víří v nás), i když jen na fotce... Těch nápadů by se našlo víc. Jen mě mrzí, že v tomto období Allen vnímal cokoliv pozitivního vlastně jen, pokud se vrátil do minulosti, třeba éry rádia.... (01.02.2012)

Vcelku nečekaný, intimní zážitek. Když se na plátně objevil obraz od Gustava Klimta, říkala jsem si, že to je fakt, že film působí podobně jako vídeňákovy secesní geniálnosti. Způsob vedení, vyprávění, je velmi osobitý a rozhodně v divákovi (ve mně) něco probouzel. Jenomže co? To je právě ta otázka. (21.08.2010)

V rámci televizního klubu na ČT jsem se opět podívala na další film tohoto geniálního tvůrce, a to na film Woodyho Allena. Nevím, v poslední době mám štěstí na filmy, kde nehraje, tudíž jsou vážnější a ne tak skvěle ztřeštěné jako když v nich sám i hraje. Ale to neříkám, že jeho dramata jsou špatná! Vůbec ne! Jeho vážné a dramatické filmy jsou krásně komorní, prostě lahůdka pro filmového fajnšmekra. Navíc to jeho typické skvělé vykreslení postav, propletení jejich vztahů, skvělí herci... Zkrátka se nenudíte a dívá se vám na to dobře. Další z filmů, kterým si u mě Woody Allen upevnil svou pozici. (18.06.2013)

Podívala jsem se vedle na manžela a bylo to, jako by byl úplně cizí osoba. Tak jsem rozsvítila světla, vzbudila ho a poprosila, aby mě objal. A až po dlouhém čase jsem se znovu uklidnila. Ale v jednu chvíli předtím to bylo, jako když se otevřela opona a já se viděla v jasných barvách. Z toho, co jsem viděla, jsem měla strach. Některé scény dokážou člověka rozložit a porozhlédnout se v jeho nejniternějším já. S Allenovou brilantní ženskou studií nebudou mít mužští diváci žádné problémy. Woody po vzoru svého veleoblíbence Bergmana nechal působit jednu výraznou ženskou postavu na druhou a pohrál si s metaforami. Hope (postava Mii Farrow je jménem představena až v titulcích) totiž Marion provádí po důležitých místech, na kterých si má uvědomit stěžejní okamžiky svého života a pokusit se zjistit jeho smysl. Film, který diváka dokáže nahlodat natolik, že si ani nejbližšími lidmi není zcela jistý. (13.05.2007)