Nikdo nic neví o perských kočkách

Výbornej snímek, kterej nemá obdoby. Polodokumentární snímek, kterej mě fakt dostal! Iránský filmy mám ráda, a tenhle je tak přirozeně nenuceně originální:)protkanej písničkama iránskejch hudebníků všech žánrů. Ten rap neměl chybu! Samotná skupina Take it easy hospital žije v exilu v Londýně. Jejich pilotní song Human Jungle má příznačný název. Film ukazuje těžkosti v žití nejen hudebníků v zemi s islámsko-diktátorskou vládou. To se špinavostí psa mě šokovalo. Obdiv má režisér, pro kterého nebylo lehké takový film natočit, obzvlášť, když ho točil načerno. (16.04.2013)

Dnes som si na tento film spomenula, aj keď som ho videla už dávnejšie, ešte v júni 2010. Bol to nevšedný film, z úplne odlišnej kultúry a ešte by som k nemu dala žáner -hudobný- pretože celá zápletka sa točila okolo jednej začínajúcej kapely, ktorá hrala indie rock a zháňala peniaze na vycestovanie z krajiny na hudobný festival. Veľa sa tam hovorí o hudbe, odráža sa tam kultúra iránskeho a tiež indického sveta. Bolo to o mladých ľuďoch, natočené zvláštnym štýlom - dokumentárne, bez kauzálnej narácie. Dej bol vyrozprávaný trochu chaoticky, veľa postáv, niektoré sa tam len mihli, niečo spravili a odišli. To bolo súčasťou jedinečného štýlu, ktorý tento film má. Akoby sme sledovali jeden celý deň, bez zostrihu. Inak celkom pekná hudba a názov je myslím, že nejaká metafora, no musím ešte zistiť, aká. Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, alebo Nikto nevie o perzských mačkách. Dodnes si pamätám scénu na streche a rap o Teheráne. Myslím, že každé mesto má svoju pesničku. http://www.youtube.com/watch?v=AChqfzYXTaE&feature=related Ale osobne sa mi viac páčil indie rock, aj keď to nie je môj žáner. (06.02.2011)

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% (20.03.2010)

Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně  svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%] (09.07.2022)