Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh
Obsahy(1)
V centru dění stojí dvojice mladých Íránců – dívka Negar a její kamarád a kolega z kapely Ashkan. Za doprovodu obchodníka z černého trhu Nadera, jenž se vyzná v teheránském hudebním undergroundu, procházejí jeho zákoutími s cílem najít parťáky do indie-rockové skupiny a odehrát svůj první (a zároveň poslední) koncert. (Letní filmová škola)
Recenze (16)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $81,768║Tržby Celosvetovo $874,035║ ()
NA VLNÁCH ÍRÁNSKÉHO INDIE-ROCKU__Zlomový film Ghobadiho kariéry - natočený ilegálně (režisér byl nucen odejít do exilu), tematizující v Íránu řadou zákazů opředený hudební svět, otevřeně kritizující zdejší cenzuru vztahující se na západní hudební žánry, ženský zpěv či pouhou prezentaci hudebních nástrojů filmovým médiem. Odvážné a pro mnohého západního diváka vskutku zarážející. ()
"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% ()
Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%] ()
Hrozně zvláštní film. Nám už to tak nepřijde, ale zkusit v Íránu založit kapelu á la Beatles, mít tam dokonce holku a ještě dokonce chtít jet se svými písničkami na nějaký festival mimo Írán, může být složitější, jak na Kubě hlásat kapitalismus. Už jenom to samotné, a věřím, že autentické, prostředí, kde kapela zkouší a hraje, je něco naprosto neuvěřitelného. Kombinace moderní hudby a původní íránské zní také velmi zajímavě. Někdy je dobré si připomenout, že ne všude mohou lidé dělat, co se jim zalíbí. Jen škoda toho konce - alespoň z mého pohledu - happy endy mám radši. ()
Iránska (post) verzia ONCE, ktorá najviac trpí tým, v čom chce byť najsilnejšia: (ne)schopnosťou interpretovať príbeh. Dopláca na mozaikovitosť, naivitu a obrazovú preexponovanosť. Ako nepodarený sequel k Madonninmu Ray of Light OK, ako celovečerný film KO. ()
ocenenia : MFF Cannes 2009 - uvedené v sekcii 'Un certain regard' ()
Kdyby se tu víc pracovalo s postavami a kdyby to nemělo přehnaně depresivní konec, SPOILER ve kterém se to nadměrně hemží sebevraždami KONEC SPOILERU, možná bych dal i plný počet. Je vidět, že hudba je Ghobadimu dost blízká a ačkoli je to podané poněkud západněji a ten klasický íránský styl tu není moc patrný, tak to přesto dokáže dost zaujmout. Jednak příběhem, ve kterém trojice přátel zakládá kapelu (a shání vízum, aby s ní mohli do zahraničí), do které shání členy a zpívá hudbu, která nejen že se režimu nelíbí, ale zároveň v té kapele mají ženu, což už je úplně nepřípustné, ale taky (opět) zobrazením íránských reálií a to úplně odlišně než (nejspíš) všechny filmy před ním. Ukazuje totiž skutečné zakázané íránské interprety všemožných žánrů a to tomu filmu dodává dost navíc, jelikož je to vlastně dokument s fiktivním příběhem a zároveň to bylo točené ilegálně. Navíc celkový ten nápad s poznáváním jednotlivých tvůrců, jejich pohledem na svoji tvorbu a režim a ukázkou z jejich tvorby, takže tu divák postupně uslyší íránské blues, íránský metal, íránské country, dokonce i íránský rap... A už jenom tím mi to přišlo nesmírně zajímavé a jelikož tu o to šlo především, svůj účel ten film splnil takřka dokonale. Až se mi nechtělo věřit, že to natočil Ghobadi, který mě svým nejslavnějším filmem dost vytočil. Fakt jen škoda těch mínusů, protože bez nich by to bylo fakt něco - ale ono to tím je i tak a pro mě to byl opět další důkaz toho, jak moc je íránská kinematografie na výší. 4* ()
Najväčšia finesa tohto filmu spočíva v tom, že nás dokáže vedomostne, kultúrne a ľudsky obohatiť oveľa viac ako akýkoľvek dokument o útrapách režimu a zároveň nás na konci svojho minimálneho naratívu dokáže priviesť k zimomriavkam, hoci fikčný svet bol masívne upozaďovaný v prospech dokumentárnej stránky tohto filmu. Skrátka skvelá kombinácia dokumentu a fikčného filmu. ()
Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. ()
Jistě zajímavý film, na kterém však vadí určitá bezkoncepčnost příběhu. Naopak, velmi zajímavá je hudba jednotlivých kapel od bluesové Rany Farhan po rapoveho Hichkase. Je ale velká škoda, že kapely nejsou ve filmu označené. Pokud totiž budete Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh sledovat, tak potom kvůli kapelám, jinak vás dost jednoduchý příběh dvou mladých lidí hledajících kytaristu do své kapely a shánějící víza, aby mohli vycestovat ven z Íránu, bude, až na pár vtípků, nudit stejně jako mě. Celkově to všechno působí nehotovým, uspěchaným dojmem. Ghobadi točil tento film sotva dva tři týdny, zřejmě z důvodu přílišného zájmu policie a navíc herecké výkony až na jediného profesionálního herce Hameda Behdada nejsou zrovna přesvědčivé. OK, ale to vše neubírá tomuto snímku na síle. Filmů o mladých točených natruc režimu jsem dosud mnoho neviděl, proto čtyři * Všichni co pracovali na tomto filmu si to zaslouží. ()
Výbornej snímek, kterej nemá obdoby. Polodokumentární snímek, kterej mě fakt dostal! Iránský filmy mám ráda, a tenhle je tak přirozeně nenuceně originální:)protkanej písničkama iránskejch hudebníků všech žánrů. Ten rap neměl chybu! Samotná skupina Take it easy hospital žije v exilu v Londýně. Jejich pilotní song Human Jungle má příznačný název. Film ukazuje těžkosti v žití nejen hudebníků v zemi s islámsko-diktátorskou vládou. To se špinavostí psa mě šokovalo. Obdiv má režisér, pro kterého nebylo lehké takový film natočit, obzvlášť, když ho točil načerno. ()
Dnes som si na tento film spomenula, aj keď som ho videla už dávnejšie, ešte v júni 2010. Bol to nevšedný film, z úplne odlišnej kultúry a ešte by som k nemu dala žáner -hudobný- pretože celá zápletka sa točila okolo jednej začínajúcej kapely, ktorá hrala indie rock a zháňala peniaze na vycestovanie z krajiny na hudobný festival. Veľa sa tam hovorí o hudbe, odráža sa tam kultúra iránskeho a tiež indického sveta. Bolo to o mladých ľuďoch, natočené zvláštnym štýlom - dokumentárne, bez kauzálnej narácie. Dej bol vyrozprávaný trochu chaoticky, veľa postáv, niektoré sa tam len mihli, niečo spravili a odišli. To bolo súčasťou jedinečného štýlu, ktorý tento film má. Akoby sme sledovali jeden celý deň, bez zostrihu. Inak celkom pekná hudba a názov je myslím, že nejaká metafora, no musím ešte zistiť, aká. Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, alebo Nikto nevie o perzských mačkách. Dodnes si pamätám scénu na streche a rap o Teheráne. Myslím, že každé mesto má svoju pesničku. http://www.youtube.com/watch?v=AChqfzYXTaE&feature=related Ale osobne sa mi viac páčil indie rock, aj keď to nie je môj žáner. ()
Nejslabší Ghobadiho snímek. Jak můžete natočit hudební film a vůbec nepochopit chování muzikantů? Vzhledem k tomuto faktu se herci chovají nelogicky a hodnotit děj teda nemá cenu, zůstává jen hudba, ta je fajn, ale tu si můžu pustit kdekoliv. Vlastně pusťte si jenom soundtrack a při tom dělejte něco zábavnějšího... ()
Obžaloba nesnášenlivého nábožensko-politického režimu - a nechtěná kritika kulturního postkolonialismu? - aneb o starostech mladé muzikantské dvojice z Íránu, toužící prorazit ve světě Západem lajnované pop music. Chlapec je nudný, děvče nudné a protivné; oba jsou pohlední. Ve prospěch věci Ghobadi přihazuje haldu zákoutí neturistického Teheránu, jakousi módní přehlídku současné tamní hudby (řekl bych, že ne všechny modely stojí za utrpení, které pro ně jejich tvůrci ve své zemi podstupují; v daném ohledu obdobný snímek Turkoněmce Akina "Crossing the Bridge - Zvuk Istanbulu" mě jako evropského hudebního laika zaujal víc) a často vtipné dialogy. ()