Komedie / Rodinný / Povídkový
Československo,
1974, 60 min
Obsahy(1)
Cyklus malých televíznych príbehov zo života podľa námetu televíznych divákov vyrobené v bratislavskom štúdiu. (oficiální text distributora)
Zajímavosti (7)
- Ke svému názvu přišli Bakaláři až později po svém vzniku. První pořad se jmenoval Kufr za dveřmi. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. Vladimír Menšík tehdy napsal povídku o manželovi, který při banální hádce rozkopl dvířka od kredence a kufr, do něhož je jeho žena uložila, aby je odnesl opravit. Manžel poté nalezený kufr za dveřmi považoval za vyhazov. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. (Paity)
- Povídky vznikly v roce 1971 jako součást losování televizní loterie Mates. Zdálo se, že nápad dramaturgyně Libuše Pospíšilové nabídnout divákům tři krátké komedie v jednom pořadu, ztroskotá na nedostatku autorů schopných jednou měsíčně zásobovat televizi kvalitními scénáři. Když ale do hry vstoupil scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek, počáteční pochybnosti zmizely. Základní kámen k více než desetiletému cyklu, který se těšil mimořádné divácké popularitě, byl položen. (Paity)
- Když dramaturgyně Alena Berková připravovala výběr z nejlepších bakalářských příběhů, záměrně sáhla do archivu z let 1971–1980, kdy se na nich podíleli Jaroslavové Dietl a Dudek. Když oba odešli, protože jim začala být těsná dramaturgická klícka, která striktně Bakaláře tlačila nejen do veselé noty, ale navíc čím dál tím více do politických námětů, přestal být pořad tím, čím býval v dobách svého největšího lesku. Potvrdilo se rčení, že se dvakrát nevstoupí do téže řeky. Připravit šest pokračování, které obsahuje tři povídky, představovalo nejen neskutečné množství hodin strávených prohlížením archivních snímků, ale také hodiny práce ve střižně. „Říkala jsem si, že tu jsou velmi dobře – scenáristicky, režijně i herecky – zpracované příběhy a že by stálo za to vybrat ty nejúspěšnější a znovu je přinést divákům. Napadlo mě, že by je mohla moderovat Martina Menšíková. Aby to byl takový dialog dcery s otcem, který už bohužel není mezi námi," vzpomíná Alena Berková na podnět, který ji před dvěma lety vedl k tomu, znovu oprášit Bakaláře. Tehdy ještě žil Jaroslav Dudek a s jejím nápadem po krátkém váhání souhlasil. Jenomže třicet let staré příběhy přece jenom potřebovaly určité úpravy, aby byly zajímavé i pro současného diváka. A tak přišla na řadu ona střižna, kde se třeba patnáctiminutový příběh upravil na osmi devítiminutový. „Žijeme v jiné době a jiném tempu. Vyžaduje ho i film. Když jde žena z kuchyně do ložnice, nemusíme už ji sledovat, jak prochází předsíní a obývákem," zdůvodňuje to Alena Berková. „Noví" staří Bakaláři pod zkušenou střihačovou rukou omládli, tak jako omladí odbornou rukou zahradníkovou přistřižený keř. V této svěží podobě se objevili roku 2001 v obnovené premiéře na obrazovkách. (Paity)
- V Bakalářích se vystřídali herci nejlepší z nejlepších. Dělali to rádi a s potěšením, když přihlédneme k tomu, že někdy šlo o drobné role, kdy na obrazovce byli pouhých pár minut. Tím víc ale záleželo na jejich herectví. Role ženy, která se ve dveřích svého bytu konečně setká s manželem, jenž se vrátil z koncentráku, trvala necelých deset vteřin. Jana Hlaváčová ji odvedla nádherně. I když se podle tehdejších platných tabulek ani nedala pořádně zaplatit. Jana Štěpánková, Josef Abrhám, Ladislav Pešek, Milena Dvorská, Josef Bek, Miloš Kopecký, vyjmenovat je všechny ani nelze. Hodně hrál v Bakalářích Vladimír Menšík. „Redakce na to tlačila, protože hrál v rámci své moderátorské smlouvy zadarmo, a já jsem to využíval, protože jsem ho bezmezně ctil. Vždycky zazářil," řekl kdysi režisér Jaroslav Dudek. Výběr dětských herců ležel tehdy na pomocné režisérce Anně Kohoutové. Na konkursy nebyl čas a ona vždycky děti prostě přivedla. Mezi nimi i chlapce, který si zahrál v jednom z nejúspěšnějších vánočních příběhů "Lokomotiva". Byl to Jan Potměšil a jeho první role. Výjimka z pravidla, že z dětských hvězd obvykle nebývají dobří herci. (Paity)
- Na závěr každého vysílání bylo losování televizní loterie Mates. Do studia přicházeli autoři námětů jednotlivých příběhů. Diváky zajímalo, jak vypadají, co jsou zač ti, jejichž příběh se objevil na obrazovce. Losování se vysílalo živě, to přinášelo spoustu úskalí. Už jenom to, že má být televizi v jedenáct večer někdo, kdo kvůli tomu musí přicestovat z opačného konce republiky, která tehdy zahrnovala i Slovensko. Účinkování s lidmi, kteří se neuměli pohybovat před kamerou, měli trému, trpěli různými deklamačními vadami, vyžadovalo někdy značnou diplomacii. (Paity)
- Divácké příběhy jsou plné silných témat. Pisatel v dopise často popíše skvěle vypointovanou úsměvnou historku nebo svůj život, drama, které až vyráží dech. Film z toho ale nevznikne. Jen cit a dokonalá řemeslnost zkušeného dramatika ho dovede vystavět tak, aby z něj byl televizní scénář. V letech 1971–1980 jich Jaroslav Dietl napsal 168. Zpočátku vyžadoval, aby se mu dostaly do rukou všechny dopisy, které od diváků přišly. I jediná věta pro něj mohla být impulsem, který ho vedl k napsání příběhu, do něhož dosadil své osoby a děj. Kvantum dopisů mu pomáhala číst celá jeho rodina, ke konci požádal Libuši Pospíšilovou, aby zapojila své studenty z FAMU. Přesto mu to nedalo a často zalovil i v těch odložených. Aby se ujistil, že nezapadl příběh, který by stál za to. Během dlouhého vývoje Bakalářů se stávalo, že přišli jiní scenáristé a chtěli nahlédnout do diváckých dopisů v očekávání, že najdou hotový příběh. Většinou je odkládali s tím, že jsou to bláboly a divák je grafoman. Onu „zlatou žílu“, kterou skrývá zemina v podobě hromady bílých obálek, jak říkal, dovedl najít jenom Dietl. (Paity)
- První tři večery moderoval Miroslav Horníček. Před úvodním záběrem mu režisér Dudek sundal brýle, položil je na scénář a nasnímal je v detailu. Vznikla tak znělka, kterou si všichni pamětníci dobře vybavují. Jenomže pak tehdejší vedení usoudilo, že je Horníček příliš intelektuální a nařídilo jeho přeobsazení. Režisér Jaroslav Dudek se kvůli domu pohádal s dramaturgyní Libuší Pospíšilovou a těsně předtím, než vztekle praštil sluchátkem, jí řekl: „Víte co, Libuško, tak si to dělejte sama!" Ta pět minut nato volala, že šéfredaktor souhlasí a Dudek málem omdlel. Jako kompenzaci nakonec přiobsadili Vladimíra Menšíka a od té doby uváděli Bakaláře dva. Z Miroslava Horníčka zbyly jen ty brýle. (Paity)