poster

Tajemství Lisabonu (festivalový název)

  • Portugalsko

    Mistérios de Lisboa

  • Francie

    Mystères de Lisbonne

  • anglický

    Mysteries of Lisbon

Drama / Mysteriózní

Portugalsko / Francie / Brazílie, 2010, 272 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • JitkaCardova
    *****

    Aby si člověk plně vychutnal tento snímek v jeho originálním ustrojení, kráse a humoru, je zapotřebí nespustit ze zřetele, že filmové scény tu pouze ilustrují sestupné schodiště vyprávění, a dokonce i vyprávěčů, vložených do sebe na způsob ruských matrjošek. Jeden vyvrhuje ze svých útrob dalšího, a ten zas dalšího, jednoho nebo i několik zároveň. Postava prvotního vyprávěče, jímž je osiřelý chlapec, nazývaný prostě Joao, připouští, že si možná celý ten příběh vysnila v horečkách – a vskutku, na počátku máme jen rozníceného, přecitlivělého hocha, poblázněného kdovíjak špatnou literaturou, který neví zhola nic o svém původu, nezná své rodiče, nemá majetek, titul, pořádné jméno, ani dostatečná vodítka, a všechno to nevědění je mu společensky na obtíž a rozněcuje v něm vztek – spolužáci se mu vysmívají, dospělí mlčí, on se hryže – příroda, přirozenost nemiluje prázdnotu, a tak nikdo neví, jak s prázdnem Joaova života naložit... ale chlapec má vztek, prudkou touhu, fantazii, všemožné osobní i společenské důvody a také literární návody k utváření možných skutečností, a tak když v rozčilení ze střetu se spolužákem upadne do stavu blouznění, vymyslí si v něm konkrétní minulost, vlastní historii – a jak se během jejího sledování filmem ukáže, nejen to. *** Ilustrativnost, jež je tu klíčová pro utváření vyprávěných scén i rozvíjení dění, stejně jako pro kašírované výkony herců, a která je u špatných filmů tolik rozčilující, nudná a obtížná, tady fascinuje a rozesmívá svou vynalézavostí – ve vedlejších rolích se občas z nedostatku Joaovy představivosti vystřídají stejní herci ve stejných kostýmech, tu a tam jsou použity stejné destinace, logické konsekvence děje občas přebíhají po vratkých oslích můstcích, objevují se nepatřičné rekvizity, netrpělivé přeskoky, postavy se potýkají se stále stejnými situacemi (především se jedná o zápletku rodu a původu, když tragicky ztrácejí, či nečekaně nacházejí své rodiče)... *** To vše proto, že horečnatá mysl poblouzněného chlapce se pokouší nejprve vytvořit mu dostatečně jímavou minulost, opatřit mu tituly a jakési dobově společensky přijatelné, vrcholně romantické (=citově dostatečně rozhárané) zázemí, a později z nově povstalého důvodu i dostatečně zajímavou budoucnost. Vyprávění se totiž v určitém momentu poměrně překvapivě a zprvu i nenápadně překlopí z hochovy minulosti do jeho budoucnosti –nejprve to nedává smysl, chlapec přeci prahnul pouze po tom vybásnit si věrohodnou minulost, získat si postavení mezi vrstevníky, k čemu by mu bylo pokračovat ve vyprávění sebe sama staršího, než je, do vlastní budoucnosti? Vždyť by tím přímo zdiskreditoval věrohodnost svého příběhu! Odpověď se však dostaví v závěru snímku, který pak už brzy následuje – když duchovní otec a jeptiška hocha najdou na lůžku už chladnoucího, je zřejmé, že horečnatost a tělesná slabost chlapce přemohly a ve chvíli, kdy snad mimoděk podvědomě vytušil, že umírá, začal si vyprávět i budoucnost, aby prožil alespoň nějakou. *** Snímek předkládá velice zvláštní, byť prostý oblouk příběhu s ostře sakrastickou pointou: chlapec si horečnatě vymýšlí vlastní barvitou minulost, a když ho tato činnost vyčerpá natolik, že zesláblý umírá, ještě si rychle přivypráví i kus budoucnosti – a v imaginativní, vyprávěné rovině umírá o nějakých deset patnáct let starší než coby mladičký vypravěč sebe samého. Pointa tkví v tom, že chlapec v podstatě umírá na bezelstně prožívaný romantismus.(3.8.2014)

  • Traffic
    *****

    Dospěl jsem nakonec k tomu, že Tajemství Lisabonu si zaslouží detailnější komentář než jen krátký nadšenecký výlev. Bylo by možná úplně nejlepší na toto mimořádné dílo nahlížet skrze nějaký širší kinematografický fenomén a tím osvětlit jeho výjimečnost, ale v tomto případě mě vyloženě svádí přistoupit ke konceptu neoformalistické dominanty. Motivem, který tu prochází takřka všemi rovinami filmu, je totiž podle mě mnohovrstevnatost. Ve vyprávění je to možná nejvíce zjevné i neanalytickým divákům: máme tu několik fikčních vrstev - příběhů, které si postavy vzájemně vypráví. Tyto příběhy se vzájemně doplňují, někdy více někdy méně, a dohromady tvoří složitou mozaiku propletených vztahů. Dojde tu také na flashbacky ve flashbacku -> několikanásobné vnořování se do fikčního vyprávění. Těmito příběhovými vrstvami pak prochází postavy, jejichž identita má obvykle minimálně dvojitý charakter. To se projevuje buď tím, že postava zestárne, takže ji pak hraje jiný herec, současně pak často mění jména, případně se naprosto změní její vzezření a společenské postavení (práce s kostýmy). Víc než kdy jindy tak můžeme mluvit o postavách skutečně prokreslených do hloubky, jejichž vzájemné konfrontace jsou pak ve finální části filmu obtěžkané značnou váhou z minulosti. Nejvíce se tento princip nestálých, fluidně se měnících postav odráží v Joaovi / Pedru da Silvovi, který od počátku pátrá po své skutečné totožnosti (totožnosti svých rodičů) - je v úvodu doslova "nikým". Mnohovrstevnatost je zřejmá i ve stylistické rovině, která z Tajemství v Lisabonu dělá divácky velmi opojný zážitek. Velmi často tu Ruiz pracuje s velkými celky, které jsou širokými objektivy snímané s velkou hloubkou ostrosti a které jsou s nebývalým perfekcionismem strukturované do několika prostorových plánů. Toto členění prostoru na vrstvy se ostatně odráží i v papírovém divadélku, které Joao v úvodu dostává jako dárek od své matky. Divadélko - rekvizita prostupující celý film - tak není jen zřetelným vodítkem k tomu, jak přistupovat k sebeuvědoměle konstruovanému vyprávění (divadelnost se odráží i v pohybu herců a jejich projevu), ale přirozeně reflektuje i stylistickou strategii snímku. Ten se zároveň nachází na pomezí několika zásadních uměleckých proudů: střetávají se tu prvky klasického vyprávění (včetně plovoucí kamery, která se ale vždy podřizuje požadavkům příběhu a pohybu postav), s modernistickými postupy (včetně snových přeludů) a s postmodernistickou sebereflexí (postavy se vidí jako hrdinové ve fikčních příbězích, hrdinové jako by byli přiznanými konstrukty ožívajícími teprve v samotném vyprávění...), prolíná se tu romantismus s trochou impresionismu a baroka. Tajemství Lisabonu můžete zastavit v jakémkoli momentu a máte obraz, který můžete bez váhání vystavit v galerii, a není to náhoda: stejně jako postavy odvozují svoji existenci od vyprávění příběhů o své minulosti, pohybují se v oživlých obrazech - výtvarných dílech, která mohla vzniknout v době, kdy žily.(28.9.2013)

  • štíple
    *

    Tip Febiofestu. Strávíte více než 4 hodiny v kině a s každou hodinou hvězdiček ubývá. Část publika se často a hlasitě smála. Film měl ke komedii ovšem daleko. Poté, co jsem kdysi v Karlových Varech shlédla 2 filmy téměř stoletého portugalského barda, mě tento zážitek přesvědčil, že portugalský film nebude zřejmě to pravé ořechové pro mě. Tak silné nutkání odejít ve mě naposledy vzbuzoval nepovedený opus Julie Roberts v Itálii, Indii a na Bali.(29.3.2011)

  • Baxt
    *****

    Zatímco dnes si stopáž ke třem hodinám můžou dovolit jen nejambicióznější rodinná fantasy, Tajemství Lisabonu, původně určené jako minisérie pro televizi, nikam nespěchá a absolutní kostýmní drama tlačí přes celé čtyři hodiny. Rozmáchlá soap opera připomene jedny z nejváženějších kinematografických počinů historie, Wellesova Občana Kanea (takřka investigativní vyšetřování minulosti, retrospektivní vyprávění mnoha postav) a Pravidla hry Renoira (přesný pohyb herců v několikaminutových záběrech), to vše bez jakéhokoliv parazitismu na jejich odkazu, Ruiz je pečlivý a detailní auteur s výjimečným talentem "stlačit" vše potřebné před kamerou bez potřeby pohybu či přeostřování. To ovšem neznamená, že se nedočkáme neuvěřitelných tanců postav s objektivem, při jistých chvílích padá čelist na zem téměř samovolně. Mistrovské dílo, labutí píseň, opomenutý klenot.(11.2.2012)

  • JoudaCZ
    *****

    Absolutní filmový zážitek. Dějově to je solidní červená knihovna, hlavně ve druhé části směřující spíše k Němému Bobšovi, což je ovšem vzhledem k životní zkušenosti vypravěče ("autora") příběhu samozřejmou součástí příběhu. Tento příběh je však podán s mistrovským využitím filmových prostředků. Dynamika záběrů vyplývá z jejich hloubky a uspořádání, střih je velmi rozvážný.(11.1.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace