Tajemství Lisabonu

Aby si člověk plně vychutnal tento snímek v jeho originálním ustrojení, kráse a humoru, je zapotřebí nespustit ze zřetele, že filmové scény tu pouze ilustrují sestupné schodiště vyprávění, a dokonce i vyprávěčů, vložených do sebe na způsob ruských matrjošek. Jeden vyvrhuje ze svých útrob dalšího, a ten zas dalšího, jednoho nebo i několik zároveň. Postava prvotního vyprávěče, jímž je osiřelý chlapec, nazývaný prostě Joao, připouští, že si možná celý ten příběh vysnila v horečkách – a vskutku, na počátku máme jen rozníceného, přecitlivělého hocha, poblázněného kdovíjak špatnou literaturou, který neví zhola nic o svém původu, nezná své rodiče, nemá majetek, titul, pořádné jméno, ani dostatečná vodítka, a všechno to nevědění je mu společensky na obtíž a rozněcuje v něm vztek – spolužáci se mu vysmívají, dospělí mlčí, on se hryže – příroda, přirozenost nemiluje prázdnotu, a tak nikdo neví, jak s prázdnem Joaova života naložit... ale chlapec má vztek, prudkou touhu, fantazii, všemožné osobní i společenské důvody a také literární návody k utváření možných skutečností, a tak když v rozčilení ze střetu se spolužákem upadne do stavu blouznění, vymyslí si v něm konkrétní minulost, vlastní historii – a jak se během jejího sledování filmem ukáže, nejen to. *** Ilustrativnost, jež je tu klíčová pro utváření vyprávěných scén i rozvíjení dění, stejně jako pro kašírované výkony herců, a která je u špatných filmů tolik rozčilující, nudná a obtížná, tady fascinuje a rozesmívá svou vynalézavostí – ve vedlejších rolích se občas z nedostatku Joaovy představivosti vystřídají stejní herci ve stejných kostýmech, tu a tam jsou použity stejné destinace, logické konsekvence děje občas přebíhají po vratkých oslích můstcích, objevují se nepatřičné rekvizity, netrpělivé přeskoky, postavy se potýkají se stále stejnými situacemi (především se jedná o zápletku rodu a původu, když tragicky ztrácejí, či nečekaně nacházejí své rodiče)... *** To vše proto, že horečnatá mysl poblouzněného chlapce se pokouší nejprve vytvořit mu dostatečně jímavou minulost, opatřit mu tituly a jakési dobově společensky přijatelné, vrcholně romantické (=citově dostatečně rozhárané) zázemí, a později z nově povstalého důvodu i dostatečně zajímavou budoucnost. Vyprávění se totiž v určitém momentu poměrně překvapivě a zprvu i nenápadně překlopí z hochovy minulosti do jeho budoucnosti –nejprve to nedává smysl, chlapec přeci prahnul pouze po tom vybásnit si věrohodnou minulost, získat si postavení mezi vrstevníky, k čemu by mu bylo pokračovat ve vyprávění sebe sama staršího, než je, do vlastní budoucnosti? Vždyť by tím přímo zdiskreditoval věrohodnost svého příběhu! Odpověď se však dostaví v závěru snímku, který pak už brzy následuje – když duchovní otec a jeptiška hocha najdou na lůžku už chladnoucího, je zřejmé, že horečnatost a tělesná slabost chlapce přemohly a ve chvíli, kdy snad mimoděk podvědomě vytušil, že umírá, začal si vyprávět i budoucnost, aby prožil alespoň nějakou. *** Snímek předkládá velice zvláštní, byť prostý oblouk příběhu s ostře sakrastickou pointou: chlapec si horečnatě vymýšlí vlastní barvitou minulost, a když ho tato činnost vyčerpá natolik, že zesláblý umírá, ještě si rychle přivypráví i kus budoucnosti – a v imaginativní, vyprávěné rovině umírá o nějakých deset patnáct let starší než coby mladičký vypravěč sebe samého. Pointa tkví v tom, že chlapec v podstatě umírá na bezelstně prožívaný romantismus. (03.08.2014) (méně) (více)