Já jsem tady

R.U.R. v praxi. Tandemovej seskok z 3,5 tisíce metrů do povlečených šroubků. Love tak, jak ji znám, ale stejně se zdráhám přikývnout, že těm "lidem" rozumím. I´m Here, protože buzení ze sna je složitej proces a já potřebuju slyšet, že to bude v pohodě. Neveselej příběh o ztrátě sebe samotného a rozdávačnosti. Svět jako nevědomí a nic. Psycho dioda! Hudba, prozářenej les, disco, knihovna, berlička. A taky vědomí, že pohled do obchodních vitrín budu prožívat jako nikdy. A co na to R2-D2? Prej brečel. Gratuluju... (01.05.2010)

Every Day is exactly the same, ale jen do chvíle než potkáte tu pravou, která Vám prozáří nudnou šedí prodchnuté dny a vystřelí Vás až za hranice oběžné dráhy. Ta pravá, pro níž se doslova rozdáte, protože ve vašich snech a představách je to ona, kdo nepohrdne Vámi nabízenou součástkou. Neboť roboti skutečně nesní o elektrických ovečkách. Ztřeštěnost žití v objetí s opatrností bytí. I'm Here je přesně tím čím měly být Divočiny, nostalgickým ohlédnutím, dojemnou pohádkou a jednou z nejromantičtějších a nejkřehčích mozajek vůbec. Spike Jonze je nekorunovaným králem hravých příběhů, byť mu Gondry šlape na paty. Tak neváhejte si na jejím konci zakřičet I'm Here, protože k tomu už třeba nebude příležitost. (20.03.2010)

Vážně dobré, nicméně převládá jedna velmi rozporuplná reakce nad zdánlivě banálním zamyšlením: robot se sice šťastně zamiloval, a očividně jim jejich láska vydrží dlouho. Ale proč by chtěl strávit život po boku někoho tak nešikovného, kvůli komu se bude tak extrémně rozdávat? Je tenhle příběh zamilovanou romancí anebo donebevolajícím varováním pro všechny bláznivě zamilované? Varováním, které říká: "jen paranoidní lidé se nechají zaslepit nekonečnou láskou". Nakonec se přikláním k možnosti, že Spike chtěl vážně natočit lovestory nadcházejícího robotího věku, ale ta myšlenka a filozofie filmu ve mě budou hlodat navěky. Režisér mi do hlavy nasadil brouka velikosti stolního PC, a jeho kraťas mi dokázal něco dát. Všichni víme, jak to chodí - stačí se podívat, co z hrdiny na konci příběhu zbylo a upřímně si říci, že jej jeho milá nikdy neopustí. A dokázat si přiznat pravdu. Takhle to bohužel nefunguje..! P.S. Po trhlých maxipříšerkách si režisér oblíbil humanoidní roboty - co přijde na řadu příště? (21.03.2010)

Tolik různorodých emocí od smutku, přes dojetí, až po radost, ve mě už dlouho nevyvolal žádný snímek. Spike Jonze se přesně trefil na to tenké místo, které jsem u jeho předchozích snímků postrádal. I'm Here je nádherná, lehká a romantická mozaika, u které musí mít na krajíčku (já osobně asi čtyřikrát :) i ti nejzarytější cynici, byť jsou hlavními hrdiny roboti, kteří "prý" nemají žádné city. Největší sílu ovšem drží dvojsmyslný konec, který je stejně trefný, tak jako bolestivý. (21.03.2010)

Spikeu Jonzemu pokaždé držím palce, ať už dovádí s přerostlými plyšáky nebo se rozplývá nad osamělostí robotů v dněšním přetechnizovaném světě. Ale tentokrát mě nedokázal odzbrojit ani svou upřimnou hravostí nebo podivínskou poetikou. Nic naplat, Spike snad pro jednou a naposledy zůstal až příliš na povrchu, kdy poněkud perverzní nápad, který sám o sobě je děsně bezva, zasadil do prachprostě tuctového kontextu. (22.04.2011)