La Vérité
La verità
The Truth
The Truth
Režie:
Henri-Georges ClouzotKamera:
Armand ThirardHrají:
Brigitte Bardot, Charles Vanel, Louis Seigner, Paul Meurisse, Sami Frey, Marie-José Nat, Fernand Ledoux, André Oumansky, Jean-Loup Reynold, Claude Berri (více)Obsahy(1)
Mladá Dominique Marceau je souzena za vraždu svého milence Gilberta. Ten předtím svedl její sestru Annie, krátce žil souběžně s oběma dívkami, a když se rozhodl setrvat u Annie, Dominique jej v návalu vášně zabije. Advokát obviněné se snaží prokázat špatný charakter zavražděného, ale najevo vysvítají další okolnosti...
Režisér Henri-Georges Clouzot se v průběhu 40. a 50. let zařadil mezi nejvýznamnější francouzské filmaře a titulem PRAVDA (La vérité) znovu prokázal své schopnosti. Na scénáři se podílelo celkem sedm lidí včetně samotného režiséra a jeho manželky Very Clouzot. Clouzot v rámci proniknutí do tématu navštívil několik soudních přelíčení a přípravě filmu věnoval značnou pozornost. Natáčelo se na jaře 1960 převážně v ateliérech, v hlavních rolích se objevil režisérův oblíbenec Charles Vanel, excelovala ale především Brigitte Bardot, hudba byla použitá z tvorby klasiků. Film byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film, získal také cenu Zlatého glóbu a Clouzot byl oceněn jako nejlepší režisér na festivalu v Mar del Plata. Film měl premiéru 2. listopadu 1960 a ve své době byl nejúspěšnějším francouzským filmem – v kinech jej vidělo více než pět a půl miliónu diváků.
(argenson)
Recenze (40)
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film ()
Ono to nie je tak celkom na štyri hviezdičky. Lenže Bardotka, tá ma vždy dostane. Výkon, ktorý tu podala je naozaj skvelý. Čiže, kľudne si to zopakujem v budúcnosti znovu. Nie kvôli procesnej stránke. Kvôli telesnej. ()
Pěkné, nepříliš zestárlé soudní drama, jehož hlavním motivem je konstatování, že na světě je tolik pravd, kolik je na něm lidí. ()
Súdna dráma, ktorá môže mnohých dnešných divákov odradiť pomerne naivným pohľadom na morálku, dnes sme predsa už len niekde inde a výčitky na súde smerom ku kaviarenskému povaľačstvu pôsobia skrátka smiešne, až trápne. Každopádne Clouzot je Clouzot a z inak jednoduchého melodramatického príbehu nešťastnej lásky robí zaujímavú polemiku o podstate pravdy. V priamom prenose sledujeme súdny proces a v rámci neho si môžeme prostredníctvom retrospektív skladať celkovú mozaiku zločinu. A zároveň zisťovať, že žiadna rekonštrukcia, ani súdny proces nedokáže pravdu stopercentne sprostredkovať. Možno najlepšia úloha Brigitte Bardot v jej kariére, i keď nie príliš známa. ()
Málokedy poskytuje televízia staršie, málo známe filmy a vtedy sa treba chopiť príležitosti, lebo ďalšia už nepríde. Preto som sa tešil na film režiséra, ktorý ma zaujal Mzdou strachu. Po zhliadnutí filmu sa nečudujem, že zožal v svojej dobe veľký komerčný úspech. Súčasným divákom už tento predčasne zostarnutý film nemá čo ponúknuť. Leví podiel na úspechu filmu mala predovšetkým atraktívna Brigitte Bardot s bujnou hrivou plavých vlasov. Zvyšok filmu neposkytoval príležitosť na zaujatie, aj keď sa v ňom dali nájsť príklady Clouzotovho režisérskeho umu. Ale aj tak to viac ako na priemer nevydalo. V každom prípade vďaka ČT2. ()
Další mylný předpoklad a předsudek si teď můžu škrtnout. Brigitte Bardot rozhodně nebyla jen vyprázdněný sexsymbol , ale i skvělá charakterní herečka, Pravda toho budiž důkazem. Dobové soudní drama může některým připadat na první pohled zastaralé, ale bude to jen zastřený pohled ignorantův. Společnost dnes řeší jiná témata, leč falešná morálka a moralizování je lidskému plémě vlastní a vymýtit se jej vůbec nedaří. Máme tu pravdu společenskou, mravokárnou, kde nemravná dívka zavraždí svého bezúhonného a ctnostného milence a.... další případ, prosím. Proti ní však stojí pravda lidská, pravda jednotlivců, pravda, jež je ovlivněna city, emocemi, touhami, ideály, ale i sebeklamem či nedostatkem vlastní vůle, pravda mužská, pravda ženská, pravda sobecká... Clouzot ukazuje obě (či lépe všechny) tváře té pravdy, třeba kontrast mezi sestrami Annie, krásnou, tmavovlasou, cílevědomou, pracovitou a ctnostnou a Dominique, živočišnou, nemravnou, nestydatou, svobodomyslnou a bezzásadovou. Film o svobodě, lásce a možná i smyslu našeho bytí. A má v životě vlastně nějaký význam definovat pravdu? ()
Přiznávám, že jsem ohledně soudního dramatu s tak významným názvem byl dost skeptický. Jenže ono je tohle vyprávění výborně dramaticky rozvržené, takže mě nakonec celkem strhlo. Vlastně i Brigitte Bardotová tu byla víc než jen kráska, ale vážně stvořila věrohodnou postavu, bez čehož by film vůbec nemohl fungovat. Henri-Georges Clouzot byl podle všeho perfekcionista, a tady se jeho důslednost rozhodně vyplatila (90%). ()
„Copak spravedlnost musí čekat na správný čas?“ Říkám si, jestli Clouzot stihl vidět Weissovu Takovou lásku a kapánek se inspirovat, protože ta myšlenka marného hledání spravedlnosti, včetně různých probíraných pocitů a pohledů na závažné chování mladé dívky, jež zasáhla do života několik mužů, je tu hodně podobná. Dokonce i Brigitte Bardot mi před soudem nejednou připomněla Marii Tomášovou, jen tady v prostředí reálného soudu se soubojem dvou advokátů chybí onen ústřední surrealistický prvek a také vyústění je značně drsnější. Tempo ne vždycky působí svižné, ale vynahradila to velmi slušně propracovaná psychologie problematické dívky, často ztracené uprostřed svých vlastních pocitů, v každém vztahu nekonečně váhající a přelétající mezi opravdovou láskou, náhodnou známostí pro krátké potěšení a lhostejnosti ke všemu, včetně morálky i vlastního života. Snad pokaždé, když už se zdálo, že se mi tak dlouhý film začne táhnout, záhy mě s dalším zvratem a střihem přikoval ještě víc. Brigitte Bardot v tomto filmu naplno ukázala, že v ní dříma daleko víc, než se u populární módní ikony a sexsymbolu své doby může na první pohled zdát a výtečně sehrála svou postavu v několika různých polohách. Pravda na velkém prostoru za mě nabízí v opravdu skvělém společném balení výborné soudní drama i výrazné sociální a psychologické drama o problémech a pocitech dospívající mládeže. [90%] ()
45th KVIFF 2010 - TREASURES FROM THE NATIONAL FILM ARCHIVE - Poklady z Národního filmového archivu (La vérité / THE TRUTH / Pravda) ()
„On ma takisto miloval. Len sme sa nemilovali v ten istý čas.“ Vynikajúca súdna dráma, ktorá sa odohráva predovšetkým mimo súdnej siene, až v závere sa to koncentruje do jej útrob. Aj v čiernobielom prevedení Brigitte Bardot jednoducho žiari a v podstate sa ukazuje, že v jej prípade Boh nielen stvoril ženu, ale aj skvelú herečku. Páčilo sa mi, že celkové odhalenie toho, čo sa stalo bolo ponechané v podstate až na záver a divák sa mohol pohrávať s alternatívnymi možnosťami. Bola to vražda z vášne alebo bol v tom niekto tretí? Možno odsúdiť prostopašnosť chudobnej dievčiny a naopak, je žiarlivosť mocnejšia ako láska? Film ponecháva odpovede otvorené a tak aj priestor na zamyslenie. A scenárista si nevedomky nechal niečo aj pre zástancov eutanázie: „Samovražda má zmysel len vtedy, ak ju spácha zdravý jedinec.“ ()
Súdna dráma síce rozpráva o jednej vražde, ale zameriava sa na nosnú myšlienku hľadania pravdy. Niet pochýb, že sa stal zločin, tvorcovia predkladajú divákovi v retrospektívach celé pozadie zločinu. Prekvapením je výkon Brigitte Bardot, jej herecká kariéra bola predsa len vyplnená postavami naivných hlúpučkých žien a o herectve pri všetkej úcte nebolo reči. V tomto filme v podstate nezmizne z plátna, a pod vedením skúseného filmára Clouzota sa vypäla k skvelému výkonu. ()
Film, který začíná celkem banálně - soudní řízení, vysvětlující flashbacky, vášnivá Dominique a jedna nenaplněná láska. Ovšem v podání Clouzota film po polovině nabírá dramatické tempo, stupňuje se soudní přelíčení, využívají se účelové argumenty, propírá se osobní život nešťastné Dominique a pravda se mezi tím vším proplétá, ale čí je to pravda, co je to za pravdu, kdo tu pravdu vytvořil a kdo tu pravdu interpretuje? Závěrečných deset minut film graduje až do mrazivého finále. Ač nejsem velký fanda Bardotky, tak v tomto filmu podala neuvěřitelný výkon. ()
Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? ()
Oproti těm známějším filmům francouzského „Hitchcocka“ Henri-Georges Clouzota je „Pravda“ jen zřídka promítaným snímkem. Přitom v 60. letech patřil k nejnavštěvovanějším francouzským filmům a zaznamenal velký úspěch. Taktéž pro Brigitte Bardot, která zde byla poprvé uznána jako charakterová herečka. Perfekcionista Clouzot nám stejně jak už v dalších jeho snímcích představuje průměrného člověka, který v sobě skrývá potenciál dobra i zla a nakonec nikdy nedosáhne vytouženého cíle. V soudním procesu, který sledujeme se neochotní a ignorantní zástupci justičního systému předhánějí ve svých nabubřelých proslovech, místo aby se snažili odhalit pravdu v zoufalém činu jedné mladé ženy. Sexuální morálka a počestné soužití stáli tehdy na předních příčkách hodnot, takže Dominique je posléze pranýřována za život jaký vedla než za samotný zločin, který spáchala. Moc institucí je neomezená. ()
Výborné soudní drama, příběh mladé ženy mě vtáhnul a nepustil, Brigitte Bardotová a Sami Frey tvořili krásný pár, moc jim to spolu slušeno a nádherně to mezi nimi jiskřilo, ostatně celý herecký ansámbl výtečný.. Ode mne bez připomínek, dobře vím, co umí láska a stejně tak vím, jací jsou lidé, v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo a Clouzot za to nastavené zrcadlo zaslouží smeknutí klobouku.. ()
Na pranýř postaveno mládí a krása Dominique, která ve víru vášně zabila svého milence. V soudním procesu se probírá celý její život, večery plné flámů a nevázaného života s přáteli, seznámení s Gilbertem, jejich láska i první hádky a žárlivé výstupy. Žalobce je zlý a nenávistný muž, obhájce je laskavý a jemný. Porotci vidí hlavně dívčinu krásu, ženy závidí, muži slintají touhou. V postavě Dominique je vlastně u soudu celá francouzská mládež 60. let, která bojovala za svobodu a volnou lásku. ()
Nedokážem sa povzniesť nad to, že od Clouzota čakám osobitejší a inovatívnejší prístup k dielu. Nehovorím, že príbeh je prostý, ale nevyužíva prostriedky súdnej drámy ako napätie, hoci o vražedných sklonoch Dominique (Bardot) vytvára akúsi dymovú clonu ako aj problém etickosti a morálky nerozvíja ďalej za hranicu média. Je to dobré ale nie výborné. Mzda strachu a Diabolské ženy sú výborné a nielen dobré. ()
Legendární Henri-Georges Clouzot dostal z BB pravděpodobně to nejlepší, a to ve všech smyslech. Ona je v tomhle filmu krásná, ale navíc zde ještě skvěle hraje. K tomu silný, dramatický příběh, který s vámi dokáže pohnout. Výborná ukázka toho, jak je pravda skutečně různorodá podle toho, jak se na ni díváte. ()
Skvělý film od skvělého režiséra. Bardotovou jsem nikdy moc nemusel, ale to, co předvádí tady, tak to klobouk dolů. Klasické soudní drama, které ovšem nenudí a parádně graduje až do celkem předvídatelného konce. Škoda, že takové filmy nenajdeme v programových nabídkách současných televizních stanic, raději budou pořád dokola dávat stejné filmy, které jsme všichni viděli už stokrát. Pět hvězd, bez uzardění. ()
Krásná sonda do prostředí pařížské mládeže... Ta je podaná velmi příjemnou a přívětivou formou na pozadí soudního procesu s mladou vražedkyní v podání hysterické (a mně nikdy nijak sympatické) Briggitte Bardot. ()