Sherlock Holmes: Hra stínů

[imdb: 7.7/10] | me: Dokonalá zmes všetkých filmových ingrediencií potrebných pre trvalú dvojhodinovú zábavu plnú parádneho vizuálu, dynamicky vyvíjajúceho sa deja, čerstvého humoru a výborného soundtracku. Predstavuje presne to čo od bluckbusteru tohto typu očakávam. Je to chytľavý film, ktorý vie zaujať a udrží pozornosť počas celej svojej dĺžky a čo je zaujímavé - je lepší než svoj predchodca a to ozaj poteší. [4 a pol *] I can't remember when I last had a hedgehog goulash... this delicious. (09.01.2012)

Vadí divákům spíš složitý scénáře, nebo jednoduchý scénáře? Kdejaký snob nejspíš odpoví, že složitý, a proto musí být každý scénář jednoduchý. Tenhle názor je oblíbený hlavně mezi těmi, podle nichž nejsou mainstreamový filmy zrovna dvakrát chytrý, nicméně podle mého je problémem spíše jednoduchý, prostý a monotónní scénář než informacemi, jmény, čísly a vztahy nabitý děj, v němž se sice nikdo moc neorientuje a máločemu rozumí, ale alespoň to rychle odsýpá. Sem patří i druhý Sherlock Holmes, kterýho bych rozhodně nepodceňoval, dokonce mám takový až konspirační podezření, že nikdo na světě vlastně přesně nechápe, co která postava sleduje a jaké jsou vztahy mezi důsledky a příčinami jednotlivých scén, k čemuž ovšem přispívá i to, že scénář čerpá částečně z logických dedukcí Sherlocka a částečně z nelogických zásahů shůry. Každopádně na nějaký globální úrovni je druhý Sherlock Holmes možná přiblblá bondovská tour po starým kontinentu, nicméně v detailech a jednotlivých dialozích to je neskutečně složitý, zamotaný a promakaný dílo. Takový jsou ale všechny filmy Ritchieho. ____ V sequelech musí být údajně všeho víc (akce a triků a kdečeho), a jelikož je „všeho víc“ de facto totéž co iracionální bordel, hrozilo, že druhý Sherlock Holmes provede totéž, co Doyle na začátku 20. století, který se tehdá kvůli náhlé a nečekané smrti několika blízkých odvrátil od chladně racionální Holmesovy logiky k okultním příběhům profesora Challengera a sám prováděl spiritualistické seance. Něco takovýho je ale doma spíš v romantických a hororových příbězích, nikoliv u Sherlocka pověstného svým metodickým a logickým uvažováním. Naštěstí se tak nestalo a druhý Sherlock žádné známky mysticismu nejeví. Odsud je i zřejmé, proč jsou výtky vůči slabšímu záporákovi, profesoru Moriarty, trochu nespravedlivý - detektivnímu dílu nikdy nejde o vylíčení vraždy a psychologii zločince, nýbrž o detekci a práci vyšetřovatelů. ____ Druhý Sherlock je tedy pořád hodně logický dílo, a jestli je nějaký obor blízký logice, chcete-li matematice, pak to je hudba (není náhodou, že náš nejvýznamnější post-analytický logik Jiří Raclavský zároveň skládá), která tu hraje velevýznamnou roli. Druhý Sherlock Holmes je vlastně hudební film, jelikož s každou lokací je spojena nějaká hudební forma či nástroj: v Londýně to jsou dudy, ve Francii Don Giovanni, v Německu Schubert a ve Švýcarsku Straussův valčík (byť dudy patří spíš do Skotska, Don Giovanni do Vídně nebo k nám do Prahy, Schubert byl Rakušák a valčík nemá v zemi kravských zvonců co pohledávat). Ono Zimmer má takový renomé, že se jím využívané signifikantní nástroje často objeví přímo ve filmu, třeba obří varhany Davyho Jonese ve třetích Pirátech nebo elektrická kytara v Rangovi, ale tenhle film udělal podle všeho ještě o krok dále, protože tu hudbu zapojuje dost razantně přímo do děje. A co říct k těm slovenským Romům, který Zimmer do projektu zapojil? Asi to, že v tom následuje krédo Zdeňka Pohlreicha, který taky propaguje vaření z lokálních surovin namísto globální mcluhanovské vesnice. (20.12.2011)

Pistole nabité, mozky v plné polní, dedukce rozvibrovaná na maximum. Když Holmesovy myšlenkově-zápasnické kejkle dobývaly kina poprvé, nadšeně jsem hltal každý Ritchieho nápad a když Robert Downey s jiskrou v očích odkrývá pavučinu intrik podruhé, tleskám znovu. Moriarty je totiž dokonalou nemesis, která může zahrozit z nejvšednější situace a v takových chvílích jeden potřebuje nejen věrného parťáka, ale třeba i exhibicionisticky naladěného bratra s rozklepaným personálem. Tenhle efektní akční přístup mi zkrátka k vadnoucí viktoriánské éře sedí a celý tvůrčí tým se mnou bez problémů mává skrz emoce i lokace. Prosím trilogii, milý Watsone. (16.01.2012)

Druhým dílem mi přijde ještě více než kdykoliv předtím, že Ritchie říká sice na oko divákům "pojďte se bavit semnou", ale za oponou je to pouze brutální kalkul na peněženky diváků, kteří jdou téměř automaticky do kina na garantovanou zábavu. Tedy film, kde je všechno to klišé, na co lidi na jednu stranu nadávají, ale na druhou to stejně sledují tupě dokola. Holmes mne nebavil téměř v ničem. Snad jedině technicky je to film velmi nadprůměrný a některé záběry (ano uchcávací scéna v lese) stojí za to. Jinak nuda, klišé a pár vtípků. Instantní rychlokvaška, která zastará rychlostí zvuku. (15.05.2012)

Ajaj - leden a hnedle taková palba? Co lepšího ještě letos v kině uvidím? Bojím se, že toho už moc nebude (komiksárny nepočítám)..! Jestliže mě jednička těžce zklamala, dvojkou Sherlocka si Ritchie rozhodně napravil reputaci. Sice ze sebe asi definitivně udělal komerčního režiséra (Hra Stínů je na míle vzdálená jeho starší tvorbě), ale kupodivu to vůbec nevadí. Okamžitě chci další nášup, protože jestli v něm opět bude tolik dechberoucí akce, vtipu, Downeyho charismatu a úžasných zpomalovaček, bude to zase pecka. Takhle spokojený jsem z kina naposledy odcházel snad z Monstra. (10.01.2012)