Obsahy(1)
Závěrečný díl severské tetralogie Polarion Zdeňka N. Bričkovského nás zavede mezi národ Ižemců. Čas daleko na ruském severu plyne pomalu jako řeka Ižma, a návštěva kanadských studentů nebo českých filmařů je proto pro místní lidi vítaným zpestřením. Folklor se tu mísí s vlivem ruské kultury a není jisté, zda s nejstarší generací nezemřou i pomalu mizející tradice. Mladá etnografka Galina proto sbírá staré písně, zvyky a vyprávění, aby udržela ?duchovní stěžeň svého národa". Poetický snímek se nese v příjemné atmosféře. Kamera sleduje divokou sibiřskou přírodu, tradiční výrobu kožených bot, zpívající a tančící ženy i očekávané sobí spřežení s okouzlující lehkostí. ?Dokud ještě nejsme okoralí, dokud stále ještě máme v duši ty zvláštní struny, můžeme se ještě sami přesvědčit, že kromě tohoto materiálního světa je ještě druhý svět, duchovní, a když se mu otevřeme, může obohatit naši duši," shrnuje poselství své práce i celého filmu Galina. (Jeden svět)
(více)Recenze (4)
Jeden velký dokumentární paradox, v jehož průběhu na sebe neustále naráží snaha "něco ukázat" s totální bezmocností a naprostou nejasností "jak toho docílit". Drtivá většina prezentovaných fakt tak vyzníváý dokonale obráceně, a funguje-li náhodou, je to spíše omyl (a stále se jedná o opak toho, co chtělo být prezentováno). Krásné tradice matičky rusy jsou tak zlobotomizované na neustálé popíjení a hraní dětinských her. Nikdo ale nevysvětlí pozadí, nenastíní podmínky života, které definují nejenom lidi ale právě i jejich kulturu. Bezobsažný film se tak neuvěřitelně vleče a zůstává přesně tím, co hlásá jeho název. Čekáním na sobí spřežení. Protože až přijde sobí spřežení, přijde konec téhle ohromné tvůrčí krize. A divák si oddechne... ()
V Sobím spřežení zavítal Bričkovský k povodí řeky Ižmy, mezi velmi přátelskou kulturu, která při každé šťastné chvíli zpívá a umí se veselit. Bere dech, s jakou upřímností a nadšením se před kamerou producírují a jak zajímavě dokážou hovořit o zcela banálních věcech. Nečekejte filozofování, ale nahlédnutí do jejich tradic, včetně svatby nebo pohřbu, i když se musíte spokojit s převážně ženským pohledem na věc. Rozporuplně působí střihová stránka, na které se podílela Briškovského žena. Film je rozdělen do menších úseků, které se tematicky, náladově nebo nápadově nijak neliší, ale několikavteřinový černý předěl člověka vytrhne z krásného prostředí, kde se lidé vozí na saních tažených sobi a kde si každý pečlivě připravuje svou pohřební róbu. V samotných úsecích ale střih krásně spojuje jednotlivé záběry a plynule do nich vkomponovává lyrické, pomalé záběry. ()
To jak říká ta slečna na začátku, že Kanaďané říkali že z jejich tradic už moc nezbylo, ale něco silné z nich vyzařuje, tak stejný pocit mám já. Myslím že se jedná o nějaký ztracený druh čistoty, bezelstnosti. Místy chybějící titulky vadí... Na scénáři spolupracovala manželka režiséra Táňa Černá. ()
Naprosto odstrašující příklad dokumentární tvorby. To si z nás asi pan Bričkovský dělá srandu. A ještě mě čeká rozbor do školy. To je za trest! Patrně proto je to zadáno. Test naší výdrže a schopnosti rozebrat velké nic. Hrůza! "Dokud ještě nejsme okoralí, dokud stále ještě máme v duši ty zvláštní struny, můžeme se ještě sami přesvědčit, že kromě tohoto materiálního světa je ještě druhý svět, duchovní, a když se mu otevřeme, může obohatit naši duši," = VRCHOLNÁ TROUFALOST. Nic z toho na diváka nečiší a to zdůrazňuji, že nejsem materialista, ani ateista a jsem zcela otevřený mnohým, ale zdůrazňuji, opravdovým věcem. Těm, v kterých to doopravdy je. Takhle neeee. Jde o stejný princip, jako když si amatér myslí, že to co je krásné, nebo nesoucí jeho vnitřní pocity zachytí v celé kompelxnosti pouhým stiskutím spouště. Na snímku je ale jen to, co viděl, bez obálky, která tvoří ten tón. Všední, nebo reálné věci se MUSÍ zachycovat jinak, metaforicky, s vymyšlenou strukturou jak v kompozici, tak v obsahu. Musí se pracovat s filmovým slovem, i když se jedná o dokument. Jinak to prostě nejde a kdo na to ani kapku nemá, nemusí se pokoušet na úkor diváka. ()