Chemia
Chemo
VOD (1)
Obsahy(1)
"Někdo má obyčejnou chřipku a ta naše je prostě jen opravdu vážná." I tak přemýšlejí o své chorobě pacienti varšavské onkologické kliniky. Než jejich žíly pojmou další dávku chemoterapie, trvá to několik hodin. Nemocní si čas krátí rozhovory o oblíbených jídlech, svatebních šatech i vtíravých myšlenkách na sebevraždu. V detailních záběrech hledíme do tváře optimistické matky pětiměsíčního chlapečka, sympatické zelinářky, středoškoláka i těhotné ženy, kterou čeká amputace prsu. Fascinujícím dialogům, jejichž nenápadným svědkem se kamera stává, nechybí humor ani ironie. Stejně otevřeně ale všichni uvažují o délce života, o strachu či víře. Čas v nemocnici běží pomalu, jeho plynutí odměřuje mizející tekutina v kapačce a listí snášející se ze stromů za okny pokoje. Intimní snímek zkušeného polského režiséra Pawla Łozińského posbíral několik ocenění, mimo jiné na krakovském filmovém festivalu a německém DOK Leipzig. (Jeden svět)
(více)Recenze (2)
Hodně depresivní snímek. Za okny kliniky opadava poslední listí ze stromů a začíná druhá půlka podzimu, toho shnileho a posmourneho. Podobne pocity mají pacienti týkající se svého života. V takovém prostředí by onemocněl i divák, protože jak dnes víme psychika ovlivňuje tělo. A rakovina může být i ze stresu. Vůbec nejsou využívány léčivé síly přírody. Už jen pohled z okna na ni. Nejrozumnejsi a nejhlubší názory měla řadová sestra. ()
Polský snímek je zaprvé výjimečný v tom, že dokáže o trpkém tématu rakoviny hovořit s úsměvem, a nepůsobí to trapně nebo urážlivě, protože jedinými aktéry pohledu na onkologickou kliniku jsou samotní pacienty, kteří přišli na svoji pravidelnou dávku chemoterapie, popřípadě jejich příbuzní a blízcí. Před kamerou se Pawlovi Lozińskému sešla rozmanitá plejáda lidí, od mladých přes lidi středního věku až po staré („Rakovina je v tohle velmi demokratická,“ poznamenal tvůrce na debatě s diváky), přičemž všichni dokážou najít dostatek sil, aby se neutápěli ve věčném sebezpytování, ale se situací se už dokázali do jisté míry smířit – že ne úplně dokazuje několik plačtivých momentů. Většina krátkého času se točí kolem rozhovorů, které jsou poutavé a upřímné, mnohdy překvapivé, jindy člověk trne z napětí obsaženého v obraze. Navíc tenhle dokument oplývá promyšlenou formální stránkou – po celou dobu se pouze střídají detaily na tváře hovořících. Prostředí postrádá jakoukoliv důležitost a výlučnost a divák se může plně soustředit na to, co člověk říká a jak to říká, protože mimika obličeje hraje stejně důležitou roli. Jenom někdy odhlédneme od výrazu nemocných, a to když pohlédneme z okna, režisér tak napodobuje klasickou kratochvíli každého upoutaného na lůžku, kdo hledí oknem ven, do světa, na strom, jehož listy se třepotají v příjemném vánku, jež nemůžeme pocítit. ()
Galerie (3)
Reklama