Tibet in Song
Obsahy(1)
V létě roku 1995 se tibetský muzikolog Ngawang Choephel vydal do své vlasti, odkud jako dítě utekl s matkou do Indie. Vyzbrojen malou kamerou se pokusil zdokumentovat, v jaké míře se Tibeťanům v okupované zemi daří uchovávat si svou bohatou hudební tradici. S hrůzou zjišťuje, že ve Lhase zní z každého obchodu, baru nebo pouličního tlampače čínská pop-music a že většina mladých Tibeťanů jí dává přednost před tradičními tibetskými písněmi. Ty se mu podaří zaslechnout až na venkově. Během zaznamenávání lidových písní je ale zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen k osmnácti letům vězení. V práci na svém strhujícím a velmi osobním dokumentu plném unikátních archivních i současných záběrů z okupovaného Tibetu pokračuje Choephel po šesti a půl letech, kdy je po tlaku mezinárodních kampaní i americké vlády konečně propuštěn. Emocemi nabitý snímek zaznamenává i nepokoje ve Lhase z března 2008 a jejich brutální potlačení či výpovědi mladých Tibeťanek o mučení v čínských věznicích. Naplno odkrývá skutečnou podobu čínské okupační politiky v Tibetu. (Jeden svět)
(více)Recenze (5)
Tak tohle mě dostalo. Zpočátku poměrně nudný dokument o sběru lidových písní pozvolna přerůstá v nejpůsobivější obžalobu čínské komunistické diktatury a jejího kulturního teroru co jsem kdy viděl. Opravdu nevzpomínám, kdy naposled jsem měl při sledování filmu "knedlík v krku" jako tady. ()
O tom, jak Čína obsadila Tibet a už přes padesát let trpí místní obyvatelé pod nátlakem komunistického diktátu, slyšíme často, i tak ne dost. Poslední největší bouře emocí a demonstrací se vzedmula v době konání letních olympijských her, během nichž se centrem světa stal Peking. Tento dokument, za kterým stojí Ngawang Choephel, jenž strávil v čínském vězení za údajné shromažďování citlivých materiálů šest a půl roku, zatímco v Americe za něj jeho matka vedla tvrdý boj, vykresluje jednu výjimečnou charakteristiku tibetského národa – a to význam hudby a zpěvu v jejich životě. Hypnotické melodie s příjemnými texty přírodních motivů vezmou za srdce pokaždé, když zazní z plátna, jako kdyby to byla jejich labutí píseň, fotka, kterou se indiánům kradla duše. Ale Choephel nekrade duši Tibeťanům, naopak se ji snaží alespoň částečně zakonzervovat a uchovat, protože už od začátku padesátých let je cíleně eliminována. Před příchodem čínských vojsk neznali v Tibetu televizi, ani rádio. Hudba lidově a osobně interpretovaná byla uchráněna moderních technologií a byla nedílnou součástí každodenní činnosti, dodávala ji z našeho pohledu až sváteční, rituální nádech. Na druhé straně stojí čínské melodie a obzvláště texty, kterým se musí smát každý, kdo měl někdy co dočinění s budovatelskými písněmi . Ani na to Choephel nemusí upozorňovat a citlivý divák rozezná faleš v písních, které se snaží tvářit tibetsky, ale jsou čínské, a tak jako kočkopes nejsou ani jedno, ani druhé a všichni nad tím kroutí hlavou. Kromě nejmladší generace, která ztrácí kontakt s minulostí, a v těchto momentech si člověk uvědomí, že sebetrvalejší odpor vůči komunistické propagandě může být marný a že čínský dlouholetý plán na kulturní devastaci Tibetu se pomalu naplňuje spolu s dalšími generacemi, které jsou původním hodnotám stále vzdálenější. Lze jen doufat, že rodiče výchovu nezanedbají. Umně dohromady zkomponovaná linka hledání kulturní identity Tibeťanů s příběhem o jedné z pravých tváří Číny, kdy je režisér bezdůvodně uvězněn, tak dohromady zanechávají hlubší a eticky zajímavější dojem. ()
Na konci jsem to skoro obrečel... ()
Opět promyšlené vštěpování Číny do Tibetu, tentokráte podáno skrze jednu z největších tradic tibeťanů - hudby. ()
Na podkladu života Čínou trestaného muzikologa jeho dílo ukazuje Tibet a jeho přeformátovávání podle čínského vzoru ()