Reklama

Reklama

Zemřít ukamenováním

(festivalový název)
všechny plakáty

Obsahy(1)

Trest smrti ukamenováním mohou v Íránu dostat ženy a někdy i muži, kteří se provinili cizoložstvím, prostitucí či zabitím v sebeobraně. Advokátka Šadi Sadrová, novinářka Asijeh Aminiová a další aktivistky za práva žen se snaží pomáhat těm, které byly odsouzeny k tomuto nehumánnímu, ponižujícímu a velmi bolestivému způsobu popravy. Jejich práce je však obtížná - sesbírat důkazy je téměř nemožné, neboť íránská vláda se snaží vše ututlat vzhledem ke kritice, kterou ji zahrnují mezinárodní organizace zabývající se lidskými právy. Dokument režisérů Farida Haerinejada a Mohammada Rezy Kazemiho vypráví příběh několika žen, které díky pomoci Šadi a její neziskové organizace unikly trestu smrti ukamenováním. Lejla Mafi, Parissa a Nazanin se v očích íránského trestního zákoníku ?provinily" sexuálním stykem s příbuzným, cizoložstvím a zabitím. Lejlu znásilnil její bratr, Parissu prodával manžel a Nazanin bránila sebe a svou neteř při pokusu o znásilnění. Změnit zavedenou praxi není snadné, ale íránské ženy se nevzdávají, byť pro ně samé znamená veřejná obhajoba ženských práv obrovské riziko. Film získal na letošním Berlinale Cenu za mír a spravedlnost (Peace Award for Justice). (Jeden svět)

(více)

Diskuze

PŘIDAT PŘÍSPĚVEK
rerabinka

rerabinka (hodnocení, recenze)

V Iránu po revoluci v roce 1979 vznikl spolu s novým režimem nový trestní zákoník, diskriminující ženy (přišly další restrikce nejen v odívání, ale dívky např. nesmějí jezdit na kole). K ukamenování jsou odsouzeny ty, které spáchaly vraždu, když se bránily znásilnění. Existuje zde organizace Raahi, která poskytuje těmto bezbranným a často negramotným ženám právní pomoc. Snaží se prokázat něco, o čem jsou všechny dokumenty utajované.
Raahi byla přinucena ukončit svoji činnost a všech 33 aktivistických žen bylo uvězněno a po propuštění odcházejí do exilu.
V roce 2002 probíhaly snahy o zákaz tohoto trestu, skrze rezoluci OSN i pokusy z nevládních organizací a na kamenování bylo uvrženo moratorium.
Po mezinárodním tlaku Irácké úřady ujišťovaly, že se již kamenování nevykonává. V Národní evidenci občanů jsou ale záznamy o popravách se smrtí důsledkem dopadu těžkého předmětu.
Odsuzovány nejsou jen ženy, ale i muži resp. páry, které se dopustily cizoložství (jako důkaz je dostačující svědectví 4 mužů). V dokumentu jsou záběry průběhu ukamenování páru, ženu zakopali až po krk, muže jen do pasu a pak se vyprovokoval dav ke kamenování, dokud nebyli mrtví. Kamenování jako takové není veřejné. Nový návrh zákona počítá se zákazem kamenování, namísto toho by trestem bylo bičování nebo pověšení.
K prostituci je nutí i vlastní manželé, u jedné z obětí bylo ukamenování zmírněno na 99 ran bičem. Pokud žena již není panna, tak nemá právo na jakoukoli obranu cti.
Kamenování podle Šaríji bylo uvedeno do praxe ne z Koránu jak by se dalo očekávat, ale ze Starého zákona, kde je zmínka o kamenování.
 
200 kamenujících se vybere buď přímo z revoluční gardy ve vězení a nebo vesničané za městem. Ukamenování se provádí i v dalších zemích jako jsou Nigérie, Somálsko, Pákistán, Afghánistán. V Iránu vynucuje ukamenování státní systém, záleží ale na tom, jak se k tomu postaví manžel dotyčné, jestli se postupuje podle zákona nebo podle Šaríji, jelikož zde existuje dvojí právní systém (oficiálních i neoficiálních soudů, které nejsou vůči sobě nijak odpovědné). Soudy navíc nemusejí moratorium z roku 2002 dodržovat, protože pro ně není právně závazné.
V trestním zákoníku je definováno, že kameny mají být tak velké, aby zranily, ale nezabily. Nejedná se tedy o popravu, ale o mučení. Irán je jedna z mála zemí, kde se popravují i nezletilí.
Diskuse, kterou dokument inicioval mi přišla ještě přínosnější než dokument samotný.

Reklama

Reklama