What Ever Happened to Baby Jane?
What Ever Happened to Baby Jane?
Režie:
Robert AldrichScénář:
Lukas HellerKamera:
Ernest HallerHudba:
Frank De VolHrají:
Bette Davis, Joan Crawford, Victor Buono, Wesley Addy, Julie Allred, Anne Barton, Marjorie Bennett, Robert Cornthwaite, Anna Lee, Maidie Norman, James Seay (více)Obsahy(1)
Psychothriller vypráví o dvou stárnoucích sestrách, které společně žijí v domě na předměstí Los Angeles. Zahořklá Jane, kdysi ve vaudevillu známá jako zpívající zázračné dítě Baby Jane Hudsonová, se ovšem v dospělém věku dostala do stínu své sestry Blanche, úspěšné filmové hvězdy třicátých let, která je po automobilové nehodě upoutaná na kolečkové křeslo. Zahořklá Jane tak nevynechá jedinou příležitost, aby ji terorizovala. Bezmocná Blanche se nedokáže bránit fyzicky ani psychicky a s hrůzou pozoruje, jak se její sestra propadá dál a dál do naprosté demenci. Jane vytváří pitoreskní hororovou postavu, jejíž hrůzostrašnost vynikne o to víc, když se stará žena oblékne do dětských šatiček. - Pavla Bergmannová (Letní filmová škola)
(více)Recenze (149)
NFR 2021, Oscar 1 : Kostýmy ČB + 4 nominace: Herec VR - Victor Buono, Herečka HR - Bette Davis, Kamera ČB, Zvuk . . . . . . . . .Zlatá Palma - výběr ()
„Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko ()
Geniální hororový psychothriller o dvou stárnoucích herečkách mírně sráží pouze několik scenáristických chyb (Opravdu musím z okna házet papírek se vzkazem? Nestačilo by zakřičet?), jež se však dají s přimhouřenýma očima odpustit. Výkon Bette Davis je mrazivý, její postava narušené Baby Jane je opravdu mistrovská. Něco mezi Misery a Sunset Blvd. Horror movie of the Year ()
Psycho Blvd. s přepálenou stopáží. ()
Asi nejděsivější důchodkyně kinematografie. ()
Vynikajicí a na svou dobu značně šokujicí filmový psychothriller se skvělou temnou a velmi ponurou atmosférou, navíc hvězdně obsazen a to dvěma stárnoucími Hollywoodskými hvězdami B. Davis a J. Crawford v hlavních rolích.! Stejně tak jako snímek Sunset Blvd. který mám ale ještě o něco raději tak tento film vyprávý o stárnoucích ženských hvězdách a jejich nezlomné touze po lásce veřejnosti. Snímek bezděky dokumentuje i konec iluzivního filmu, který sázel na lesk a půvab. Namísto nákladných dekorací režisér použil zchátralé interiéry. Ale tváří v tvář běsu (B. Davis je v tomto ohledu vynikajicí její hrůzostrašný výraz v obličeji nemá chybu) s nímž se obě ženy, které už nemají co ztratit, jedna druhé pomstí, příjde nostalgie zkrátka. Film následujicí ale stále od stejného režiséra posune tento postoj ještě o krok dál a nahradí psychický teror tím fyzickým. Tím mám na mysli filmy Sladká Charlotte 1963 rovněž s B.Davis a Strait-Jacket 1964. Ukazujicí stárnoucí herečky jako psychopatické vražedkyně. Skvělý filmový zážitek, škoda jen jedné věci a to sice toho že tento film a jemu podobné v televizi nevysílají častěji, naposledy tento film dávali někdy před čtyřmi lety ale jinak vřele doporučuji. Za 5* jednoznačně. ()
Dobrý příklad thrilleru (zde tzv. hagsploitation), kdy je stará klasika i po takové době velmi poutavá a dívatelná i dle dnešních kritérií - zde je za tím nejen skvělý vizuál v duchu gotického hororu, ale především J. Crawford a silně hráblá, tunou make-upu odpudivě "prezervovaná" B. Davis. Vidím sice poprvé, i tak bych označil její Baby Jane Hudson za jednu z nezapomenutelných postav starého Hollywoodu. Velkou devizou je i humorná dvojice Edwin a Dehlia Flagg. Takže těží z charisma, drží napětí, plážový finále je perfektní. Těším se mrknout i do zákulisí. ()
Skutečné peklo se odehrává v této sourozenecké "psycho-biddy" klasice s hororovými prvky, v níž excelují dvě tehdy skutečné sokyně ve filmové branži. Joan Crawford jako Blanche, která po "nehodě" zůstala na vozíčkovém křesle, a Bette Davis coby psychicky narušená Jane, jež se nemůže vyrovnat se ztrátou dávné dětské slávy, a terorizuje tak svou kdysi slavnější, dnes ale bezmocnou sestru. Obě dámy zde podávají excelentní výkony, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že hnacím motorem je postava Baby Jane, jež se stále hlouběji propadá svým výčitkám a demenci. Jako pečovatelka ala Misery je skvostně šáhlá, svou sestru týrá psychicky a následně fyzicky, uzavře jí v pokoji a nechá hladovět. A samozřejmě že pro zachování tohoto tajemství je ochotna i zabít. Kromě obsazení je nutno ještě zmínit parádní práci s kamerou, osvětlením, hudbou a výpravou. Není to kupodivu tak komorní záležitost, mimo jejich dům se podíváme např. do města, a v závěru i na pláž. Do naprosté dokonalosti mi sice něco málo chybělo, ale rozhodně je tenhle snímek právem klasikou. ()
Bratry jsme dnes začali, sestrami bychom mohli skončit - nepřestává mě udivovat, kolik filmů mě utvrzuje v odhodlání být do smrti i po smrti vděčná za to, že mám takové sourozenkyně, jaké mám. Holky, že vy byste mě ze schodů nikdy ne... proboha... jau-plesk-jau-plesk-jau-plesk-jau-plesk-jau-plesk-jau-plesk-jau-PLESK! ()
Obsadit do dvou titulních rolí takové herecké individuality, jakými obě dvě hlavní představitelky byly, bylo obrovské riziko. Stavá se, že takové dvě individuality se navzájem zastiňují, soupeří spolu, předhánějí se, a potom se takový film stává pouhou křečovitou teatrální slátaninou. Tohle se ovšem u Aldrichova psychothrilleru nestalo. Obě dvě herečky ze sebe vydaly vše co mohly a zároveň každá z nich nechávala prostor pro tu druhou. Film byl pochopitelně především sólo pro Bette Davis, která předvedla opravdu famózní herecký výkon, chvílemi jsem opravdu téměř nedýchal. Netušil jsem, jak neuvěřitelně realisticky se dá na filmovém plátně ztvárnit duševně nemocný člověk. Davisová skvěle rozehrávala různé herecké polohy, duševní stavy své postavy, naprosto s přehledem měnila hlas, který se opravdu podobal její sestře. Pozadu však nezůstala ani Joan Crawford, které se podařilo celý ten malý prostor, který byl její postavě dán bezezbytku využít a vyrovnat se tak své kolegyni. Tohle je typ filmu, který se bohužel netočí každý den. Film, který dá obrovskou příležitost vyniknout ženské herecké osobnosti. ()
Skvělý film o dvou sestrách - herečkách, jejichž sláva se měnila. V dětství zářila Jane, v dospělosti Blanche. Ta je však ve staří upoutána na vozík a Jane ji tyranizuje. Mistrný psychothriller se dvěma skvělými herečkami, jejichž výkonu dopomohla i vzájemná rivalita a nenávist. Více prostoru dostala Bette Davis a její postavu není možno nenenávidět (existuje to slovo vůbec?)! Zahrála duševně vyšinutou Jane excelentně. Jediné co mi na filmu vadí je to, že začátek byl lepší než konec. Mělo by tomu být naopak. (Nebo ne?) ()
Zdrcující psychothriller, který mele na prach to nejcitlivější - rodinu. Tíseň před zlobou, před kterou není úniku, výčitky za křivdy, jejichž náprava, i kdyby byla možná, by už beztak k ničemu nebyla, lítost nad ztrátou života, který byl nakonec promarněný. Není nic, co by v tomhle filmu budilo kus naděje a herecké výkony dvou legendárních "psychobitches" a rivalek Joan Crawdford a především ďábelské Bette Dawis to táhnou až někam hodně nahoru. Jasně, škoda, že Aldrichter je jen zručný řemeslník (režírovat to třeba Wyler, měli bysme tu nejspíš narušitele top žebříčků), ale upřímně řečeno by možná už ten film víc kvality ani neunesl a maximální prostor pro dvě herecké ikony a dobrý scénář bohatě stačí. ()
LFŠ '07 - Rivalita a nevraživost představitelek obou hlavních rolí byla dokonale přenesena i na filmové plátno. V úvodu film zastihne sestry v raném věku. Jedna (Baby Jane - Bette Davis) slaví úspěchy jako mladá talentem oplývající zpěvačka, druhá (Blanche - Joan Crawford) tiše závidí v ústraní. V dospělosti se ovšem karty obrací. Na Baby Jane si nikdo ani nevzpomene, kdežto Blanche (nyní upoutaná na kolečkové křeslo) neustále přijímá děkovné dopisy za mnoho jejích filmových rolí. Psychicky labilní Jane pomalu začíná sestru terorizovat. Výsostně je zde vyobrazen přerod Jane z "šílené na smyslů zbavenou". Hrůzostrašný vzhled Bette Davis je ještě umocněn přehnaným líčením. Mistrně budovanou atmosféru spolu s hereckými výkony vidím jako nejsilnější složky filmu. Pozn.: Jediné, co mě po projekci utěšilo bylo to, že jsem na tom nebyl psychicky špatně jen já, ale i kamarádka, která na filmu byla se mnou. V následném alkoholovém oparu jsme si pak na Baby Jane ani nevzpomněli. ()
„Já nezapomenu. Vsaďte se, že já nezapomenu!“ Cítím určité zklamání. Hlavně z nezvládnutých žánrů. Hororem film není ani trochu (pokud už něco působí děsivě, a to spíš ve smyslu „creepy“, tak je to jen „dětský“ úvod), z thrilleru toho má snímek též minimálně (viz třeba marná snaha vyvolat užitím „dramatické“ hudby nějaké napětí při scéně s vypojeným telefonem, a řada dalších, podobně nefungujících scén). Teror je pak veden jen proti jedné ze sester (které jsem navíc nedokázal více fandit), nepřenáší se bohužel nijak na diváka. Jde tak pouze o psychologické drama (s občasnými překvapivými náznaky podivného humoru v podobě klavíristy a jeho permanentního šklebu…i když vztah s matkou také „stál zato“). A vše stojí na vlastně jediném kladu filmu, totiž hereckých výkonech titulní dvojice. Mě zaujala především Bette Davis a její duševní rozklad zřejmý hlavně ke konci filmu (ten navíc divákovi ozřejmí pohled na dosud viděné). Jen herečky však snímek utáhnout nedokázaly, kvůli nim a výbornému závěru pak dávám alespoň lepší průměr. ()
Souhlas, od filmu s takovým věhlasem jsem taky čekal krapet víc. Hlavním kladem téhle noční můry v Hollywoodu jsou charaktery - perverzní a politováníhodné zároveň - trochu mě ale zklamalo režijní zpracování, na Aldriche poměrně krotké. Pointa rovněž nedosáhla účinku Wilderova SUNSET BOULEVARDU... ()
Film, kterému pomník postavil seriál Feud: Bette and Joan (2017). Zajímavé to setkání dvou bývalých hvězd samozřejmě je, zajímavý je i posun do jiného žánru, který před válkou nebyl obvyklý. Masky jsou výborné. I ta retrospektivní recepce klasických filmů uváděných v televizi po třiceti letech. Ale to je asi tak všechno. Celý ten poválečný diskurz o tom, že my to děláme lépe a oni to dřív dělali naivně až hloupě čili nezajímavě je vysloveně komický. Těžko měřit kvalitní melodrama s hysterickým hororem o ztracených iluzí. ()
Takže asi tak: ako bol Kain a Ábel, tak boli neskôr Janka a Blanka. Janka ostala celý dospelý život malou Januľkou. Pretože vtedy bola naozaj obdivovaná a velebená. Vtedy, keď bola malým dievčatkom spievajúcim vo vaudevilleovej šou roztomilé pesničky o listoch písaných oteckovi. Nikdy nedospela a navždy ostala desaťročnou predpuberťáčkou, čo sa rada predvádza. S nadobudnutím veku pridala k svojmu repertoáru alkohol, ktorý tlmil umelecké kotrmelce dospelosti. A Blanka? Tá v detstve veľmi hnevlivo pozerala na Jankine úspechy. Ale nevzdala sa a v dospelosti prerazila ako filmová hviezda. Až do tej porantanej nehody. Odvtedy je ochrnutá. Pripútaná na vozík a lôžko. A zároveň odkázaná na starostlivosť infantilnej sestry. Tá sa stará. No nie tak celkom kóšer. Pretože vzhľadom na pestovanie si svojho samopašného dievčatkovstva a zlomyseľnej detskej krutosti spôsobuje ochrnutej Blanke okrem opatery zároveň tyranské muky. A prečože to všetko? Nuž riešenie dodá prepálená pointa. Relativizuje postavenie obete a mučiteľa. Celkove viacero motívov v deji nedotiahnutých alebo zvláštne riešených. Pointa je založená na záverečnom odhalení obrazovo zahmlene podaného úvodu (ako to vlastne bolo s tou haváriou). Čiže na niečom, čo bolo aktérke známe, no zámerne nevypovedané. Všetky negatíva hravo vyvažuje vzťah sestier, zahraný s neobvykle širokou škálou zmien hereckých polôh Bette Davisovej. Ukazuje sa (po koľkýkrát už!), že najväčšie peklo často skrýva alebo generuje najbližšia rodina. Najpokrvnejšia. ()
Srážka dvou velkých hvězd třicátých let, Crawfordové a Davisové, byla tvrdá. Ačkoliv o sobě během natáčení - i po něm - prohlašovali, že jsou přítelkyně, jak jisté historky z předávání cen Akademie, tak opravdu hmatatelná nenávist na plátně (ano, vím, že jde o schopné herečky :-)) svědčí o něčem jiném. Tady je samozřejmě hlavní pilíř filmu - brilantní chemie vynikajících hereckých výkonů. Popularita filmu se asi hodně vezla na úspěchu Hitchcockova Psycha, které zpracováním trochu připomíná. A tak mě napadlo, taky vám přišlo, že se tady nejspíš King inspiroval pro svůj román Misery nechce zemřít? Mrazivá kvalita i po letech. 80% ()
Bez "Bette Davis", je tento snímok ako Barcelona bez Messiho. ()
Související novinky
Noir Film Festival 2018 – Nikdo neunikne!
Napínavá dramata z vězení, rebelství Samuela Fullera, charisma Roberta Ryana, bojovnost Idy Lupino, emancipace nových osudových žen, šílenství noirových psychopatů, temné příběhy ze severu Evropy a… (více)
"I've written a letter to Daddy / His address is Heaven above / I've written "Dear Daddy, we miss you / And wish you were with us to love" / Instead of a stamp I put kisses / The postman says that's best to do / I've written a letter to Daddy / Saying "I love you" Taková to byla roztomilá holčička, tahle Baby Jane. Celá Shirley Temple! Její andělská tvářička a žvatlavý zpěv živil rodinu a tatínek byl na ni hrdý. Pak se ale něco pokazilo. Žárlivá sestra Blanche se sama dala na šoubyznys, aby se jí vyrovnala a získala tatínkovu přízeň pro sebe. Ne, taková věc se nezapomíná ani po čtyřiceti letech... Prolog filmu, který nás výmluvnou scénou seznámí s Baby Jane a Blanche, když se jim dařilo, a právě text citované kýčovité písně, je klíčem k chápání všeho dalšího, co uvidíme. Zestárlá Baby Jane, která drží svou sestru-vozíčkářku v izolaci od vnějšího světa, není žádné koncentrované zlo seslané z pekel, jak se může jevit. Je to nešťastné "frankensteinovské" monstrum, odvržené svým stvořitelem. Všechny ty strašné věci, které sestře Blanche říká a kruté schválnosti, jež jí provádí, jsou dětinské soutěžení o přízeň tatínka (a potažmo publika), kterého dávno vzal čert, ale sestry se s tím nedokážou vyrovnat. Blanche působí jako vyrovnanější z nich, zato Baby Jane na stará kolena řachlo v bedně a pokouší se zvrátit tok času. Nechá si ušít panenkovské šatičky, jaké nosívala dřív, roztomile pomrkává, pohazuje lokýnkami paruky, na níž svačí moli, a opakuje si nápěv dávného hitu. To bude, panečku, comeback... Taky vám to něco připomíná? Ano, Norma Desmond by si asi s Baby Jane rozuměla. Co se vlastně stalo s Baby Jane? je neskrývaným derivátem filmů Sunset Blvd. a Psycho, namíchaným tak účelně, že stvořil nový žánr. Někdy se mu říká "Grand Dame Guignol" (cosi jako panoptikum starých dam), jindy "psycho biddy". Typické je obsazení kdysi uctívané hollywoodské krásky do role narušené psychopatky a implicitní téma nerovného zápasu s časem. Takže trochu horror, trochu černá komedie a trochu satira. Potrhlé a nebezpečné staré ženy si postupně zahrály třeba i Olivia De Havilland, Shelley Winters, Debbie Reynolds, Joan Fontaine a opakovaně i dvě zdejší hvězdy. Není divu. Bette Davis jako Baby Jane je groteskní, děsivá a dojemná zároveň. Škoda, že čeština nemá přesný ekvivalent výrazu "creepy", protože přesně ten ji vystihuje. Joan Crawford jako Blanche, po fatální nehodě upoutaná na vozík, mívala narozdíl od Bette potřebu ukazovat své postavy v lepším světle, což je zde v souladu se scénářem, přesto některé její momenty možná působí v kontrastu s Davisovou přehnaně učesaně. Znamenité je i obsazení vedlejších rolí méně známými herci. Victor Buono jako Janin korepetitor a Marjorie Bennet v roli jeho matky jsou komickou a zrcadlově obrácenou variací fixace sester na otce. Dobrou práci odvádí i Maidie Norman jako hospodyně Elvíra, která je Blanchiným jediným kontaktem s vnějším světem a Janiným černým svědomím. Ve scénáři by se našly drobné logické mezery a režie možná přehnaně tlačí na pilu zavádějícího označení filmu za horror, ale je to spíš věc individuální chuti než zásadní vada na kráse. 100% () (méně) (více)