Der blaue Engel
The Blue Angel
The Blue Angel
Režie:
Josef von SternbergKamera:
Günther RittauHudba:
Friedrich HollaenderHrají:
Emil Jannings, Marlene Dietrich, Kurt Gerron, Rosa Valetti, Hans Albers, Reinhold Bernt, Eduard von Winterstein, Roland Varno, Carl Balhaus, Gerhard Bienert (více)Obsahy(1)
Film Modrý anděl učinil jak z režiséra Josepha von Sternberga, tak zejména z herečky Marlene Dietrich hvězdy první velikosti, jimž filmový Hollywood ležel u nohou. Sternberga začali považovat za kouzelníka světla a stínu a na Marlene čekala spousta rolí. Modrý anděl představuje kabaret, v němž se úctyhodný a respektovaný profesor Rath pod vlivem zpěvačky Loly proměňuje v člověka postupně ztrácejícího i poslední špetku lidské důstojnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (96)
Heinrich Mann byl tvrdý satirik až anarchistického ražení (německé školství mu muselo hodně ležet v žaludku), je tedy pochopitelné, že nacisty a ctihodnou německou buržoazii musela adaptace, která je patřičně německy drsná (žádná francouzská uhlazenost), pořádně štvát. Osobně mě nadchl démonický výkon Kurta Gerrona v třetí hlavní roli ředitele zábavné společnosti, která se usadila v Modrém andělu. Však se mu také nacisté odvděčili, když ho poslali do terezínského ghetta (kde vedl německý kabaret) a následně do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. ()
Film jsem zhlédl dvakrát, Mannovu knižní předlohu jsem přečetl taky dvakrát, a pořád nemám pocit, že bych byl s Neřádem hotov a nemusel se k němu už vracet. Je to fascinující téma lidského úpadku, ke kterému se musím pořád a pořád vracet, a nacházet tam mj. zajímavé paralely s jinými literárními postavami, jako například s postavou homosexuálního spisovatele Gustava von Aschenbacha z novelky "Smrt v Benátkách" od Heinrichova bratra Thomase. Samotný film na mě po druhém zhlédnutí zapůsobil stejně jako poprvé, tzn. je to výtečný klasický snímek z doby, kdy byl zvukový film ještě v plenkách (ostatně "Modrý anděl" je považován za první německý zvukový film, jak jsem se kdesi dočetl). Co je podstatné o tomto filmu říci v první řadě je to, že to není v žádném případě doslovná filmová adaptace románu Heinricha Manna "Profesor Neřád". "Modrý anděl" je, jak upozorňují již úvodní titulky filmu, pouze volně natočen podle podle Mannovy literární předlohy, přičemž Mann se sám spolu s dalšími autory podílel na scénáři, který původní knižní text výrazně pozměnil pro potřeby zvukového filmu. Z knižního profesora Raata a "umělkyně" Rosy Fröhlichové se tak ve filmu stávají profesor Immanuel Rath a lascivní zpěvačka Lola Lola, většina knižních motivů je z filmu vypuštěna, totéž platí pro škrtnutí některých postav (a přidání jiných) a naprosté pozměnění závěru. Film a Mannův román tak vedle sebe fungují v podstatě jako dvě na sobě nezávislá díla, s tím, že film vydatně podpořil popularitu tohoto Mannova nejznámějšího textu, ve kterém tehdy 34 letý literát kritizoval mj. rigidní vzdělávací systém vilémovského Německa a provinční omezenost maloměšťáků s jejich pokryteckou morálkou (s obojím měl osobní zkušenost z mládí). Zcela jiné je ve filmu (mimochodem až fetišisticky zaměřeném na nohy Marlene Dietrich) i pojetí ústřední dvojice postav středoškolského profesora a barové zpěvačky a příležitostné kurvičky - kniha jde samozřejmě více do hloubky a rozehrává vzrušující psychologickou sondu ze světa, který je pro současníky v podstatě dávno nepochopitelný a mrtvý. Přesto má smysl se jak s filmem, tak Mannovým textem ze studijních důvodů seznámit, protože je to svědectví z epochy, která má dle mého soudu stále co říci i lidem z 21. století, byť současný divák musí nutně tento film vnímat v diametrálně odlišném kontextu než tehdejší diváci. ()
Modrý anděl Josefa von Sternberga měl posílit hvězdný statut z Hollywoodu navrátivšího se Emila Janningse. Tento žijící velikán z filmů jakými byla Madame DuBarry, Anna Boleynová, Tragédie lásky, Poslední štace, Kabinet Voskových figurín, Tartuffe, Faust nebo Poslední komando, se necítil zcela pohodlně v anglicky mluveném filmu a měl tedy svým hromovým hlasem vtrhnout na plátna německých kin jako profesor Neřád. Řád - neřád v přepisu vynikajícího románu Heinricha Manna z roku 1905 (přenesen do roku 1925 a následně do současnosti 1929) měl strhnout publikum svou vypiplanou interpretací, která se v nelíčeně syrovém pojetí kochá nad úpadkem maloměšťáctví. Ale nestalo se tak, veškerou pozornost a zájem na sebe strhla Rosa Fröhlichová zvaná Lola Lola, ona příslovečná lampa, kolem které se neřádské můry třepotaly v předsmrtelných křečích zaviněných neukojitelnou touhou po jejím světle. A přece to bylo směšné, veškeré zvažované herečky, včetně Brigitte Helmové, smetla Marlene Dietrichová. Tato nikoli neznámá femme fatale, ale umělkyně již dobré tři roky hrající hlavní role nejen ve filmu, ale také na divadle a v kabaretu. Zásadní průlom v její kariéře, po (ne)smělých začátcích a následné pauze kvůli mateřství, nastal společně s vídeňskou produkcí Café Elektric a po té již zcela suverénně pokračovala v démonizování vlastního typu vampa, který definovala. Von Sternberga očarovala v divadelní hře Dvě kravaty, mimo jiné také pro to, že hrála německy i anglicky a s Modrým andělem bylo od začátku počítáno jako s dvojprodukcí. Měla být jen vějičkou v sólové kreaci Janningse, v porovnání s ním měla nízký plat, ale nic zřejmě nedokázalo zastavit tu energií překypující star, vedle niž se Jannings během jediného večera stal řadovým hercem. A skutečně, Marlenin huronský smích, kterým Emila počastovala, když jí v roli nabídl sňatek, mu ve skutečném životě prozradil, že její příští zastávkou je Paramount a on, že si smí zůstat nadosmrti v Ufě... denn das ist meine Welt, und sonst gar nichts. Na dalších pět let si připoutala Joe von Sternberga k sobě, dokud se od něj nenaučila vše. A Jannings si šel svou vlastní cestou králů Pausolů, pruských králů, Ohm Krügerů a Bismarcků. Jak je tedy možné, že v takto sepjatém boji se našlo místo ještě na další výborně zahrané úlohy Kurta Gerrona, Hanse Alberse a Rosy Valetti? Takové zkrátka bylo prostředí hostince Modrý anděl, který na rozhraní literární adaptace, kammerspielu, expresionismu a part talkies ovládl masy jen proto, aby byl během následujících let bujícího nacizmu zavržen a po jeho porážce opětovně nalezen. Marlene na odkazu své první spolupráce s Joeem postavila svůj americký mýtus, který až dnes je plně respektován v celé šíři spolupráce dvou géniů. A proto vnímejme tento filmu v kontextu Výmaru i Hollywoodu, bohatě se nám za to odvděčí. / Mimochodem, pokud vás zajímá kopie, kterou archivuje NFA, má sice roztomilý překlad, ale je zkrácená, obraz nestojí za nic a úvodní titulky v ní chybí. Takže projekce v Ponrepu se nemůže stát vrcholem kulturního zážitku. () (méně) (více)
Příběh podle románu Heinricha Manna vypráví o rozpadu, o "postupném úpadku hodnot". V průběhu vyprávění je Rath degradován do role klauna, jenž pozbyl lidství, jako ozvuk skutečného klauna, který představuje jednoho z ironických dvojníků hrdiny odsouzeného k záhubě. Sternberg zdůrazňuje s exemplární a systematickou nemilosrdností vertikalitu prostorových vztahů filmu: Rath je vždy dole a dívá se vzhůru na obraz Loly (například když mu hází na hlavu své kalhotky), s výjimkou toho, když je - v parodii jeho autoritářských postojů - zařazen škodolibým divadelním ředitelem mezi božstvo na scéně. [7/10] (Universum Film A. G. - UFA) (Čb. /// Produkce: Erich Pommer /// Scénář: Carl Zuckmayer, Robert Liebmann, Karl Vollmöller podle románu Profesor Neřád Heinricha Manna /// Kamera: Günther Rittau, Hans Schneeberger /// Hudba: Frederick Hollander) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Atmosféru a nohy Dietrichové to umí prodat báječně. Problém je v příběhu, který je klasickou povídačkou o tom jak ženská dokáže zruinovat chlapa a dnes to působí už poněkud banálně. Navíc, ta druhá, rozkladná polovina filmu je značně zkratkovitá a psychologicky nepřesvědčivá. Řekl bych, že tohle je vlastně ideální materiál na remake, kdy to udělat jako vrstevnaté noirově expresionisticko- psychologické, dobové drama s nějakou tou Taylor-Joy dneška a patřičně údernějším finále, by nemuselo být vůbec špatné. ()
Galerie (77)
Zajímavosti (22)
- Premiéru si film odbyl 31. března 1930 v Gloriapalast Theater v Německu. (Pavlínka9)
- O roli Loly se ucházela celá řada německých filmových a divadelních hereček včetně Glorie Swanson, Phyllis Haver, Louise Brooks, Brigitte Helm, Lyi De Putti, Leni Riefenstahl,Lotte Lenya a mnoha dalších. (Karlos80)
- Lokální cenzura v kalifornské Pasadeně zamítla film pro „nehoráznou sexualitu“ promítat v celém městě. Až po drastickém zestručnění a neuměle sestříhaném obsahu mohl zase do kina, nad tímto výsledkem ale následní diváci projevovali nesouhlas. (Zetwenka)
Reklama