Gitarrmongot
Mongoloid s gitarou
VOD (3)
Obsahy(1)
Odvážný celovečerní debut Rubena Östlunda, který si vysloužil srovnání s dílem Harmony Korine a Roye Anderssona, je rebelský svým technicky nedokonalým a prakticky bezdějovým ztvárněním obrazoborců a outsiderů žijících na okraji fiktivního města známého jako Jöteborg (které se velmi podobá Göteborgu). Östlund svou chladně odtažitou, věčně statickou kamerou vytváří na vzorku chuligánů, motorkářů a buskerů divoký, zvláštní a místy překvapivě citlivý pohled na nevýslovnou podivnost lidské povahy. (Cinemax)
(více)Recenze (12)
Vliv Roye Anderssona a jeho všedního tragikomického fragmentu silný, ale Östlund divadelní stylizaci a šminky nahrazuje velmi jasným sociálním backgroundem a dokurealismem. Volně provázané anekdoty z göteborské každodennosti poukazují na "paralelní realitu" přísně spořádané švédské společnosti, kterou tu zastupuje jednak poflakující se monogoloidní kluk s kytarou, jednak gang ničitelů kol. Linie s mentálně postiženou dámou, která marně hledá svůj bicykl, jen aby ho nakonec našla navlečený na lampě, má v sobě všechno, co dělá Östlunda Östlundem. Poezie životní marnosti přeložená do jazyka všedního dne. ()
Oficiálně 4*, ale nevadí mi dát 5. Což neni normální. Stejně jako igelitky nad Jöteborgem. ()
Chlapec jako tichý vypravěč-průvodce v autorském debutu Rubena Östlunda, jehož koncepce ještě není stoprocentně ujasněná (vyprávět nebo jen nezúčastněně zprostředkovávat určité situace). Svérázný humor v některých sekvencích evokuje filmová díla Roye Anderssona, kontemplativní nálada jiných zase Mléčnou dráhu Benedeka Fliegaufa. Silně nedivácky snímek je někde na půli cesty, nicméně stále je formálně i stylisticky progresivní a na výši. ()
Keby som si film pozrel v roku 2004, tak by som si povedal, že ide o "béčkovejšiu" verziu Piesní z druhého poschodia. Lenže z Ostlunda sa medzičasom stala medzinárodná superstar nakrúcajúca s vyššími rozpočtami a Andersson nakrútil niekoľko ďalších filmov. A tak si v roku 2024 hovorím, že... Mongoloid s gytarou pôsobí ako "béčkovejšia" verzia Piesní z druhého poschodia. Čo ale vôbec nie je kritika, povedal by som, že skoro až pochvala. Ako všetci dobre vieme, najlepšie sa smeje na nešťastí druhých a tak scény s bicyklom na lampe a samojazdiacim autom sú nesmierne zábavné. Neprekvapí, že najnormálnejšou postavou sa zdá byť onen mongoloid a občas som si spomenul aj na Ulricha Seidla. ()
Troufnu si tvrdit a klidně bych se vsadil, kdyby sto lidí vidělo Mongoloida s kytarou a Trojúhelník smutku neznaje reálie, že by nanejvýš jeden člověk z té stovky prohlásil, že oba filmy natočil stejný režisér. Mně to nejvíce připomínalo V moci davu, avšak bez jednoho pojícího tématu. Pro mnohé nekoukatelné, pro mě snesitelné. ()
ocenenia : MFF Moskva 2005 - Nominácia na 1. cenu ()
Ostlundova prvotina připomíná spíš sestřih random scének z nějaké skryté kamery a o nějakém příběhu se tu dá uvažovat jen velmi mlhavě. Něco málo z jeho stylu už tu sice najdeme, ale celé je to takové neučesané a rozhárané, že i těch pětaosmdesát minut je skoro až moc. I tak sem každopádně rád, že HBO do svojí nabídky doplňuje i takové kousky....60% ()
Östlundov debut je z hľadiska diváckej prístupnosti radikálnejší než jeho neskoršie filmy. Záverečná scéna akoby hovorila o snahe ľudí všetko hneď označkovať a racionálne pochopiť. Takže možno snaha nájsť zastrešujúcu tému, ktorá by spájala jednotlivé scény dokopy je rovnako smiešna, ako snaha chodcov zistiť čo za poletujúci "balón" sa to nad nimi vznáša. Film však podľa mňa zmysel má, a to ukázať, že rozdiel medzi psychicky chorými a normálnymi ľuďmi (ktorí väčšinou z nudy začnú robiť kraviny) je menší než by sa mohlo zdať :) ()
Mongoloid s kytarou byl pro mě příliš dlouhý snímek, který by dostal lepšího hodnocení z mé strany, kdyby z toho byl short film. Nebýt smíchu jednoho pána v sále, asi bych se dost nudila... (a to se pozor nejedná vůbec o komedii). Nepochybně se však jedná o film s netradiční tématikou a chvílemi i originálním provedením. Herecké výkony prakticky nulové (čekala jsem autentičtějšího chlapce s Downovým syndromem( ako například v Já taky). Oceňuji však nezaujatý postoj tvůrce tohoto filmu k situacím, které ve filmu ztvárňuje. Divák si musí vytvořit sám názor, autorovi nejde o to emotivně ovlivňovat diváka. Otázkou je, zda je to na škodu, či nikoliv... Musím dát jen dvě hvězdy z pěti, přihlédnu-li ke zvýšeným očekáváním, které jsem měla na Febiofestu 2012. ()
Keďže žijem v Gôteborgu, tak časť z filmu bolo sledovanie miest, ktoré sa za tých 18 rokov výrazne zmenili. A bolo tam aj pár vtipnych scén. Ale inak väčšinou založené na zabávaní sa väčších či menších debilov a tak podobne. Ako nejaká "poézia marnosti" v tom nie je, podľa mňa. Je to film zbúchaný vďaka angažovanosti kamaratov, ich rodin a tak podobne. Ruben Östlund potreboval ešte trochu dozrieť. ()
Na ten format prekvapive zabavna věc. Seversky Seidl? A snazim se dobrat toho, co tim chtel rict. A furt nevim. Krome polopatismů, ktery zatim videt nechci. ()
Neskutečná sračka. Mělo by se to jmenovat Mogoloid s kamerou. ()