Avatar: The Way of Water

Scenáristika průměrného televizního seriálu, který nikam nespěchá. Příběh nejen že jde opět shrnout do jedné krátké věty, navíc je stejný jako minule a vypadá to, že příště nebude jiný. Nepřirozený pohyb modrých ještěrek na souši se od “Pilotu” nezměnil. Polovina filmu kvůli němu působí jak videoherní demo. Ovšem přesun pod vodu je skvělým upgradem. Ještěrky plavou mnohem hezčeji než chodí a skáčou, a fiktivnímu podmořskému zvířectvu i rostlinstvu James Cameron vdýchá nevídaný život. Je krásný a kouzelný. Luc Besson bude jásat. Na vodě taky dostanou prostor lidské postavy, co dodá digitální umělině fyzičtější drajv. Všechny ty ponorky, mechakrabi a vůbec padoušské scény s lovením “velryb” jsou uber cool. Připomenou divácké radovánky z akčních klukovin ve Vodním světě. Veskrze se ale Avataří fenomén stává spíše lunaparkovou atrakcí (s příslibem VR budoucnosti) než filmovým dílem v pravém smyslu slova. Takovým Cameronovym Marvelem s chabým rozpracováním postav. Což je trochu škoda. (14.12.2022)

Spy Kids: Pandora's Box. Technicky ohromující ukázka toho, že lze vytvořit triky, které působí ve všech polohách naprosto uvěřitelně a realisticky. V rámci jednotlivých scén jde pak o roztomilou retrospektivu Cameronovy filmografie (ozvěny Propasti, Vetřelců a Titanicu jsou nepřehlédnutelné). Příběhově je tu bohužel úplné prázdno. Užil bych si to být mladší, nepolíbený letitou filmovou zkušeností. Pak by šlo lépe přijmout postavy, které se do jednoho chovají jako žánrové šablony a vždy udělají přesně to, co se od nich v daný moment očekává. Podobná míra pohodlných klišé je aplikovaná i na děj, který v základu opakuje dějový oblouk z jedničky, a když už ho doplňuje, činí tak značně nešikovně (sice se řeší kolonizace a jednou větou látka proti stárnutí, ale jinak se zdá, že celému vojenskému aparátu jde hlavně o zabití Jacka Sullyho a je jedno, kolik životů to bude stát). Únavné příběhové zkratky typu "záporáci mají plán a naštěstí označí jediné zvíře, které je relevantní pro hrdiny a ti ještě k většímu štěstí zrovna v tu chvíli to zvíře najdou" už z toho pro mě činily téměř nesnesitelnou podívanou. Již u jedničky jsem své nadšení měl v menším stínu proto, že Cameron jen za velké prachy převyprávěl Pocahontas. Ale tehdy představoval krásný nový svět a ohromoval nevídaným vizuálem. Dvojka už jen navazuje, sice rozvíjí, ale současně ve velkém recykluje a hlavně je na můj vkus příběhově až příliš tendenční, což platí i pro postavy. Přes všechny barvy jsou extrémně černobílé. Mrzí mě to, protože mám Camerona rád a ocením každý poctivý blockbuster, který svůj úspěch nestaví na chlápcích v elastických trikotech. Ale tohle vypadá jako něco, co pro Disneyho režíroval Robert Rodriguez v rámci své vlny filmů s dětskými hrdiny. Což je prostě škoda. 50 % (21.12.2022)

Cameron kope jinou ligu. Opulentní podívaná s perfektním trikovým kabátkem a dokonale blockbusterově nabušenou třetí hodinou, která výtečně zpracovává širokou škálu rozehraných motivů. Cameronovsky těžkotonážní, úchvatná podívaná, která po zásluze zase plní kina, jelikož nabízí hutnější a vydatnější zážitek než 99% jiných popcornovek. 85% (09.01.2023)

Původně jsem o druhém AVATAROVI nechtěl nic psát, protože o něm píše úplně každý. Jenže v návaznosti na vzrušující několikahodinovou debatu s mým kamarádem Colinem Burnettem (jeho poznámky najdete zde) i v návaznosti na sílící pocit, že to pro mě nejzajímavější se o druhém AVATAROVI spíše nezmiňuje, jsem se rozhodl několika svými podněty přispět. Obecně mám totiž dojem, že se málo řeší, v kolika aspektech jde vlastně o odvážný koncept, který jde překvapivě proti mnohým předpokladům (o správném) vyprávění podobných (velko)filmů. Jak se totiž pokouším vysvětlit ve svých analytických poznámkách, podle mě se Cameron v AVATAROVI: CESTĚ VODY inovativně obrátil k trojici poměrně nečekaných konstrukčních schémat, vycházejících z dlouhodobějších tradic: etnografický western, dětská perspektiva, variace na BÍLOU VELRYBU. (04.01.2023)

Líbí se mi, jak je každý dějový posun vázán na rodinné vztahy (přičemž rodinou je v tomhle případě celý ekosystém Pandory), jak vzorově film pracuje s paralelami (mezi vztahy postav i minulostí a současností – padouch prochází stejnou iniciací jako Jake v jedničce, ale s rozdílným výsledkem) a jak božsky vypadá vodní a podvodní CGI, a nijak mě neuráží jednoduchá eco-friendly zápletka o hledání domova a zachraňování rodiny skrz napojení na odkaz předků, ale Cameron je až příliš zamilovaný do svého měsíce/planety a svých zpívajících velryb a obojím se opájí mnohem víc, než je pro vyprávění nezbytné. Prostřední část, po které přichází srovnatelně nekonečný závěrečný akt, si můžete představit jako Moji učitelku chobotnici 2, s velkýma rybama místo chobotnic (což nemyslím jako pochvalu). Zatímco jednička utekla rychle a vzhledem k jejímu zaměření na budování fikčního světa a vyvolávání strachu právě o jeho osud nevadilo, že vám jsou dvourozměrné postavy komunikující mizerně napsanými dialogy lhostejné, tady jsem vnímal každou minutu a emocionálně mě to minulo o několik námořních mílí, protože když jde do tuhého, zřejmě budete mít problém si vůbec vybavit, jak se ta která postava, jíž jde o život, vlastně jmenuje. Minimálně synové hlavního hrdiny jsou si navzájem podobní a povahově zaměnitelní. Nesnesitelně dlouhé tři hodiny. P. S., některé akční scény vypadají ve 3D a 48fps jako cut scenes z pokročilejší videohry (což taky není pochvala) a taky neakční scény připomínají telenovelu. 60% (14.12.2022)