Tomorrow There Will Be...
VOD (1)
Obsahy(1)
Opera Zítra se bude... tvůrců Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila měla premiéru v divadle Kolowrat 9. dubna 2008. Obratem se stala jednou z nejúspěšnějších inscenací roku nejen u diváků, ale i kritiky. Autoři získali za toto dílo Cenu Sazky a Divadelních novin a v anketě Divadelních novin byla opera vyhlášena jako druhá nejlepší inscenace roku 2008. Hudební příběh je sestaven z dobových dokumentů a citací ze soudních spisů. Inscenaci vévodí především sugestivní výkony legendární Soni Červené a Jana Mikuška. Skladatel Aleš Březina, který stojí za hudební složkou k českým nejúspěšnějším filmům posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.) napsal operu-proces Zítra se bude... pro Soňu Červenou tzv. „na tělo“. Zpracování filmového záznamu představení se ujal režisér Jan Hřebejk. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (34)
Název filmu odkazuje na totalitní budovatelsky rozjuchanou komedii z 50. let minulého století a tisíciletí, kde po ... následuje tančit všude. Doba stejná, jenom trochu jiný divočejší tanec v podání komunistické justice. V hlavní roli exceluje zpěvačka Soňa Červená, o tom nemůže být nejmenších pochyb, i když o díle budu pochybovat významně. ___ Úvodní a závěrečná arie (da capo) o problémech odívání gradující do filosofického zamyšlení o prodejnosti a pokřiveném charakteru lidí, jako asi jediný čistě autorský počin libretisty, neb vše ostatní jsou reálie a citace ze soudních spisů a korespondence orgánů veřejné moci či přímo Horákové, působila zejména v kontextu všeho ostatního naprosto trapně. Opera jako hudební forma či žánr je, dle mého názoru, již zcela mrtvá, přičemž tento názor není úplně z mé hlavy, ale z hlavy nad jiné povolané, prof. Miloše Štědroně, který tak reagoval při objednávce opery, jíž měl napsat pro tuším Národní Divadlo. Opera už těžko může nějak zásadně oslovovat diváky a něco jim sdělovat a působí přinejmenším bizardně. Přes sebe jdoucí sbory, kterým nebylo kloudně rozumět, popř. sbor versus sólisté, příliš rychlá deklamace sólistky, mnohdy až za hranicemi srozumitelnosti a spousta rozpačitých pasáží na úkor jasnosti a srozumitelnosti textu. Oceňuji odvážné použití mého oblíbeného nástroje, cembala, které však bylo donuceno hrát rozmanité zrůdnosti. Taktéž oceňuji cenné faktografické údaje, které však lze načerpat i pohodlněji, aniž by při tom tolik trpělo sluchové ústrojí. Pochvalu si zaslouží i scénické ztvárnění. Hlavním průserem promě byla hudba a především forma opery. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na dílo existují nadšené kritiky, jako velký odpůrce kritiky a kritiků, jsem se začal opravdu bát. Myslím si, že není tak těžké odlišit životní příběh Dr. Horákové od hodnoceného díla a moje negativní hodnocení proto míří výhradně za dílem, protože osobnosti paní Horákové a zejména jejího statečného neohroženého chování a jednání při procesu si hluboce vážím. Opera o tomto procesu ovšem byla špatná. Jediné, co se jí podařilo, bylo téměř dokonalé ztvárnění zrůdnosti a hrůznosti celého procesu, což těžko říci, jestli bylo záměrem tvůrců. Opera is dead. ()
Záznam představení z 4.10.2008 podává mrazivou výpověď o osudu jedné významé ženy Milady Horákové. Libretista Jiří Nekvasil použil přesné citace ze spisů, atmosféru dokresluje autentický záznam hlasu Milady Horákové, který má pobonou melodiku, jako hlas hlavní představitelky. Soňa Červená nebyla vybrána náhodou, víc o ní prozadí medailonek Červená nit. Ukázala ve svých 82 letech neuvěřitelný výkon, dva sólové hlasy umocňuje sborový zpěv Canti di Praga a Kühnova dětského sboru. Starohost scény a kostýmů dávají možnost koncentrovat na na obsah. Strahující představení - doporučuji! ()
Svatá budimůro, já snad bych i respektoval tuhle HRU jako fanoušek divák či jen zčista ze studijního zájmu v hledišti coby svébytný inscenační pokus o jakousi postmoderní operu - ale její přenos na televizní obrazovku s vytrendovanou kamerou stylem "...ostřím...lítám...neostřím...coteďstím..." a nervním střihem záznamu je něco otřesného. Ale na druhou stranu chápu, že erár snese v té dnešní kvazikulturní žumpě všechno a pseudoinťárna a poplácávači hýkají blahem... Tož nebude soudruzi údmělci, nebude... - - - - - (Nahlédnuto a nedohleděno 2.4.2012 na >včerejším prostoru< , hodnocení i tak sdovolením 172., komentář zde dnešní jako osmadvacátý - 2.4.2012) ()
Samotná "hra" (v tomto případě toto slovo poněkud mrazí) je jedním z nejoriginálnějších divadelních počinů, jaké jsem kdy viděl. V případě filmového záznamu si ale říkám, jestli to ten Hřebejk nedramatizuje až moc. Kamera a střih se prakticky nezastaví a divák tak možná nemůžu hutnou atmosféru úplně vstřebat... ()
Galerie (17)
Zajímavosti (1)
- Režisér Jan Hřebejk původně natočil inscenaci "Zítra se bude..." jen kvůli několika prostřihům do filmu Kawasakiho růže (2009). Pak si ale uvědomil, jaká síla se v záznamu skrývá a také že byla hra natočena kompletní a ve výborné zvukové a obrazové kvalitě. Rozhodl se tedy, že film vydá samostatně. Proto je možné v publiku několikrát zahlédnout Lenku Vlasákovou, herečku z Kawasakiho růží, a Jiřího Menzela, který měl tamtéž původně také hrát. (Cimr)
Mé hnidopišské já se vzepřelo hned na začátku: Záběr do publika a detail na vedle sebe sedící J. Menzla a L. Vlasákovou – to kde jsme (v Blesku?, na Nově?), osobnosti v hledišti – koho to zajímá? (Ten záběr se pak párkrát opakuje a opravdu to působí rušivě. Tedy poučení pro příště: jen anonymní tváře v publiku, prosím.) Občas v záběru překážející sloupky mezi jevištěm a hledištěm… Škoda, že nebylo víc peněz, času… (?), aby se upevnění těch zrcadlících skel provedlo jinak, či aby se některé scény natočili „ve studiu“ – i když inscenace je jinak nasnímána nadprůměrně. (Až na asi pět sekund, kdy se klepala ruka.) Je to zkrátka „jen“ živě nasnímané představení. Ovšem jaké představení! Silné téma – silné tak, že vzbuzovalo obavy (dá se to ustát před českým nepatetismem?), ovšem napsáno je to také na jedničku. Hudba Aleše Březiny je na jedničku s hvězdičkou – současná, ale ne slonovinově artistní – zkrátka sdělná a sloužící příběhu. Sboristky jsou taktéže skvělé. (Jen jim někde není rozumět, ale však v které opeře je rozumět sborům, a v které opeře říkají sbory něco důležitého – nerozumíte slovům? – je tu harmonie!). Jan Mikuška také nemá chybu, i když jsem si na jeho „farinelliovské“ výšky musel chvíli zvykat, ale jen chvíli a je to asi tím, že jinak jsem vážnou hudbou téměř netknutý. (Smutná pravda.) A poslední: Soňa Červená. Její charisma by se dalo gilotinou krájet, její výkon, střídání poloh: to je prostě bezchybnost a s vášní a zaujetím skloubená profesionalita. A její perfektní a naprosto srozumitelná ač kulometné dikce… Tomu říkám čeština! Bravo! (A děkuji Hřebejkovi a spol. už jen za možnost spatřit tuhle osobnost s velkým O, S, O, B, N, O, S a T v akci.) A pak je tu ta úplně, ale úplně poslední: Milada Horáková… Když v závěru paní Soňa Červená přednáší její dopis na rozloučenou (stejně jako když předtím čte žádost jejího otce a její dcery – manžel byl popraven nacisty – o milost)… Všechny (pouhé tři) námitečky jsou pryč, odmalicherněny do nekonečna, a musím dát plný počet. Míra v jaké Milada Horáková převyšovala své vrahy, je skoro groteskní. Zítra se bude věšet všude, až naše vítězné vlajky rudé… Titulky, ticho ve mně, v publiku a přítelem tišený pláč krásné blondýnky o dvě řadu za mnou. Proč tam jen nepřišla sama. P. S. Je to uměřeně moderní opera, pokud se podezíráte z toho, že by to mohlo být pro vaše uši příliš – ale stačí být opravdu průměrně hudebně hudbymilovný a otevřený a nebudete mít problém – zdržte se návštěvy, nebo bodování – někdo by vás mohl mít za kulturní liliputány, jak se to povedlo těm hodnotícím slovem „odpad“. P. S. S. Děkuju Kocourovi 22 za upozornění - vzhledem ke způsobu točení, tedy asi nešlo dotyčné vystřihnout a p. Hřebejkovi se omlouvám za nařčení. Nicméně z důvodů autenticity ponechávám původní znění - navíc to opravdu ruší. Filmy sleduji pokud možno co nejméně informován, aby na mě působilo jen to dílo tady a teď. Jsou to jen dojmologie. Psát to "pro noviny", tak si samozřejmě film "nastuduju" před i po shlédnutí. (Zároveň jsem rád, že p. Hřebejk od původního záměru upustil - to už by bylo opravdu doslovné.) () (méně) (více)