poster

Zítra se bude... (divadelní záznam)

  • anglický

    Tomorrow There Will Be...

Hudební

Česko, 2010, 62 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • KatRi
    *****

    Je výborná zpráva, že se o Miladě Horákové neučí jen v dějepise a že se o ní dělají takovéhle hry a takovéhle filmy. Protože přesně takhle se dá dokonale uctít její památka a zároveň udělat i jakási osvěta. Je to totiž jedna z nejvýznamnějších žen naší moderní historie, ačkoli nedoceněná. Odrazující může být v případě filmu Zítra se bude...forma opery, jakkoli se pěvci snaží, někdy jim nejde rozumět. Originalita se cení! 5/5 je ještě málo!(25.5.2010)

  • alonsanfan
    *

    Název filmu odkazuje na totalitní budovatelsky rozjuchanou komedii z 50. let minulého století a tisíciletí, kde po ... následuje tančit všude. Doba stejná, jenom trochu jiný divočejší tanec v podání komunistické justice. V hlavní roli exceluje zpěvačka Soňa Červená, o tom nemůže být nejmenších pochyb, i když o díle budu pochybovat významně. ___ Úvodní a závěrečná arie (da capo) o problémech odívání gradující do filosofického zamyšlení o prodejnosti a pokřiveném charakteru lidí, jako asi jediný čistě autorský počin libretisty, neb vše ostatní jsou reálie a citace ze soudních spisů a korespondence orgánů veřejné moci či přímo Horákové, působila zejména v kontextu všeho ostatního naprosto trapně. Opera jako hudební forma či žánr je, dle mého názoru, již zcela mrtvá, přičemž tento názor není úplně z mé hlavy, ale z hlavy nad jiné povolané, prof. Miloše Štědroně, který tak reagoval při objednávce opery, jíž měl napsat pro tuším Národní Divadlo. Opera už těžko může nějak zásadně oslovovat diváky a něco jim sdělovat a působí přinejmenším bizardně. Přes sebe jdoucí sbory, kterým nebylo kloudně rozumět, popř. sbor versus sólisté, příliš rychlá deklamace sólistky, mnohdy až za hranicemi srozumitelnosti a spousta rozpačitých pasáží na úkor jasnosti a srozumitelnosti textu. Oceňuji odvážné použití mého oblíbeného nástroje, cembala, které však bylo donuceno hrát rozmanité zrůdnosti. Taktéž oceňuji cenné faktografické údaje, které však lze načerpat i pohodlněji, aniž by při tom tolik trpělo sluchové ústrojí. Pochvalu si zaslouží i scénické ztvárnění. Hlavním průserem promě byla hudba a především forma opery. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na dílo existují nadšené kritiky, jako velký odpůrce kritiky a kritiků, jsem se začal opravdu bát. Myslím si, že není tak těžké odlišit životní příběh Dr. Horákové od hodnoceného díla a moje negativní hodnocení proto míří výhradně za dílem, protože osobnosti paní Horákové a zejména jejího statečného neohroženého chování a jednání při procesu si hluboce vážím. Opera o tomto procesu ovšem byla špatná. Jediné, co se jí podařilo, bylo téměř dokonalé ztvárnění zrůdnosti a hrůznosti celého procesu, což těžko říci, jestli bylo záměrem tvůrců. Opera is dead.(16.10.2010)

  • elgreco
    *****

    Mé hnidopišské já se vzepřelo hned na začátku: Záběr do publika a detail na vedle sebe sedící J. Menzla a L. Vlasákovou – to kde jsme (v Blesku?, na Nově?), osobnosti v hledišti – koho to zajímá? (Ten záběr se pak párkrát opakuje a opravdu to působí rušivě. Tedy poučení pro příště: jen anonymní tváře v publiku, prosím.) Občas v záběru překážející sloupky mezi jevištěm a hledištěm… Škoda, že nebylo víc peněz, času… (?), aby se upevnění těch zrcadlících skel provedlo jinak, či aby se některé scény natočili „ve studiu“ – i když inscenace je jinak nasnímána nadprůměrně. (Až na asi pět sekund, kdy se klepala ruka.) Je to zkrátka „jen“ živě nasnímané představení. Ovšem jaké představení! Silné téma – silné tak, že vzbuzovalo obavy (dá se to ustát před českým nepatetismem?), ovšem napsáno je to také na jedničku. Hudba Aleše Březiny je na jedničku s hvězdičkou – současná, ale ne slonovinově artistní – zkrátka sdělná a sloužící příběhu. Sboristky jsou taktéže skvělé. (Jen jim někde není rozumět, ale však v které opeře je rozumět sborům, a v které opeře říkají sbory něco důležitého – nerozumíte slovům? – je tu harmonie!). Jan Mikuška také nemá chybu, i když jsem si na jeho „farinelliovské“ výšky musel chvíli zvykat, ale jen chvíli a je to asi tím, že jinak jsem vážnou hudbou téměř netknutý. (Smutná pravda.) A poslední: Soňa Červená. Její charisma by se dalo gilotinou krájet, její výkon, střídání poloh: to je prostě bezchybnost a s vášní a zaujetím skloubená profesionalita. A její perfektní a naprosto srozumitelná ač kulometné dikce… Tomu říkám čeština! Bravo! (A děkuji Hřebejkovi a spol. už jen za možnost spatřit tuhle osobnost s velkým O, S, O, B, N, O, S a T v akci.) A pak je tu ta úplně, ale úplně poslední: Milada Horáková… Když v závěru paní Soňa Červená přednáší její dopis na rozloučenou (stejně jako když předtím čte žádost jejího otce a její dcery – manžel byl popraven nacisty – o milost)… Všechny (pouhé tři) námitečky jsou pryč, odmalicherněny do nekonečna, a musím dát plný počet. Míra v jaké Milada Horáková převyšovala své vrahy, je skoro groteskní. Zítra se bude věšet všude, až naše vítězné vlajky rudé… Titulky, ticho ve mně, v publiku a přítelem tišený pláč krásné blondýnky o dvě řadu za mnou. Proč tam jen nepřišla sama. P. S. Je to uměřeně moderní opera, pokud se podezíráte z toho, že by to mohlo být pro vaše uši příliš – ale stačí být opravdu průměrně hudebně hudbymilovný a otevřený a nebudete mít problém – zdržte se návštěvy, nebo bodování – někdo by vás mohl mít za kulturní liliputány, jak se to povedlo těm hodnotícím slovem „odpad“. P. S. S. Děkuju Kocourovi 22 za upozornění - vzhledem ke způsobu točení, tedy asi nešlo dotyčné vystřihnout a p. Hřebejkovi se omlouvám za nařčení. Nicméně z důvodů autenticity ponechávám původní znění - navíc to opravdu ruší. Filmy sleduji pokud možno co nejméně informován, aby na mě působilo jen to dílo tady a teď. Jsou to jen dojmologie. Psát to "pro noviny", tak si samozřejmě film "nastuduju" před i po shlédnutí. (Zároveň jsem rád, že p. Hřebejk od původního záměru upustil - to už by bylo opravdu doslovné.)(16.5.2010)

  • Almásy
    *****

    mal som šťastie vidieť toto predstavenie naživo. myslím, že v divadle som toho videl už celkom dosť a slobodne tvrdím, že Zítra se bude, je to najlepšie čo som vôbec kedy v divadle videl a myslím že niečo také ešte veľmi dlho neuvidím. niekto tu v komentoch píše veľmi múdro, že sa touto inscenáciou končí žabomyšia ,,válka medzi umeleckou hodnotou a historickou presnosťou" Zítra se bude srší neuveriteľnou originalitou (prepáčte, ale aby niekto spieval oficiálny súdny rozsudok v kontra tenore.. toto myslím nikto veľmi dlho netromfne) a kongeniálnym výkonom naozaj NEESKUTOČNEJ Soni Červenej, ktorá v 90tich rokoch podáva výkon hodný Nobelovej ceny za umenie. Libreto zložené s oficiálnych dokumentov, súdnych záznamov a záver, z ktorého ma mrazí aj takmer dva mesiace po tom, čo som túto inscenáciu videl, pri kt ktorom Soňa Červená stála asi pol metra odo mňa a so slzami v očiach, za to stoickým hlasom recitovala Horákovej list na rozlúčku.. nedá sa nekričať bravo. absolútny skvost súčasného európskeho divadla. a aj sa za to pobijem.(27.12.2011)

  • Fairbanks
    ****

    Samotná "hra" (v tomto případě toto slovo poněkud mrazí) je jedním z nejoriginálnějších divadelních počinů, jaké jsem kdy viděl. V případě filmového záznamu si ale říkám, jestli to ten Hřebejk nedramatizuje až moc. Kamera a střih se prakticky nezastaví a divák tak možná nemůžu hutnou atmosféru úplně vstřebat...(22.6.2012)

  • - Režisér Jan Hřebejk původně natočil inscenaci "Zítra se bude..." jen kvůli několika prostřihům do filmu Kawasakiho růže (2009). Pak si ale uvědomil, jaká síla se v záznamu skrývá a také že byla hra natočena kompletní a ve výborné zvukové a obrazové kvalitě. Rozhodl se tedy, že film vydá samostatně. Proto je možné v publiku několikrát zahlédnout Lenku Vlasákovou, herečku z Kawasakiho růží, a Jiřího Menzela, který měl tamtéž původně také hrát. (Cimr)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace