Obsahy(1)
Záznam inscenace Klicperova divadla v Hradci Králové. Příběh muže, který se chtěl stát vydrou. Inscenace získala několik cen A. Radoka a nominací na ně. (oficiální text distributora)
Recenze (10)
Divadlo, které Vás nenechá chladnými... a bude s vámi cloumat, jak se jen pravděpodobně poněkud choré mysli Vladimíra Morávka zachce;) Akvabely mají obdivuhodně široký záběr, kterým se ovšem bez výjimky táhnou skvělé herecké výkony. Není to po celou dobu příjemné dívání, ale jednou za čas to právě takovéhle představení chce - riziko ovšem je, že Vám to samozřejmě vůbec nesedne. Já téhle pozoruhodné směsici výrazné scénografie, hudby Michala Pavlíčka (včetně té z Original War, muhehe) a exhibice souboru Klicperova Divadla dávám 80%...jak na divadle, tak v televizi. PS: Už čistě Drábkovi Ještěři jsou podle mě stravitelnější - a taky větší sranda;) ()
Je to zajímavé, neortodoxní, provokativní, sarkastické, dobře zahrané. Je jen otázka, jak se na toto provedení bude dát dívat za pár let. ()
Tak předně. Žádný Morávek. Drábek je to. Kdyby toto dílo vymyslel a zpracoval Morávek, odcházeli bychom z divadla (či vypínali televize) s rozpolcenou duší, drásavé pohledy ostatních bychom přecházeli, jelikož náš výraz by vypadal stejně. Doma bychom otevřeli ledničku, v nejlepším případě špajz a pokud patříte do skupiny šťastlivců s vlastním barem zabírajícím celou místnost, poté si vybrali láhev tvrdého alkoholu a zpili se do němoty. Tak chceme zapomenout na divadelní představení, které bylo děsivé, šílené až běda, frustrující a rychle pádící. Zatímco Akvabely jsou naštěstí od Drábka. Měli bychom mu děkovat, že stvořil dílo vymykající se svojí fantazií, nevšedními problémy, výborným hereckým obsazením, báječnými písněmi a tak dále... Jako poctivá divačka Klicperova divadla a obecně všech Drábkových her (takže vím, o čem mluvím) říkám, že ne každý může být vydra! ()
zajímavé a netradiční divadlo s abstraktní formou. Občas mě to přišlo zdlouhavé, ale humoru je tam taky dost. V televizní verzi mi ale vadil stříh a záběry na detaily, který divadelní dojem dost kazil. ()
I když je to poměrně zábavné představení, pro většinového diváka, hledajícího srozumitelný příběh, určitě není. Velmi hezké hercké výkony, geniální Pavlíčkova hudba, nápaditá scéna. ()
Krásné divadelní představení, které si i v televizní verzi udrželo moji přízeň. Mně osobně tato inscenace moc vtipná nepřišla. Možná mi to i chvílemi kazilo muj osobní dojem, když se publikum začalo smát, v pro mě, celkem vážných momentech. Líbily se mi záběry na obličeje, v tu chvíli, vedlejších postav, které dodávaly televizní verzi inscenace správný nádech melancholie a vážnosti situace. Nemůžu dát plný počet jen proto, že to bylo celkem zdlouhavé a orientovat se v postavách, o koho se zrovna jedná, bylo opravdu složité. ()
Úžasná hudba, úžasná scénografie, úžasné kostýmy, úžasné herecké výkony, úžasná atmosféra (a jaká musela být naživo!) a některé scény doslova vyrazí dech. Milovníky divadla (snad nejen) tenhle vysoce kvalitní klenot zahřeje u srdce. ()
Z divadla zásadně neodcházím a divadelní záznamy bývají většinou kvalitní. Bohužel tohle byla nejhorší divadelní hra, co jsem kdy viděl, a je to poprvé, co jsem divadelní hru nedokoukal, protože se to prostě "nedalo". Strašně moc postav, ve kterých je hrozně obtížné se orientovat, relativně originální nápad číst scénické poznámky baví prvních deset minut, pak už jen kroutíte hlavou a nechápete. Vrchol všeho je obraz 14: "Přilétají andělé s obrovskými nachovými křídly". To už jsem vážně nesnesl a musel jsem to vypnout. Absolutně nechápu, že k něčemu takovému se Morávek snížil. ()
Jakožto královéhradečák chodím do "Klicperáku" celkem pravidelně a na Akvabelách jsem pochopitelně nemohl chybět. Toto představení patří k mým neoblíbenějším a mohu vřele doporučit. Ostatně, když už se nějaké divadlo dostane až na televizní obrazovky, je kvalita téměř zaručena. ()
Když jsem Akvabely viděla poprvé, smála jsem se u toho, bylo mi sladkých 18 a tuhle hru jsem prostě zbožňovala a chodila jsem na ni stále do kola, celkem asi pětkrát. Po pár letech jsem shlédla televizní záznam s kamarádkou, která na tuto hru byla podobně zatížená. Bylo nám stále ještě sladkých 24. Smály jsme se také, ale už ne tolik. Po skončení záznamu jsme se na sebe podívaly s otázkou, co nám na tom připadalo tak vtipného, když je to vlastně docela smutný. Asi už na nás dolehla tíha vyššího věku a o něco málo více zkušeností, než jsme měly šest let předtím a pochopily jsme, že ačkoli život někdy vypadá jako velká legrace, vlastně to tak úplně není. ()