poster

Cosmopolis

  • Kanada

    Cosmopolis

  • slovenský

    Cosmopolis

  • anglický

    Cosmopolis

Drama / Thriller

Kanada / Francie / Portugalsko / Itálie, 2012, 108 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Anderton
    ****

    Predlohu napísal Don DeLillo, ale inak budete mať z Cosmopolisu pocit, že je adaptáciou nejakého Dickovho románu, ktorý napísal poriadne zdrogovaný a pod vplyvom skupiny ľudí, neznášajúcich už len z princípu systém. Davidov rukopis možno ani nevysledujete, možno len tá zbraň je dizajnom divnejšia, ale inak je to film sám pre seba. A to doslova, pre divákov totiž nie je. O tej vyprázdnenosti dialógov to je a ja chápem, že to nemusí nie že každého baviť, ale že to nebude baviť skoro nikoho. A možno sa nikomu ani nebude chcieť premýšľať nad Ericovou zbytočnou snahou o dokonalosť a realitou asymetrie. Ono totiž okrem iného bohatstvo a chudoba tu budú vždy. K symbolike asymetrie tu slúžia jeho gule a predhipsterský zostrih jednej polovice hlavy. Mne to celé tak nejak sadlo.(13.5.2017)

  • H34D
    **

    Cronenberga chytl filozofický průjem, tak zavzpomínal na své prvotiny Stereo a Crimes of the Future a řekl si, že znovu zkusí upozadit vizuální formu a raději diváky pořádně otrávit těžko stravitelnými dialogy s rádoby mohutnou filozofií mezi řádky. Nezakrývám fakt, že abych Cosmopolis skutečně pochopil, musel bych jej vidět vícekrát, přesto si ale myslím, že prolbém je jinde. Řadu myšlenek o kybernetické a emocionálně vymřelé společnosti plné čísel, peněz a nadbytečných technologií jste schopni vstřebat i napoprvé, ovšem ony myšlenky nepůsobí podnětně, zajímavě, postrádají jakýsi "aha!" efekt, nevybouzí k dalšímu přemýšlení o problému, nevzbouzí divácký zájem a zkrátka jen nudí. Z povinnosti si odšrtáváte dialogy, které smysl dávají a zíváte u těch, jejichž význam vám uniknul, takhle si film svého oblíbeného mistra nepředstavuji... 4/10(12.10.2012)

  • Botič
    odpad!

    Cronenbergův návrat do doby, kdy ho za jeho filmy neměl vůbec nikdo rád. Podivná alegorie na zkaženost, znuděnost a emocionální vyprahlost dnešní společnosti - to vše v různých podobách nechává Cronenberg plynout před okny hi-tech skleněné rakve jedoucí napříč bouřícím se a hlučícím New Yorkem. Cronenberg nechává postavy mluvit v podivných kryptogramech a prkenně si s nimi pohrává, znásilňuje je, nechá flirtovat s divákem a pak vše zakončí podivnou dvacetiminutovou hádankou, kterou se však dál už nikdo zabývat nechce.(1.7.2012)

  • HellFire
    ***

    Zvláštní filmový experiment, kde jsem první půl hodinu nechápal, o co jde. Pak jsem prozřel. Cronenberg se snaží poukázat na chamtivost, sílu peněz a samozřejmě na sex, vše reprezentováno Robertem Pattisonem). Tohle provedení se mi ale moc nelíbilo, i když přiznávám, že to uběhlo hodně rychle. Navíc co se týče herců, není si na co stěžovat, potěšil mě hlavně Paul Giamatti.(23.2.2013)

  • Jansen
    *****

    Kyber kapitalismus _ V poslední době lze stále častěji pozorovat trend, kdy se filmová kritika zaměřuje na obsah díla optikou, kterou vytváří masová média v našem okolí. Těmi je kapitalismus definován jako postmoderní těžko uchopitelný koncept s akcentem na individuální bohatství a proti němu stojící chudobnou masu. Otázkou je, nakolik je takovýto pohled vsugerovaný a nakolik odpovídá (filmové) realitě. Co je zřejmé, že slovní spojení „kapitalismus a revoluce“ se u filmových kritiků stává stále frekventovanější. Role „sociálně angažovaných snímků“ byla filmovými kritiky přiřknuta například Soderberghově Dívce na přání, Nolanově Temnému rytíři nebo naposledy právě Cronenberghovu Cosmopolisu. Zatímco v Dívce na přání je souvztažnost s aktuálním sociopolitickým a ekonomickým děním více než patrná, u dalších dvou snímků není souvislost zdaleka tak zřejmá. Temný rytíř si sice ze současného dění vypůjčuje některé motivy (nejzřetelnější je WallStreet), které ale využívá pouze jako atrakci pro udržení adrenalinového opojení. Případ Cosmopolisu je komplikovanější. Fabule pojímající příběh o penězi zkaženém finančníkovi, o jehož hlavu usiluje jak rozběsněný dav, tak tajemný atentátník, by sice socioekonomický přesah mohla evokovat, ale vyprázdněnost a kontemplativní ladění filmu tomuto závěru spíše odporuje. Kapitalismus má v souvislosti s Cosmopolisem cenu zmiňovat pouze coby abstraktní prvek formující nervové synapse hlavního hrdiny. ___ Rozplynout se v proudu informací _ Pokud se dá Cronenbergovo předchozí dílo Nebezpečná metoda chápat jako přechod od masa k písmu, coby hybné síle příběhu, Cosmopolis představuje přechod od písma ke znaku. Už samotná titulková sekvence hodně napoví. Podklad, který se postupně zaplňuje barevnými cákanci a nahodilými linkami, evokuje Pollockuv obraz No. 5, jehož charakteristické prvky jako abstraktnost, složitá vnitřní struktura, vysoká cena a s tím související popkulturní adorace prozrazují leccos o následujícím dění na plátně. Znakový systém filmu zde představuje pyramidu, na jejíž špici se nachází hrdinova potřeba nechat se ostříhat. Čím více se však pohybujeme k základům této pomyslné pyramidy, tím jsou předkládané motivy složitější. Rafinovaný systém vztahů funguje, jak na verbální, tak na obrazové rovině. Co se týká samotné výstavby narace má Cosmopolis blízko k Jahrmuchových Hranicím ovládání. Stejně jako tam i zde hlavní hrdina prochází sérií zdánlivě nesmyslných setkání, které vedou k závěrečnému „katarznímu“ setkání. V případě Cosmopolis se jedná o sérii návštěv, které hlavní hrdina přijímá v útrobách své luxusní limuzíny. Jízdy kamery a komponování mizanscény jsou založeny na podobném efektu. Abychom se dobrali něčeho podstatnému, musíme se nejprve proplétat sítí zdánlivě nesouvisejících detailů. Kamera krouží okolo karosérie luxusních limuzín, aby se posunula ke statickému záběru hlavního hrdiny sedícího uvnitř a nechala vyniknout dozvuky venkovního světa, které k našemu zornému poli pronikají přes neprůstřelná skla limuzíny. ___ Dortový atentátník _ Groteskní absurdnost je typická pro většinu Cronenbergových filmů. V Cosmopolis je však nejvíce zdůrazněná. Jedná se například o scénu, kdy je hlavní hrdina napaden dortovým atentátníkem a poté, co si setře šlehačku z obličeje, lakonicky poznamenává: „Tak dezert už máme za sebou.“ A takových situací je ve filmu více. Jako by Cronenbergovi nestačilo, že se ve filmu vyskytuje atentátník, který na své oběti útočí dorty, vrah, který na svou oběť míří s ručníkem na hlavě, hrdina, který ve své limuzíně každý den dobrovolně podstupuje prohlídku análního traktu, on ještě dané motivy zvýrazňuje a pozdějšími početnými zmínkami je vplétá do vnitřní sítě znaků. Z nevysvětlitelných abnormalit je tak povyšuje na legitimní součásti systému. ___ Kill me _ Touha k (sebe)destrukci jako jediné potvrzení sebe sama je patrná napříč celým filmem. Absence jakýchkoli konstruktivních podmětů nenabízí jiné řešení než to násilné. Erik Parker obrazně řečeno dosáhl limitu svého bytí. Neexistuje nic, co by si za své peníze nemohl koupit, neexistuje zážitek nebo pocit, který by si nemohl dopřát. Vše, co mu zbylo, je pouze stále více matoucí tok informací, který už ale nemá žádný směr. Násilný akt na svém těle vyplývající z existencionální krize je shodou okolností také tématem jiného filmu, který právě běží v kinech. Jedná se o Klip srbské režisérky Maji Miloš. Hlavní hrdinka se zde nachází v podobné mentální situaci jako Cronenbergův hlavní hrdina. Její materiální situace i samotný průběh násilného aktu vůči vlastnímu tělu jsou sice diametrálně odlišné, ale podstata aktu zůstává stejná. ___ Absurdní komedie rafinovaně si pohrávající s vlastním systémem znaků _ Ač lze v Cosmopolis vysledovat mnoho paralel k Cronenbergově předchozí tvorbě, jedná se o zcela originální dílo, které alespoň pro mě tvoří dosavadní vrchol režisérova tvůrčího snažení.(29.9.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace