Un homme qui crie
Muž, ktorý kričí
A Screaming Man
Režie:
Mahamat-Saleh HarounKamera:
Laurent BrunetHudba:
Wasis DiopHrají:
Youssouf Djaoro, Diouc Koma, Djénéba Koné, Hadje Fatime N'Goua, Heling Li, Marius Yelolo, Emile Abossolo M'boObsahy(1)
Starnúci Adam, bývalý šampión v plávaní, je plavčíkom v luxusnom hoteli. Keď hotel prevezmú noví čínski majitelia, musí sa svojej práce vzdať v prospech svojho syna Abdela. Na nedobrovoľnom dôchodku sa cíti nepotrebný a ponížený. Krajina sa ocitá na pokraji občianskej vojny, ozbrojení rebeli útočia na vládu. Tá požaduje, aby občania prispeli k jej vojnovému úsiliu, či už peniazmi, alebo dobrovoľníkmi, ochotnými bojovať. Aj Adam musí prispieť, ale je bez peňazí. Má len svojho syna... (STV)
(více)Recenze (18)
K tomuto filmu mohu jen dodat, že mužův vnitřní křik byl sice silný, ale i tak mě při něm dostihlo několik mikrospánků. (4/10) [MFFKV 2010] ()
Drama z občanskou válkou zmítaného Čadu je natočeno francouzsky kultivovaným stylem, má pohnutý příběh, ale zároveň je též modelovým „dojetím na talíři“. Vše doslovně vyřčeno a předloženo nikoli k zamyšlení, ale k jakémusi angažovanému posmrkávání. A takové filmy mě prostě neba. [MFF KV 2010] ()
Všichni máme své představy o štěstí a spokojenosti, jenže zdaleka ne každému se mohou splnit. Adam žije sice v chudé neklidem zmítané středoafrické zemi, osud mu ale dlouho ukazoval laskavou tvář. Měl slušně placenou práci, která mu byla zároveň koníčkem, a jeho rodině se dařilo dobře. Jenže štěstí při nás nemůže stát věčně a Adam jednoho dne svou práci ztratí. Přichází o svůj sociální status a především o náplň svého života. Co bude ochoten zaplatit, aby si své postavení udržel? Cena se může zdát přijatelná, zvlášť když ji zaplatí někdo jiný. Jenže důsledky našich rozhodnutí a činů nás někdy nečekaně doženou a zasáhnou na nejcitlivějším místě... Adamovo břemeno bych opravdu nést nechtěl. Křičící muž je komorní nízkorozpočtový film klubového charakteru, kde se musíte vyrovnat s pomalejším tempem, ale emočně jde o silnou záležitost. Celkový dojem: 80 %. ()
Žiadne angažované posmrkávanie, ako píše Marigold (angažované posmrkávanie je to, čo robí Bono z U2 alebo to, k čomu nabáda a pred čím varuje pápež v prejavoch) . Naopak cez jemné náznaky vyrozprávaná dráma človeka, čo nechce mať nič spoločné so špinavými mocensko - politickými hrami. Je však do nich okolím zaťahovaný. Či tými zdanlivo jednoduchšími v podobe privatizácie hotela a následnej redukcie jeho zamestnancov alebo tými fatálnejšími, vyzývajúcimi na aktívny vklad jednotlivca podporujúceho oficiálnu mocenskú skupinu v boji proti bližšie nedefinovaným rebelom. Spontánne reakcie jedinca na protivenstvá doby v prirodzene plynúcom filme. Žiaľ, prirodzené je len plynutie času a spôsoby vyrovnávania sa jedinca, čo nechce mať so svetom politiky nič spoločné s dôsledkami absurdných hier, ktorých je nechceným účastníkom. Nežiadal o účasť v tom, čo je dennodenne rozohrávané zbrojárskymi gigantami, politickými hochštaplermi a podvodníkmi (čítaj serióznymi demokratickými politikmi vyspelých mocností) na celom africkom kontinente. ()
Dlhé zábery na nemé tváre a striedmy strih nie sú doménou iba "ťažkotonážneho artu", ale zdá sa, že aj Čadskej kinematografie. Minimálne aspoň kričiaceho muža. Nie je však pritom zámerom tvorcov indikovať v divákovi potrebu hľadania hlbších plánov filmu, ale iba naplnenie obligátnej minimálnej dĺžky celovečerného festivalového filmu. Ja som sa tak aspoň viac vžil do prostredia Čadu, čo tiež nie je na zahodenie. Avšak objektívny klad filmu to nie je. ()
„Já ne, to svět se změnil.“ Ztišené drama jediného současného tvůrce z „černé Afriky“, který svá díla pravidelně představuje v soutěžích nejprestižnějších festivalů, zachycuje napjatou a nepřehlednou atmosféru aktuálního válečného konfliktu v Čadské republice, v níž se státní armáda snaží zpacifikovat povstalce ze sousední súdánské oblasti Dárfúr. Skrze osobní příběh bývalého plaveckého šampiona Adama, jenž se těžko vyrovnává se ztrátou pracovní pozice u milovaného hotelového bazénu, střídán vlastním synem Abdelem, nahlíží režisér do přirozených reálií chudší městské vrstvy a ztvárňuje (vnitřní) konflikt (vnitřně) křičícího, úpějícího muže, jenž svým rozhodnutím vydat syna do služeb armádního pluku nepřímo zapříčiní tragický konec. Haroun, jenž oceněným snímkem pomohl mj. pozvednout kinematografické zázemí v zemi, kde prý dosud nestálo kino, precizně odvodil styl a temporytmus vyprávění (ve spolupráci s kameramanem Laurentem Brunetem) od estetiky současných francouzských festivalových filmů a při absenci hudebního doprovodu vyniká chvění přirozených ruchů zneklidněného města, důraz je kladen na kontrastní temně-světlé kompozice (charakterizující Adamovu rozpolcenost) a rámem příběhu se stávají scény s vodním živlem, v symbolickém a částečně protichůdném významu (voda v bazénu jako zdroj potěšení a jezerní stojaté hlubiny jako místo vyprovázející mrtvé tělo za tichým odchodem). ()
Ano, i v Čadu vznikají filmy, které jsou po řemeslné stránce precizní, mají životné postavy a reflektují nějaké aktuální téma. Jenže, čím je to vlastně celé zajímavé, kromě toho že je to naprostá exotika? Prostě standardní festivalový film, nic víc (ale ani méně). ()
45th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2010 - OPEN EYES - Otevřené oči (Un homme qui crie / A SCREAMING MAN / Křičící muž) - Z filmu mu utknula v hlavě jediná velká vzpomínka a myšlenka - co je toto za otce? Takto obětovat syna kvůli svému pohodlí??? ... - 3. 7. 2010 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 50% ()
Teda letos se u hodnocení Karlovarských snímků opravdu bavím. Absolutní vrcholy festivalu mají mezi 50-67%, zato průměrné čurdy se červenají nad 80%. Toto fascinující zkloubení popisných přístupů pozorovatelského realismu s jasnější narativní linkou a proměnlivým prostředím budiž jedním z důkazů... ()
Zajímavý pohled na každodenní život v Čadu. 1) V miliónovém hlavním městě desetimilionového Čadu Ndjameně na kamerunských hranicích čelí muž, správce hotelového bazénu, otec dospělého syna a manžel hodné ženy, faktu, že začíná být starý a nepotřebný a to na pozadí probíhající občanské války. 2) Vlastní příběh je tuctový, zajímavost pro evropského diváka mu dodává exotické prostředí. ()
Ti, kdo tvrdí, že film je stylově poplatný nové francouzské filmografii, mají rozhodně pravdu. Avšak tento vskutku akční film, (stále se objevují nové skutečnosti, které je třeba řešit akcí), má i svůj africký rozměr. Není jím všudepřítomná občanská válka, ale v podstatě nesmyslný pokus jednotlivce (plavčíka, šampiona, Adama) změřit svoji sílu s osudem a vychýlit ho z jeho neúprosných kolejí. Pokus v Africe asi řídký, a i zde naprosto neúspěšný (dá syna na vojnu, aby si udržel své místo - nikoli zaměstnání). A tak Adamovi posléze zbývá jen pokusit se "odvracet neodvratitelné". Po smrti syna (jí film končí) můžeme však tušit, že muž, který křičí, aniž by toho moc namluvil, bude osudově pečovat o svou snachu a svého zatím nenarozeného vnuka a pokračovat tak v odvracení neodvratitelného. ()
ocenenia : MFF Cannes 2010 - Cena poroty ()
45. MFFKV Motivace hlavní postavy k tomu poslat syna na smrt se mi zdá značně nedostatečná. ()
Produkcia z Čadu je celkom slušná exotika, ale zároveň aj slušná nuda. Plavčík v dôchodkovom veku verzus jeho syn verzus vojna niekde v diaľke dáva nádej na slušnú zápletku, ale nepodarilo sa. Dlhé pasáže bez deja, jazdenie na motorke a kričania je celkom málo. –––– Naším nešťastím je to, že sme svoj osud zverili do rúk Božích. –––– Chcem si zaplávať. V rieke. ()
Po Vrahovi ve mě nejlepší film viděný letos ve Varech. Na festivalové poměry "normální" exkurze do všedního dne jednoho afrického plavčíka, jenž si vzal lásku k práci až příliš k srdci. Nenásilně podávaná tematika soukromého boje proti stárnutí na pozadí začínající občanské války vykresluje nejen bezmocnost jedince vůči systému ale i vůči svým osudovým chybám. Jak interní tak celospolečenská tematika učinily mé spokojenosti za dost. Rozvojová tematika ve Varech!? Křičím JOO!!! ()
Jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Pokojným tempem vtáhne vás do svého děje a dovolí příběh prožívat spolu s hlavními hrdiny, jako nemý svědek jejich klidného trpění. A název? Ano, křičet se mi opravdu chtělo, kdesi hluboko z mého nitra křik se dral na povrch, nebo to byl lomoz zoufalého člověka, který neslyšně doléhal k mým uším? Nevím a nezáleží na tom, protože, co příběh opravdu navodí a zanechá, je neskonalá pokora a vnitřní klid. ()
Spousta se toho v tomto filmu neděje navenek. Převažují dlouhé záběry téměř bez dění. Ale za mlčenlivou tváří jakoby něco křičelo. Čím to, že se časem syn stává konkurentem vlastnímu otci? Proč se to, co dříve znamenalo hodnoty, postupně vytrácí? Možná by filmu prospělo jít více k jádru, snažit se hledat odpověď na otázku, kde se v tom, co ze zdálo tak dobré, vzal prvopočátek války. Příběh vypráví o obyčejném člověku a zpravidla právě mezi nimi vyrůstají ty nejpodstatnější občanské konflikty. Nejdřív nenápadně a ze spousty nedůležitých momentů, které ale ve svém úhrnu rozpoutají peklo. Že by jednou z příčin byl onen křik potichu?!? ()
Když to člověka semele, může řvát, nahlas nebo uvnitř, je to jedno. Adam v podání Youssoufa Djaora je velmi uvěřitelný. P.S.: ve zvukovym pozadí křik rorýsů, kde asi přezimujou ty od nás? ()