National Geographic nás po několikáté zavede do nebezpečných končin tohoto světa. Restrepo nespustí oči z amerických vojáků v afghánském údolí Korangal, ve kterém hlavní tvůrci filmu strávili rok svého života. Film amerického žurnalisty Sebastiana Jungera a britského fotografa Tima Hetheringtona získal cenu poroty za Nejlepší dokumentární film v Sundance.(SydneyB)
Válka je peklo. O tom se přesvědčila dvojice horlivých žurnalistů, kteří se rozhodli strávit jeden celý rok po boku amerických vojáků v nejnebezpečnějším údolí současného světa. Jednotka je každým dnem vystavena několika útokům místních obyvatel, k tomu se snaží vybudovat další a další stanoviště hlouběji v nepřátelském území, musí vyjednávat se starousedlíky - vojáci přinesou pracovní příležitosti a peníze, obyvatelé pracovníky a mír. Odmítavý postoj obyvatelstva údolí je však každodenním chlebem jednotky. Když už se starousedlíci odhodlají k návštěvě základního táboru, můžou za to problémy s dobytkem. Na Restrepu je symaptické, že se dvojice tvůrců nesnaží divákovi vnutit žádný svůj názor na danou problematiku, ale stejně jako obecenstvo jen přihlíží veškerému dění. Každý si tak nezaujatě udělá obrázek a názor svůj. Za to veliké plus.(14.3.2011)
Mozna je trochu skoda ze se dokument zameril v podstate jenom na deni uvnitr zakladny a okolni bojove akce, kterym trochu chybi kontext, a vic se nevenoval (nekolikrat natuknute) interakci s mistnimi lidmi. I z toho mala co je ukazano se kazdopadne zda byt pomerne jasne proc to americka armada a vlada u beznych Afghancu projizdi na cele care. Prikladem je treba incident s kravou jednoho z vesnicanu, ktera se porani o ostnaty drat u zakladny a je zastrelena a transformovana na stejky, pricemz ji armada posleze odmita majiteli, u ktereho se da predpokladat ze na ni byl existencne zavisly, zaplatit, a nabizi misto ni ryzi, fazole a cukr.(30.11.2010)
Restrepo je předsunuté bojové stanoviště americké armády na vojensky nejexponovanějším místě afgánského válčiště, které neslo tíhu střetů s Talibanem v době, kdy se americká administrativa chtěla předvést jako vítěz tam, kde před ní selhalo už několik jiných armád včetně Sovětů a Britů. Nedá se nesrovnávat s velmi podobně laděným dánským dokumentem Armadillo, které mi přijde podstatně chytřejší, filmařsky vyzrálejší a mnohem lépe analyzující typickou válku nízké intenzity, jakou afgánské bojiště představuje. Restrepo je proti tomu akčnější jednak proto, že tam skutečně docházelo k větší bojové aktivitě, jednak mají američtí filmaři pocit, že divák si zaslouží trochu vzrušení trháním kamery a emotivními výkřiky typu Jsou za rohem. Celkový dojem: 55 %.(11.6.2014)
Restrepo bych asi ani nenazval filmem, ocejchoval bych to jako úryvek přímého přenosu z války. Autentické záběry jsou prokládány čas od času výpověďmi aktérů, což ale nenarušuje kontinuitu snímku a jeho atmosféru. A ačkoliv i to zde má své pevné místo, tak bych vytknul hlavně nudu. Jednou vidět asi proč ne, ale opakovaně si to nezapnu. 60 %
Oblíbená část- výpověď Rice o tom, jak to dostal(5.6.2014)
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka.(2.4.2011)
-
Korengal je desetikilometrová oblast poblíž pákistánských hranic, jedno z nejnebezpečnějších území v Afghánistánu.
(Coldrex)
-
Autoři měli dohodu, že nebudou natáčet zraněné americké vojáky bez jejich svolení.
(Coldrex)
-
Jeden z tvůrců filmu Tim Hethefington zemřel 20. 4. 2011 v libyjském městě Misrata, kde působil jako reportér. Smrt mu způsobil zásah střepinou z minometu či RPG.
(Cocacolix)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Hal_Moore
Válka je peklo. O tom se přesvědčila dvojice horlivých žurnalistů, kteří se rozhodli strávit jeden celý rok po boku amerických vojáků v nejnebezpečnějším údolí současného světa. Jednotka je každým dnem vystavena několika útokům místních obyvatel, k tomu se snaží vybudovat další a další stanoviště hlouběji v nepřátelském území, musí vyjednávat se starousedlíky - vojáci přinesou pracovní příležitosti a peníze, obyvatelé pracovníky a mír. Odmítavý postoj obyvatelstva údolí je však každodenním chlebem jednotky. Když už se starousedlíci odhodlají k návštěvě základního táboru, můžou za to problémy s dobytkem. Na Restrepu je symaptické, že se dvojice tvůrců nesnaží divákovi vnutit žádný svůj názor na danou problematiku, ale stejně jako obecenstvo jen přihlíží veškerému dění. Každý si tak nezaujatě udělá obrázek a názor svůj. Za to veliké plus.(14.3.2011)
ybuko
Mozna je trochu skoda ze se dokument zameril v podstate jenom na deni uvnitr zakladny a okolni bojove akce, kterym trochu chybi kontext, a vic se nevenoval (nekolikrat natuknute) interakci s mistnimi lidmi. I z toho mala co je ukazano se kazdopadne zda byt pomerne jasne proc to americka armada a vlada u beznych Afghancu projizdi na cele care. Prikladem je treba incident s kravou jednoho z vesnicanu, ktera se porani o ostnaty drat u zakladny a je zastrelena a transformovana na stejky, pricemz ji armada posleze odmita majiteli, u ktereho se da predpokladat ze na ni byl existencne zavisly, zaplatit, a nabizi misto ni ryzi, fazole a cukr.(30.11.2010)
gudaulin
Restrepo je předsunuté bojové stanoviště americké armády na vojensky nejexponovanějším místě afgánského válčiště, které neslo tíhu střetů s Talibanem v době, kdy se americká administrativa chtěla předvést jako vítěz tam, kde před ní selhalo už několik jiných armád včetně Sovětů a Britů. Nedá se nesrovnávat s velmi podobně laděným dánským dokumentem Armadillo, které mi přijde podstatně chytřejší, filmařsky vyzrálejší a mnohem lépe analyzující typickou válku nízké intenzity, jakou afgánské bojiště představuje. Restrepo je proti tomu akčnější jednak proto, že tam skutečně docházelo k větší bojové aktivitě, jednak mají američtí filmaři pocit, že divák si zaslouží trochu vzrušení trháním kamery a emotivními výkřiky typu Jsou za rohem. Celkový dojem: 55 %.(11.6.2014)
Icefist
Restrepo bych asi ani nenazval filmem, ocejchoval bych to jako úryvek přímého přenosu z války. Autentické záběry jsou prokládány čas od času výpověďmi aktérů, což ale nenarušuje kontinuitu snímku a jeho atmosféru. A ačkoliv i to zde má své pevné místo, tak bych vytknul hlavně nudu. Jednou vidět asi proč ne, ale opakovaně si to nezapnu. 60 % Oblíbená část- výpověď Rice o tom, jak to dostal(5.6.2014)
Lavran
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka.(2.4.2011)