National Geographic nás po několikáté zavede do nebezpečných končin tohoto světa. Restrepo nespustí oči z amerických vojáků v afghánském údolí Korangal, ve kterém hlavní tvůrci filmu strávili rok svého života. Film amerického žurnalisty Sebastiana Jungera a britského fotografa Tima Hetheringtona získal cenu poroty za Nejlepší dokumentární film v Sundance.(SydneyB)
Celkom podarený dokument o vysunutej "základni" Restrepo v afganistanskom Korengale, ktorému sa darí vtiahnuť diváka do nehostinného a nepriateľského prostredia a zároveň neotravuje rečami o tom, prečo je tam nutné bojovať, alebo naopak, o aké spiknutie proti Afganistanu tu ide. Len škoda, že je taký krátky.(31.8.2012)
Fascinující - povinný dokument pro všechny milovníky válečných filmů. Báli jste se někdy o své hrdiny na plátnech kin? U Restrepa budete trnout hrůzou! Když se zrovna nepovídá a neseznamuje s afghánskou krajinou, lítají kulky. Ostré. Naživo. Žádný div, že o rok později tvůrce sám jednu chytil... RIP a všechna čest; vedle tohoto je i taková Generation Kill komerčním hollywoodským blockbusterem...(23.5.2011)
Dokument je to úžasný, což o to, ale říkám si, k čemu to všechno. 50 mrtvých Američanů jenom v tomhle údolí a Afghánce asi nikdo nespočítá. Pak se zase US jednotky stáhly a všechno se opět vrátilo do starých kolejí. Přitom to muselo být jasný od začátku každému, kdo se alespoň letmo podíval na afghánské dějiny. Ovládnout Afghánistán se nikdy v historii nikomu nepodařilo a všichni nakonec byli rádi, když odtamtud zdrhli. Ať už to byli Britové, Rusové, nebo teď Američani a jejich spojenci. A kdo se ohání tím, že tentokrát byly pohnutky jiné a že šlo o export demokracie, tak je vedle. Oni mají prostě jiné hodnoty a zřízení západního typu tam nemá šanci na delší existenci, tím spíš, když je jim vnucené.(28.8.2012)
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka.(2.4.2011)
Vydařený snímek jednoho pracovního turnusu americké armády v Afghánu. Oproti Armadillu mnohem syrovější, k čemuž přispívalo i to, že jsme neviděli jedinýho talibánce, jedinou akci jinak, než z pohledu kamery zpoza zad vojáků. Člověk chtěl vidět útočníky, chtěl vidět akci vcelku pěkně přehledně, jak ji může vidět ve filmech a najednou si uvědomil, že tohle je realita a kameramani prostě ty věci ukázat nemohli, potože by to schytali. Napadlo mě taky, jestli ti vojáci nebyli na tuto misi naveleni podle toho, jak jsou hezcí a jak se umějí chovat před kamerou, když už se vědělo, že bude točit NG, protože byli fakt velmi dobří:) A s definitivní platností jsem si potvrdila nutnost válek a to, jak jsou pro některé lidi nepostradatelné, když jim nestačí ani bungeejumping a podobné kratochvíle:)) "Mluvící hlavy" vložené do děje poněkud rušily a nedovolily mi vtělit se na místo a vcítit se do děje, ale zase jsem si v jedné takové pauze film stopla a konečně nastudovala dějiny a místopis Afghanistánu a mám takové podezření, že jsem se do té země zamilovala. Střet civilizací byl v dokumentu pěkně patrný a ono zívání stařešiny, když americký plukovník hovořil o pokroku, bohatství a penězích, které jim američané zajistí, pokud budou spolupracovat, mluvilo za vše:)) Vážně tímhle způsobem se naše - dnes už úpadkovitá - civilizace šířit světem nedá :))(29.6.2014)
-
Jeden z tvůrců filmu Tim Hethefington zemřel 20. 4. 2011 v libyjském městě Misrata, kde působil jako reportér. Smrt mu způsobil zásah střepinou z minometu či RPG.
(Cocacolix)
-
Korengal je desetikilometrová oblast poblíž pákistánských hranic, jedno z nejnebezpečnějších území v Afghánistánu.
(Coldrex)
-
Od roku 2007 připravovali film dva autoři - Sebastian Junger a Tim Hetherington. Jeden si v boji zlomil nohu, druhý si přetrhl Achillovu šlachu.
(Coldrex)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Madsbender
Celkom podarený dokument o vysunutej "základni" Restrepo v afganistanskom Korengale, ktorému sa darí vtiahnuť diváka do nehostinného a nepriateľského prostredia a zároveň neotravuje rečami o tom, prečo je tam nutné bojovať, alebo naopak, o aké spiknutie proti Afganistanu tu ide. Len škoda, že je taký krátky.(31.8.2012)
Davies182
Fascinující - povinný dokument pro všechny milovníky válečných filmů. Báli jste se někdy o své hrdiny na plátnech kin? U Restrepa budete trnout hrůzou! Když se zrovna nepovídá a neseznamuje s afghánskou krajinou, lítají kulky. Ostré. Naživo. Žádný div, že o rok později tvůrce sám jednu chytil... RIP a všechna čest; vedle tohoto je i taková Generation Kill komerčním hollywoodským blockbusterem...(23.5.2011)
Čtec
Dokument je to úžasný, což o to, ale říkám si, k čemu to všechno. 50 mrtvých Američanů jenom v tomhle údolí a Afghánce asi nikdo nespočítá. Pak se zase US jednotky stáhly a všechno se opět vrátilo do starých kolejí. Přitom to muselo být jasný od začátku každému, kdo se alespoň letmo podíval na afghánské dějiny. Ovládnout Afghánistán se nikdy v historii nikomu nepodařilo a všichni nakonec byli rádi, když odtamtud zdrhli. Ať už to byli Britové, Rusové, nebo teď Američani a jejich spojenci. A kdo se ohání tím, že tentokrát byly pohnutky jiné a že šlo o export demokracie, tak je vedle. Oni mají prostě jiné hodnoty a zřízení západního typu tam nemá šanci na delší existenci, tím spíš, když je jim vnucené.(28.8.2012)
Lavran
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka.(2.4.2011)
bloodcountes
Vydařený snímek jednoho pracovního turnusu americké armády v Afghánu. Oproti Armadillu mnohem syrovější, k čemuž přispívalo i to, že jsme neviděli jedinýho talibánce, jedinou akci jinak, než z pohledu kamery zpoza zad vojáků. Člověk chtěl vidět útočníky, chtěl vidět akci vcelku pěkně přehledně, jak ji může vidět ve filmech a najednou si uvědomil, že tohle je realita a kameramani prostě ty věci ukázat nemohli, potože by to schytali. Napadlo mě taky, jestli ti vojáci nebyli na tuto misi naveleni podle toho, jak jsou hezcí a jak se umějí chovat před kamerou, když už se vědělo, že bude točit NG, protože byli fakt velmi dobří:) A s definitivní platností jsem si potvrdila nutnost válek a to, jak jsou pro některé lidi nepostradatelné, když jim nestačí ani bungeejumping a podobné kratochvíle:)) "Mluvící hlavy" vložené do děje poněkud rušily a nedovolily mi vtělit se na místo a vcítit se do děje, ale zase jsem si v jedné takové pauze film stopla a konečně nastudovala dějiny a místopis Afghanistánu a mám takové podezření, že jsem se do té země zamilovala. Střet civilizací byl v dokumentu pěkně patrný a ono zívání stařešiny, když americký plukovník hovořil o pokroku, bohatství a penězích, které jim američané zajistí, pokud budou spolupracovat, mluvilo za vše:)) Vážně tímhle způsobem se naše - dnes už úpadkovitá - civilizace šířit světem nedá :))(29.6.2014)