poster

Restrepo

  • USA

    Restrepo

Dokumentární / Válečný

USA, 2010, 93 min

Producenti:

John Battsek
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • genetique
    ***

    Veľmi zaujímavá sonda do života profesionálnych vojakov, ktorá zobrazuje veci také aké sú, bez najmenších prikrášlení. Oceňujem snahu o autentickosť, byť vždy a všade, aj za prítomnosti svištiacich guliek zo samopalov nepriateľa. Ako dokument mi však tento film veľa nedal, ku koncu som sa pravdupovediac aj trošku nudil. 65%.(5.4.2011)

  • Teabag
    *****

    Tak zase "trošku" jiný pohled, než který nabízí média. Mediální pojetí války se od války ve Vietnamu proměnilo z "přímo na bojišti" v distanční záběry bombardování měst, projíždějících tanků a střílení na neviditelné cíle kdesi v dálce (k tomu bych doporučil zejména film Enemy Image). Restrepo nabízí něco v dnešní době výjimečného - výpověď přímo z místa nejtěžších afghánských bojů. Je to silné, je to pravdivé a co je pro dokument nejdůležitější, nepřišlo mi to nijak zvlášť tendenční, ačkoli by k tomu téma dost svádělo. Restrepo se tak dá jen doporučit!(9.12.2011)

  • blackrain
    ***

    Co ti Američani jako čekali, že s nimi budou Afghánci popíjet čaj a provozovat s nimi vysokohorsku turistiku? To, že spousta z nich přišla o své iluze bylo naprosto normální. Denně jim smrt dýchala na záda. Ale stále to byla okupační vojska v cizí zemi. Navazování kontaktu s místními bylo poměrně zbytečné. Vždyť se báli Talibanců. Při některých rozhovorech jsem si vzpomněla na indiány. Už jenom chybělo, aby Američani začali rozdávat ohnivou vodu, nakažené deky a bezcenné zbraně. Co jsem si tedy odnesla z dokumentu? Ve své podstatě toho moc není. Hrdiny takových dokumetů nejsou ti, co v nich vystupují, ale ti, co je připravují, režiséři, kameramani, reportéři, novináři a fotografové. Ti musí mít nesmírnou kuráž a odhodlání, které je spojené s velkou dávkou odvahy a možná i určitým bláznovstvím(29.8.2012)

  • Lavran
    ***

    Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka.(2.4.2011)

  • dex2man
    ****

    Restrepo jsem zhlédl den po Armadillo. Byla to zvědavost, jak se se stejnou látkou poperou američtí dokumentaristé v porovnání s těmi dánskými. Restrepo je mnohem akčnější,ale bojovou atmosféru neustále narušují retrospektivní komentáře zůčastněných. Ty sice vítám, ale ne uprostřed akce. Vojáci v údolí Korengal si moc neoddechnou, po vybudováni opevněné pozice - Restrepo jsou pod neustálými útoky i několikrát denně. Dobré náladě nepřidají ani pokusy o zvýšení informovanosti a navázání spolupráce s místními, které se naprosto míjí účinkem. "je to jako když mi uděláme jeden krok dopředu,oni udělají dva dozadu". Záběry z boje jsou opět velmi kvalitní i když méně přehledné, ale při tom nasazení a palebné síle talibanců, by se reportér nejspíš nedožil konce. I zde máme výraznou bojovou situaci, při které dojde ke spojeneckým obětem. Je to bezesporu smutná událost, ale srdcerivné záběry uplakaných vojáků, které měly vyždímat emoce mi docela zkazily dojem z jinak povedeného dokumentu. Měl jsem skoro chut jim říct tak tam nelezte a to jsem zastáncem vojenské intervence v Afghanistánu. Můj pocit potvrdila i závěrečná informace: V dubnu 2010 se USA stáhly z údolí Korengal.Zemřelo zde téměř 50 amerických vojáků. Vyvstává jen otázka: pro co tedy zemřeli? zbytečně?(1.5.2011)

  • - Jeden z tvůrců filmu Tim Hethefington zemřel 20. 4. 2011 v libyjském městě Misrata, kde působil jako reportér. Smrt mu způsobil zásah střepinou z minometu či RPG. (Cocacolix)

  • - Od roku 2007 připravovali film dva autoři - Sebastian Junger a Tim Hetherington. Jeden si v boji zlomil nohu, druhý si přetrhl Achillovu šlachu. (Coldrex)

  • - Autoři měli dohodu, že nebudou natáčet zraněné americké vojáky bez jejich svolení. (Coldrex)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace