Reklama

Reklama

Roku 1923 odjel Viktor Sjöström do Hollywoodu a během sedmi let tady natočil řadu filmů, z nichž dva se staly klasickými díly americké němé kinematografie: Rudé písmeno (1926) a Země věčného cyklónu. Shodou okolností se v obou snímcích setkal s týmiž hereckými představiteli, Lillian Gishovou a Larsem Hansonem. Předloha druhého společného filmu, román „Vítr“ americké autorky Dorothy Scarboroughové, zaujala zejména Gishovou, protože jí nabízela možnost hrát současnou hrdinku a zároveň téma a prostředí děje splňovalo podmínku dramatické studie, v níž mají důležitou roli přírodní živly. Její postava, pocházející z kulturnější východní části země, je okolnostmi donucena přijmout útočiště na farmě svého příbuzného, v drsném kraji západních prérií. Není schopna přizpůsobit se novému prostředí a posléze, zděšena nehostinným klimatem a přívaly všudypřítomného písku, propadá šílenství. Gishová zde záměrně nezakládá pojetí své role na odhalování emocionálních hloubek, nýbrž v souladu s režisérovým stroze sevřeným, vytříbeným stylem vyprávění na vnějším znázornění postupného rozkladu mysli své postavy. (NFA)

(více)

Recenze (15)

Eruntano 

všechny recenze uživatele

Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné. ()

corpsy 

všechny recenze uživatele

Asi ma už nebude prekvapovať, že najsilnejšie filmové dramata, majú svoj pôvod v druhej polovici 20. rokoch minulého storočia ( SUNRISE, THE CROWD, THE DOCKS OF NEW YORK... ). Pretože THE WIND je podobne silnou ukážkou práce s emóciami na vizuálne unikátnom podklade. A zrejme som nevidel úplnú verziu ( zhliadnutá 75 min ), čo mi dáva za pravdu, že niečo tomu v maximálnom hodnotení stojí. ()

Reklama

PetraMishka 

všechny recenze uživatele

Lilian Gishová byla představitelkou dívek zkoušených osudem, naivních a čistých hrdinek, které si i přes nepřízeň osudu zachovávaly čisté duše. Spoluprací s Victorem Sjöströmem však našla uplatnění pro mnohem komplexnější herectví a konečně i místo, kde mohla dokázat, co všechno umí. Její hrdinka je jemná, naivní, ale velmi rychle chápe, dokáže se přizpůsobovat a vlastně si nikdy nestěžuje. Spolu se stále silnějším působením větru, který je všudypřítomný, cítíme, že i ona se mění a téměř v závěru se všechno zhroutí. Právě závěr je neuvěřitelně silný zážitek. Viděla jsem kratší verzi a mám pocit, že tomu něco chybělo, takže se na to určitě podívám ještě jednou. ()

Babous 

všechny recenze uživatele

Což o to, nevinná Lillian Gishová hraje výborně, ale jinak ten film už hodně zestárl. Jenom nevím, jestli za to můžou výkony ostatních herců, nebo neuvěřitelně hloupý děj, který postavám nedává mnoho prostoru. Stalo se mi to už u Divergence (ano, vážně tuhle klasiku přirovnávám k young adult blockbusteru), ale nemůžu fandit hrdince, která od samého začátku dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým (vdát se za muže, jehož potkala před týdnem, podle mě nebyl nejlepší nápad ani v době, kdy film vznikl). Atmosféra písečné samoty byla klaustrofobní, ale po chvíli se omrzí a začne to být jednotvárné. ()

Dedincan 

všechny recenze uživatele

Holt, treba mu uznať minimálne hudobný doprovod. Vďaka nemu mi počas filmu behalo po rozume, že by mohol byť skôr "slepý" ako nemý. No narozdiel napríklad od Ecce Homo!, tu si pamätám aj príjemný romantický záver. Príbeh sympatickej dievčinky a... vetra.  Vietor je živel dosť podceňovaný. A tento snímok mi prišiel asi trochu preceňovaný. Ale nič to, nejdem proti vetru, dávam tiež štyri hviezdy. ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama