Jeden musí z kola ven

Cíl je jasný. Britská tajná služba musí ze svých řad vyhrabat krtka, který zřejmě vynáší informace Sovětům. V běžném špionážním thrilleru by sběr informací a odhalování nových souvislostí vedlo k odhalení zrádcovy identity. Alfredsonův film toto schéma v zásadě dodržuje, ale více než povrchní žánrové atrakce jej zajímá struktura. Odpovědi na naléhavé otázky nezatajuje, zároveň si s nimi dává dost načas, aby nám došlo, že napětí plynoucí z utajování a odtajňování informací bude tentokrát druhořadé. Aktuální příběh spočívá v rekonstrukci toho, co se již událo a neboť k většině podstatného došlo v minulosti, je přítomné dění až sadisticky neakční. Kvůli totožné barevnosti a malému časovému posunu (postavy výrazně nezestárly) jsou scény „tehdy“ těžko odlišitelné od scén „teď“. Jejich splývání může být napoprvé matoucí, ale v dezorientující manipulaci s fakty tkví samá podstata špionážní činnosti, což se na osobní rovině projevuje pochybami hrdinů, komu vlastně mohou věřit. Černobílé rozlišení padouchů a hrdinů v tomhle monotónně nahnědlém světě – s několika nádherně wtf?! momenty - neplatí. Každý sleduje vlastní cíl, nevyjímaje Smileyho, který nám za důvěru do něj vloženou poděkuje notně cynickým způsobem, když SPOILER po závěrečné čistce přijme pozici, jež mu umožní největší kontrolu nad informacemi – dlouhodoběji se na netransparentním fungování organizace nic nezmění KONEC SPOILERU. Smiley bezesporu je hlavním hrdinou filmu, skrze něhož jsou informace filtrovány, ale kamera si od něj drží podobně observační odstup jako od ostatních. Mnohé záběry jsou snímány přes sklo (čeho je využito k poctě šmírácké klasice Okno do dvora), postavy se k nám drze otáčejí zády, chybí jakákoli snaha o líbivost. Film není podbízivý, což nutí k pečlivějšímu pozorování. Podstatné se odehraje na pozadí, mizanscéna (včetně tváří herců) prozrazuje více než dialogy, jejichž hlavní přínos spočívá v nenápadném aktualizování knihy napsané během studené války. Některé narážky na nerovnoprávný vztah mezi USA a Anglií jsou velmi současné a vhodně jim byl věnován větší prostor než démonizaci Sovětského svazu, který zde plní úlohu snadno využitelného strašáka. Jeden musí z kola ven nesplňuje požadavky diváckého filmu, tím spíše si jej ale divák ochotný číst mezi řádky vychutná. 85% Zajímavé komentáře: Faidra, StarsFan, Sheldra (01.02.2012)

Špionáž nejšpionážovitější. Dokážu si představit, že to takhle nějak probíhalo. Mluvení, vzpomínky, porovnávání drobných nuancí a k tomu všemu lidi, jejichž osudy studená válka tak nepříjemně pokřivila. Zvlášť forma mě strašně bavila, třeba ty hrátky se zvukem a já lituju, že jsem snímek neviděl v kině. 90%. (02.05.2013)

Rozhodně kvalitní špionážní drama, škoda jen, že mě nedokázalo více vtáhnout do sebe. Dvě hodiny sice nejsou na dnešní dobu moc a film ten čas využívá k detailnímu vystavění příběhu, přesto jsem pak litoval, že mi tam chybělo nějaké větší napětí, vzrušení (co se týče dominantnosti žánrů, radši se podívejte na imdb, kde není thriller na prvním nýbrž až třetím místě). Jinak jsem byl ale velmi spokojen, příběh zaujal, nenudil, přinesl několik dějových zvratů, držel si slušnou tajemnou atmosféru nejistoty a v neposlední řadě film nabídl kvalitní herecké výkony (Gary Oldman v kladné roli, no toto :-) ). Svoji hlavní pointou (těch odhalení bylo v tomto snímku vícero), resp. tím, kdo je onou krysou, mě bohužel tolik nepřekvapil, vlastně cca po půl hodině jsem měl tip a ten se mi nakonec potvrdil. Možná, že kdyby se Tinker Tailor Soldier Spy trochu zkrátil a víc by se tlačilo na pilu, mohlo to být na plný počet, takhle zůstávám na slušných 4* a jsem spokojen. A jinak mě dost překvapil Tomas Alfredson, po Ať vejde ten pravý hodně velký krok jinam. (09.02.2012)

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly. (18.05.2012)