Režie:
Gustavo TarettoScénář:
Gustavo TarettoKamera:
Leandro MartínezHudba:
Gabriel ChwojnikHrají:
Pilar López de Ayala, Javier Drolas, Inés Efron, Carla Peterson, Rafael Ferro, Adrián Navarro, Miguel Dedovich, Jorge Lanata, Alan Pauls, Romina PaulaObsahy(1)
Identita velkých měst spočívá v jejich budovách. Dnes je to často chaotická směs různorodých a neslučitelných architektonických stylů. Kontemplací o Buenos Aires přechází snímek zároveň k pozorování jeho stejně nesourodých obyvatel: Martín je allenovsky neurotický intelektuál, „ajťák“, kterému internet přiblížil svět, ale zároveň ho vzdálil životu. Přítelkyně mu utekla do Ameriky a nechala mu psa. Je typickým obyvatelem metropole stejně jako Mariana. Oba žijí ve stejné čtvrti, ulici, bloku... Jejich cesty se každý den kříží, aniž by jeden o druhém věděl. Když Martín stoupá po schodišti nahoru, Mariana míří dolů, když on nastupuje do autobusu, ona vystupuje. V kině sedí ve stejné řadě, nikdy si ale nevidí do tváře. Potkají se jednou doopravdy? Příběh míjení sobě souzené dvojice zpracoval režisér již ve svém úspěšném stejnojmenném krátkém filmu. Nyní v celovečerní prvotině předkládá v mnoha úrovních, myšlenkově i formálně precizně propracovaný snímek, „romantickou komedii“, hravou a filmařsky sofistikovanou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (108)
„Je v 21. století něco víc odrazujícího než prázdná složka Doručené?“ Muž H, Martín, „ajťák“ s panickou úzkostí, páteřní artrózou, psem jménem Susú, povzbuzujícím nápisem „The Force Is With You“ a internetem jako místem všech jeho činností. Žena G, Mariana, architektka se nerealizovanými projekty, fobií z výtahů, figurínou na povídání i intimitu, sousedem-náruživým klavíristou a čtyřmi roky vztahu schovanými v 38,9 MB. Dvě osamělé duše v Buenos Aires, městě všudypřítomných drátů, vysokých domů, zbytečných bočních stěn, a samoty, kvůli níž i psi páchají sebevraždy. Najdou ti 2 spřízněnou duši? Medianeras je takový malý, milý film, přičemž ten žánr „komedie“ neznamená, že by se divák smíchy za břicho popadal (ačkoliv třeba roztodivné známosti obou hrdinů pobaví), spíš se jen usmívá a užívá si příjemnou atmosféru. A to až do symbolického, hezkého konce. Za mě slušné 4*. „Tyhle schůzky jsou jako menu v McDonald‘s. Na fotkách vypadají větší a chutnější. Vždycky když jdu na rande, jsem stejně zklamaný jako u Big Maca.“ ()
Neviděla jsem (prý podobné) "Kimovy ostrovy" a s mým vztahem k jihokorejským romantikám zřejmě nikdy neuvidím. Ale pointu jsem pochopila rychle. Líbily se mi její výlohy, vizuál filmu, hudba, intertext i komentáře. A to je všechno, protože nadšení mne nepřepadlo. Není to proto, že na internetu jsem si ani za těch šestnáct let, co ho mám doma, nevypěstovala závislost, nepoužívám ho v mobilu, nechodím na chat, ani mi nevzdaluje život samotný. Není to proto, že netrpím samotou nebo bolestmi hlavy, natož depresemi nebo že nikoho nehledám. Je mi líto. A to věřím na osud a mám ráda velkoměsta. Prostě fajn půldruhé hodiny s fajn postavama a zbytečně bleskovým závěrem... nic víc, nic míň. Vlastně ano: škoda, že Adrián Navarro neměl víc prostoru. ()
Žijeme namačkaní na sobě a stejně jsme sami.----"Vím, že jsem jediný člověk ztracený mezi miliony dalších."---- Tenhle film se podle mě povedl. Všechno působí upřímně, obyčejně lidsky. Trochu mi to tím způsobem jakým divák nakoukne do života postav připomnělo Amélii. Možná to chce mít na film správnou náladu, ale přišlo mi, že to ten problém izolovanosti je vystižený tak, že by to snad obrazněji vystihnout nešlo. Určitě se dá najít spousta námětů k zamyšlení, pokud máte chuť a čas, nebo se na to dá dívat jen na odreagování...---"Tohle je popatnácté, co jsem se zapsal na plavání a popatnácté, co nejdu. Miluju plavání, ale nesnáším všechno předtím a potom. Nesnáším sprchování před a po.Nesnáším svlékání a oblékání, sušení vlasů v zimě, mokrej ručník v tašce, mokrý plavky, mokrý žabky, nesnáším smrad chlóru......."---- > ()
MFF KV 2011. Pěkný a milý filmeček o dvou pěkných a (rozto)milých mladých lidech, žijících osaměle a stísněně jako v konzervách v přeplněném velkoměstě, Argentinské metropoli Buenos Aires. Ajťák a designérka, se svými fobiemi, se svými malými živůtky, snažící se přežít a najít spřízněnou duši. Sonda do životů dvou obyčejných lidí, na kterou se příjemně kouká, u které se sem tam usmějete, která má sem tam hluchá místa, ale i sem tam zajímavé nápady, spoustu detailů, které vám mnohdy připomínají něco z vás. Sympatičtí hrdinové, bojující a zažívající hořkost i drobné radosti, kterým snad budete přát, aby nalezli své štěstí. Filmeček doporučuji na večer, tak po 22. hodině, kdy se vám ještě nechce spát a máte rozjímavou náladu. 3.5/5. ()
Originální a svěží jednohubka, které postupně dochází dech - z metaforického pohledu na Buenos Aires a jeho architekturu, vystihující moderní existenciální otázky velkoměstského života jsem byl u vytržení a naprosto nadšen, z následujících obrazových montáží mile překvapen s občasným pomyšlením na Amélii, hlavní hrdinové a jejich slabůstky působily sympaticky, ale nakonec si pro sebe ukradly příliš času. Jakmile přijde na milostná zakopávání, dostává se režisér na nejistější půdu, když pak se konečně naskytne možnost rozvíjet dále vztah dvou výjimečných jedinců, jednoduše zacouvá a film poeticky utne. Nakonec tedy film zaujme nápaditými a pestrými intermezzy, než o berlích kulhajícím příběhem. ()
Reklama