Obični ljudi
Ordinary People
Obsahy(1)
Během zdánlivě průměrného dne přijíždí autobus plný mladých vojáků, kteří jsou odvolaní do odlehlého vědeckého kraje, aby zde vykonávali děsivý a náročný úkol – zabíjet civilisty. Mezi povolanými mladými vojáky je i 20 letý Dzoni, který měl až doteď problém se zařazením do společnosti. Tentokrát se pohybuje od jedné popravy k druhé, je ovládán strašidelnými příkazy vojenského úřadu, a po velmi krátkém čase se v nelidských vojenských podmínkách zříká lidské morálky, empatie a soudnosti. Jak se jeho morbidní poslání blíží ke konci, hrůza jeho dosavadních skutků ho začíná dohánět a vhání ho do bolestivé, avšak nevyhnutelné konfrontace s vlastními činy. Režisér Vladimir Perisić svým snímkem, zasazeným do blíže neurčené doby i místa během balkánského válečného konfliktu, přináší netypický obraz psychologického dopadu hrůzostrašné války na ty, kteří ji zažili a byli její součástí. K podmanivosti Perisićova snímku přispívá i režisérův realistický a nesentimentální přístup k vykreslení psychického utrpení vojáků a jejich smíření se s hrůzostrašnou vojenskou (ne)morálkou. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (9)
Žhavý letní den, lenošná bezděčná smrt, znepokojující netečnost. Když nastavíte páčku svědomí do pozice OFF, je zabíjení de facto všední banalitou. Říkáte, že tuhle funkci nemáte? Nepřeceňujte se.. Neúprosný minimalista Perišič se pomocí statických záběrů, ospalého tempa a strohých dialogů snaží donutit diváka, aby se prohraboval v myšlenkových pochodech ústřední postavy, ale řekněme si upřímně, který blázen by se o to dobrovolně snažil.. ()
Filmový debut Vladimira Perisice nehýří ani akcí ani dlouhými dialogy. Vidíme pouze výsek jednoho dne, nevíme, co předcházelo ani co bude následovat, nepronikáme ani do hlubších pohnutek jednotlivých postav. Strahá výpověď byla záměrná, já ale jako divák očekávám trochu víc. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
,,Dostali jsme za úkol zlikvidovat nepřátele! '' ----- Tento film včera dávali na Film Europe, náhodou jsem se na něj přepl a hned od počátku mne zaujala ta dlouhá nekonečná jízda poskakujícícho autobusu zabíraná kamerou zevnitř přes siluety řidiče a velitele skrze přední sklo. Ticho umocňovalo jen řazení a změna otáček motoru. Hned mi bylo jasné, že koukám na něco co bude zajímavé. Obsah pak napověděl, že to zřejmě bude ještě zajímavější. Říkal jsem si - aha! Moderní neruská verze Čekisty! Nu, nebylo to tak. Z filmu mám rozporuplné pocity a rozhodně mně nerozhodil jako Čekista. Přemýšlím proč. Zda to bylo podáním režiséra a nebo jistou mojí otrlostí? Objektivně přiznávám, že coby fanda do válečných snímků jsem už viděl lecos a tak viděl film, kde se odehraje několik poprav zkrátka neohromí. Možná kdybych koukal na jiný typ filmů a na toto náhle narazil, byla by situace jiná. Z obsahu můžeme tušit děsivý duševní přerod vojína Dzona ve vraždící monstrum, které však na konci začnou rozebírat výčitky. Nevšiml jsem si ve filmu žádných nelidských vojenských podmínek a film vlastně nijak nešokuje byť se o to snaží. Odsouzení jdou v klidu na smrt snad s vyjímkou jednoho o jehož duševním zdraví jsem pochyboval a který zemřel po úderech pažby do hlavy. I zde ač se jedná o akt brutality divák nevidí nic co by neviděl jinde. S přibývajícími popravami jsou vojáci postupně opíjeni rakií, takže o ,,hrdinových'' výčitkách se dá jen stěží uvažovat. Zaujme tak spíše sama kamera, dlouhé statické záběry na trávu, kůru borovice, oprýskané omítky opuštěných domů. Je z něj cítit silný kontrast horkého balkánského léta s vrkáním hrdliček v korunách stromů přerušovaný single shoty z automatických pušek do zad klečících obětí. Pokud bych měl vypíchnout nějaké významnější momenty tak je to rozhovor s jedním odsouzeným a rádiová komunikace velitele jednotky ze sedadla autobusu. Velká škoda, že tam té psychologie postav nebylo trochu víc. Cítím z toho trochu kalkul... Tři poslední cigarety. * * * ()
Sice jsem nemel to stesti slyset promitacovy prupovidky, ale diky sugestivni atmosfere filmy by mi bylo pri jeho sledovani horko, i kdyby v sale bylo - 20. ()
Divák, který nebude předem vědět, o čem film je může mít pocit, že je přímým účastníkem děje. bude na tom stejně, jako vojáci. Asi do půlky filmu. Dále už je téměř nemožné, vžít se do jejich pocitů. Dlouhé statické záběry bez hudby a beze slov zde mají své opodstatnění.. Vladimir Perišič zvolil ten nejlepší možný způsob, jak k danému tému přistoupit. Nic nevysvětluje, nekomentuje, nechává diváka, aby si s ním poradil sám.... ()
Dlouhé statické záběry nebo naopak táhlé kamerové jízdy, minimální střih, nepřítomnost hudby a neherci jsou primárními prostředky, jichž režisér Vladimir Perišić využívá. Na diváka se tak lehce přenesou pocity hlavních hrdinů: dlouhé čekání a obavy z toho co se bude dít, úmorné horko, nuda, únava, apatie. Určitou změnu nabízí netradiční hledisko, kdy na válečné události nenahlížíme skrze oběti, ale pozorujeme vojenskou jednotku, toho dne jako popravčí četu, v rámci níž jako většího celku probíhá nivelizace vlastní identity a individuality. Hlavní hrdina postupně prochází odosobnělostí, lhostejností a dochází až k jakési robotické mechaničnosti, kdy si od původního mírného vzdoru a částečné lítosti a sounáležitosti, sám aktivně oběti vybírá. Svým minimalismem film nedokáže vzbudit okamžité a silné (ale o to prchavější emoce), ale naopak se zadře a je poměrně složité jej dostat z hlavy. ()
V titulcích filmu uvedeno: režie Vladimir Perišić. ()
80 minutový film a polovina času jsou nudné zdlouhavé scény. Rozhodně 20 letý Dzoni, který se stal profi vojákem aby v civilu nemusel hledat marně práci, podle mého úsudku nemá naprosto jakékoliv výčitky svědomí, když si jako sólista z nudy odstřelí mladičkého zatčeného....a vlastně ani nakonec neví kolik bylo výstřelů - kterými připravil o život jiné lidi. ()
Film pojednává o jednom dni v srbské armádě, který začíná jako každý jiný, ale postupně hlavnímu hrdinovi přináší drsnou lekci toho, co to znamená, když za člověka rozhodují jiní. Jsou konkrétní, morálnězávažé činy díky této "dělbě práce" snazší? Sotva.. Film je to hodně rozvláčný, naplněný samými dlouhými statickými záběry, které sugestivně navozují tíživé dusno horkého letního dne vyplněného převážně čekáním v opuštěných a zarostlých kasárnách. Chvílemi asi i na trpělivého diváka dolehne nuda (nebude-li mít "štěstí" jako já na "vtipné" průpovídky promítače), ale náročnost je vyvážena kratší stopáží. Celkově jde o zajímavý, typicky festivalový snímek, který má určitě něco do sebe. ()