日照重庆
Chongqing Blues
Recenze (5)
Zlatá Palma - výběr ()
Wang Xiaoshuai je jedním z mnoha režisérů, které k mezinárodní proslulosti vynesly filmové festivaly, ale jeho tvorba ukazuje spíše stinnou stránku festivalového světa – falešné ustanovování trendů a protežování tvůrců, kteří zapadají do určité škatulky. Wang byl svého času jedním z filmařů „šesté generace“ čínské kinematografie, kteří hlasitě kritizovali své předchůdce a předháněli se v ukazování „pravé“ tváře Číny. Jenže pouze málo tvůrců (např. Jia Zhagke) dokázalo přežít dobu své módní vlny a stvrdit svou osobitost. Wang naopak náleží mezi ty, jejichž pozdější tvorba odhaluje pozérství a plagiátorství celé jejich filmografie. Wangovy poslední filmy už jsou ryzí přehlídkou tezovitosti, kopírování festivalových trendů a především poplatnosti. "Chongqing Blues" takto ve stylu dardenovského realismu předkládá mentorsky doslovné pojednání o tom, jak je pro dnešní mladé v Číně špatné, že nevyrůstají v tradiční rodině a postrádají patriarchální autoritu. Právě to je vede k morálnímu úpadku a hrůzným činům, nad kterými pak už může stará ganerace jen sprásknout rukama a bezmocně se ploužit po měste a snažit se pochopit, kde se stala chyba. ()
Ten film má tradične dobrú atmosféru. Dokonca aj to pomalé Wangovo tempo vnímam ako pozitívum. Ale na tvorcu, jeho formátu - ktorý ma svojimi filmami skôr teší a udivuje, je Chongqing Blues nudnou variáciou nejakého hlbšieho príbehu. Putovanie s otcom upršaným a hmlistým mestom, aby pochopil posledné chvíle a motivácie svojho mŕtveho syna, má potenciál vytvoriť vzťahovú reminiscenciu, ale nedeje sa tak. Postavy sú všedné, nudné. Vzťahy naznačené a o nejakej hĺbke nemôže byť ani reč. A hoci to po formálnej stránke má mnohé atribúty, ktoré si na podobných filmoch cením, tá príbehová zložka pokulháva. Pozerateľné, ale ako vravím, Wang to vie o dosť lepšie. ()
ocenenia : MFF Cannes 2010 - Nominácia na 1. cenu ()
Civilně natočený film o otci, který se snaží přijít na to, proč byl při policejním zásahu zastřelen jeho syn. Problém ovšem je, že je to celkově takové divné. Otec rodinu opustil před 14 lety a od té doby o ní nejevil žádný zajem, znovu se oženil a má dalšího syna. Tak proč najednou takový zájem o prvorozeného syna? Proč se ho snaží najednou poznat a pochopit? Je to takové selankovité, příliš chtěné a místy zbytečně zdlouhavé a celkově jalové. ()