Zrození Planety opic

Asi jsem čekal víc než jen útěk opic ze zoo do přírody. Prostě to na mě nepůsobilo jako povstání opic, který zapříčiní úpadek lidstva, jelikož samotný povstání tu má celkem malej rozměr a ani trochu nedává přemýšlet o tom, že by si mohli podrobit celou planetu a co víc, téměř vyhladit lidstvo vyzbrojený stíhačkama nebo tankama. Jinak je ale každopádně film v pohodě, nenudí, šišlající Franco ani v roli doktora nevadí a na Freidu Pinto jsem čekal od milionáře, takže ta opavdu potěší. Ale ten hlavní úkol, kterej tenhle film měl mít - a to nastínit úpadek lidstva a vzestup opic - se podle mě nepoved úplně dotáhnout, žádný zrození planety opic se nekoná, maximálně zrození parku opic. (28.08.2011)

Jako puzzle zapadá tento počin do celého starého příběhu jedním velkým odkazem a to zmínkou o ztracené misi na Mars. Kromě toho si tvůrci jistojistě zadělali na berličku do dalšího dílu, který už bude doslova sedět v kolejích prvního filmu o opicích s Charltonem Hestonem. Čistě teoreticky. Druhý díl může být také o tom, jak vlastně vznikla hierarchie opičího společenství v takřka vylidněném světě, což bylo stylově naznačeno už v závěrečných titulcích. To celé na druhou a dostaneme remake filmu 12 opic. To jen tak na okraj. Zrození planety opic ale patří k režisérsky dokonale zvládnutému filmu. O trikové stránce nemluvě. Brzy jsem úplně zapomněl, že se vlastně jedná o triky a naprosto podlehl dojmu, že amíci někde vyštrachali nějakou přechytřelou opici, co to takhle pěkně zahrála. A on to Andy Serkis, který už nacvičoval při natáčení King Konga. Závěrečná akce na mostě byla neskutečně impozantní. Už dlouho jsem neviděl film, který by se mi takhle líbil. Navíc film, který cucá z vyčpělého tématu starého přes třicet let. Opravdu brilantní kousek. Tim Burton aby teď nevylézal na nějaký čas z domu. (09.11.2011)

Výjimečný či dokonce geniální film může vzniknout v zásadě dvojí cestou: buďto autorsky, anebo kolektivně. Autorská cesta zahrnuje všechny ty věhlasné režisérské osobnosti, které ční nad ostatní jako péro z divanu, kdežto kolektivní cesta stojí na perfektně odvedené práci celého štábu. Problém této druhé cesty je v tom, že vždycky nějaká složka selže, například kamera není stoprocentní, nebo vám nezahrají dokonale herci, takže natočit výjimečný film kolektivní cestou je zhruba totéž jako hodit na deseti kostkách šestku, kdy každá kostka zahrnuje jeden prvek filmu (scénář, hudbu, kostýmy, střih, triky a postprodukční práce atp.). Pravděpodobnost je v tomhle ohledu zcela nekompromisní – šance, že se vše povede a všechny kostky ukážou šestku, je asi jedna ku šedesáti milionům, proto je vždycky tak obrovské překvapení, když se to podaří, a u tohohle filmu, kde nikdo neční nad ostatní a všichni dřou pro celek, bych se i nebál říct, že se to celkem povedlo. Vlastně je na tom postaven i samotný příběh, který nenavazuje ani tak na legendární opičí ságu, jako spíš na Howardovu Čistou duši, neboť svoji premisu staví na principu amerického matematika Johna Nashe zvanou Nashova rovnováha, čímž se tady míní spolupráce všech opic na vzpouře na úkor jednostranného egoismu. Podívejme se na samotný okamžik z Howardova filmu, kdy se Nashovi podaří přijít na svou geniální myšlenku: v okamžiku, kdy v diskusi se spolužáky o vnadách jedné studentky zazní známý výrok Adama Smithe o neviditelné ruce trhu, kdy bude nejlepšího výsledku dosaženo v případě, když každý bude hájit své vlastní zájmy, Nash náhle prozří a uvědomí si, že pokud se všichni zaměří na získání jediné dívky, nezíská ji nikdo (nepotvrdí-li se tedy slavné Čtvrtníčkovo „nejsilnější pes mrdá“). Optimálního výsledku bude dosaženo, pokud každý bude hájit své a společenské zájmy dohromady. Odtud nejen Caesarův výrok „jedna opice je slabá, společně budeme silní“ a jeho mazané popostrkávání všech rozdrobených frakcí ke spolupráci, ale i důvod, proč se chystané pokračování filmu zřejmě nepodaří: je celkem jasné, že se v dalším díle opice rozdělí v názoru, zda ubližovat lidem (šedý dominantní šimpanz Rocket), nebo zůstat v defenzivě (stanovisko Caesara a cirkusového orangutana Maurice), a že konec této teamovosti nějakým způsobem postihne i filmařský štáb. (15.11.2011)

Rezonující. Revoltující. Těžko hádat, kde se Rupert Wyatt vzal, ale můžeme být jen rádi, že se dostal k možná nejpřekvapivějšímu trháku posledních let. Tohle opičí zrození totiž nikdo nechtěl vidět, posměšky nad zbytečným remakem nebraly konce a najednou se ozývá jen málokdo. James Franco překvapuje hereckým chameleonstvím, Tom Felton potvrzuje záporáckou tvář a Caesar pak za doprovodu úžasného hudebního doprovodu Patricka Doyla zdolává nejen nejvyšší větve stromů, ale i srdce diváků. I přes pár překvapivých (ale nerušících) logických zakopnutí musím přiznat, že v tomhle tažení chtěl za každou cenu pokračovat a rozlíceným primátům znovu napjatě fandit snad každý. (25.10.2011)

Obecně se americkým blockbusterům spíš vyhýbám s vědomím, že cílí na jinou věkovou kategorii publika a většinou pracují se žánry, které jsou mi víceméně ukradené. Pokud už mě někdy osloví, pak v drtivé většině jako odlehčené komediální záležitosti. Vážně míněný blockbuster zavání většinou na dálku patosem a okázalou velkohubostí. Románová Planeta opic fungovala na jednoduchém principu a kladla si jednoduchý cíl: varovat před nukleární válkou, která přivede lidstvo do záhuby, a uvolněný prostor obsadí živočišný druh. Původní film ze 60. let byl působivý a účinný - především proto, že se věrně držel předlohy. Ve své době šlo vlastně taky o blockbuster, ale volbou tématu, jednoduchostí, precizností a širokou sdělností mimořádně silný. Jeho mladší bratříček prodává něco jiného a používá jiné nástroje. O původní Planetě opic lze tvrdit, že ovlivnila jednu generaci diváků, vyvolala společenskou diskuzi a měnila pohled na studenou válku. Zrození Planety opic je předvídatelnou moralitkou na téma zpupnosti člověka v protikladu k ušlechtilosti němé tváře. Hodně scén je hraných vyloženě na efekt, postavy jsou černobílé, film šablonovitý a doslovný, hrající okatě na city. Od prvních minut mi nebyl sympatický, ale za řemeslo bych mu bez váhání nadělil dvě hvězdičky. To by ovšem nesměla přijít poslední akční třetina, kde dochází k revoluci a hrdinné šikovné opičky obřími skoky likvidují tu vrtulník v letu, tu jedoucí automobil s ozbrojenou osádkou. Tmělo se mi před očima a nálada klesala rychlostí parašutisty bez padáku. Nadšených obdivovatelů má film dost, tudíž se nemusím namáhat udělit ani jednu hvězdičku za technické zpracování a omezím se na 10 % celkového dojmu. (07.10.2015)