Jeskyně zapomenutých snů

Tak teď nevím. Natočil Herzog dokument, v němž filosoficky hloubá nad lidskými dějinami? Nebo si dělá srandu a s bazilišským úsměvem dává pseudointelektuálům možnost zabřednout do nečitelných bezobsažných úvah plných cizích slov? Dělá si srandu ze všech těch vědců, kteří zasvětili svůj život tomu, aby zjistili, kterého bizona namaloval pračlověk dřív a kterého později ... protože je to kurva přeci úplně jedno? Albínští krokodýlové. Muž, který se snaží hledat jeskyně pomocí čuchu. Hraní americké hymny na kosterní píšťalku. Vědec, mluvící lámanou angličtinou, který musí "vstřebat" zážitek z návštěvy jeskyně... Já bych skoro i řekl, že Jeskyně zapomenutých snů je od Herzoga opravdu takový milý, podvratný vtípek na účet éterických bytostí, které rády hloubají nad vším, nad čím se hloubat dá. (16.12.2011)

Ahojte! Je to prosté. Každý, kdo se trochu zamyslí nad tím, o čem tenhle film bude a kdo jej natočil, dojde k závěru, že proto, aby si jej co nejvíce vychutnal, musí, tak jako já, udělat dvě věci - jít na tuhle lahůdku ve 3D do pohodlného multikina a naladit se na meditační, hypnotickou cestu do míst, která jsou skutečná a zároveň neskutečně fasntastická! Ať už jsou komentáře odborníků, či samotného Wernera, více, nebo méně zajímavé, je to skoro fuk, jako to rádoby poselství na konci, stejně to chcete vidět hlavně kvůli nejstarším jeskynním malbám na světě, které normální smrtelník jindy neuvidí, a ty jsou nejemotivnější, když jsou záběry podkresleny pečlivě vybranou hudbou. Ne náhodou tento vyjímečný film hodnotím jako jubilejní tisící ;-) Silný zážitek! Mějte se filmově! Woo. (02.04.2012)

… a to čistě za samotné malby a za předpokládaný vizuální zážitek ve 3D (viděno bohužel z DVD, ale další hodinu a půl života mě tomu ani nenapadne věnovat). Pokud jde o užvaněný komentář a celkové „filosofující“ pojetí, jsem přesvědčený, že si Herzog dělá z lidí srandu; Star-Spangled Banner jako ukázka pentatonické(!) melodie, očichávač otvorů s voňavkářskou průpravou, „možná-uslyšíme-i-tlukot-vlastního-srdce-buch-buch-buch“ a další pouťové atrakce toho buďtež důkazem, a i kdyby náhodou tohle všechno mělo tvořit jízlivý kontrast k závěrečné nekomentované prohlídce (i když pak se vlastně ještě šlo do pavilonu krokodýlů, takže nejspíš ne), přijde mi to jako mimořádně slaboduchý způsob, jak naložit s materiálem z míst, kam lidská noha s kamerou hned tak znovu nevkročí. (09.03.2018)

Dokumentární tvorbu lze pojmout na různé způsoby. Německý filmař Werner Herzog svůj skromný příspěvek lidstvu pojal jako poetizující ódu na první známý prehistorický kinematograf. Biograf sice primitivní, ale v kontextu historie doby mnohem trvanlivější, než dnešní technické novinky a vymoženosti. A Chauvetova jeskyně si Herzogův vzletně oslavný postoj právem zaslouží. Rozporuplná je skutečnost ve chvíli, kdy se na jedné straně s hrdostí hlásíme k dějinám člověka, jeho vzestupu a svědeckým místům. A na té druhé straně bráníme lidem v návštěvě těchto reliktů minulosti. Co jiného nám ostatně zbývá, když člověk systematicky znehodnocuje své přirozené životní prostory? Vznikl tento hold pravěké umělecké činnosti, která je v neustálém pohybu měnících se podmínek a způsobů. Americká hymna je podpásovou ranou cynismu stoika na mozaice vnímání světa. Nakonec nám zbývá již jen to umění! A rozličné způsoby sebevyjádření! (14.07.2016)

Dokument má své kouzlo a sílu, dokud se drží jeskyně. Když začne Herzog teoretizovat a "kolébce člověka" a dokonce přidá naprosto zbytečný dodatek o jaderné elektrárně a krokodýlech, tak mne ztrácí. Přitom základní kostra dokumentu je silná - historie objevu, co se v jeskyni nachází a pak dokonce popis nejen toho, co vidíme, ale i 3D skutečností, kdy si malíři hráli s plasticitou stěny jeskyně, tak rozpohybovaný obraz (Před 37 000 lety! Kam se hrabe Meliés!). A nezůstane jen u zraku, přejdeme brzy i na sluch (jak cinkají zaklesnuté rohy nosorožců plus celá ta sekce o hudbě, píšťalkách a dalších hudebních nástrojích, která sem patří velmi, ale velmi ústrojně), a dokonce i na čich (!), kdy jeskyni ohodnotí slavný parfémář (!). Snad jen chuť a hmat zde chyběly, ale to dost dobře nešlo či nebylo co předat. A po celou dobu dokumentu se mi líbily, jako takové démanty v koruně, výpovědi o snech o lvech, ne o strachu, ale o pochopení ducha kreseb, o Aboringincích, o pocitu, když vyjdete z jeskyně, o pocitech, že vědce v jeskyni někdo sleduje a že vlastně ruší, až to nakonec vyústilo v onu dokonalou historku, proč Aboriginci malují - kterou měl dokument beze slova okamžitě skončit a napařil bych mu větší hodnocení. Až mne zamarazilo. To nemalují oni, to maluje duch, který vede ruku, ruka ducha. Homo Spiritualis. Kurnik - co víc chtít jako důkaz duše v člověku? Celé umění (hudba, sochy, malby i film, jak trefně podotkne jeden z vědců), jen odrážejí ducha v člověku. Herzog v tom vidí ducha člověka, já jako věřící samozřejmě ducha Bohem daného - jako co by rozvíjel duch člověka jen pro samotného člověka?, když duch Boží rozvíjí vzpomínku duše na Boha? Ale to už jsem se dostal někam, kam jsem nechtěl, nejspíš některé, co komentář čtou, popudil, tak se omlouvám. (24.01.2021)