Chantrapas
Chantrapas
Režie:
Otar IosselianiScénář:
Otar IosselianiKamera:
Lionel CousinHrají:
Dato Tarielachvili, Tamuna Karumidze, Pierre Étaix, Bulle Ogier, Giorgi Kipshidze, Bogdan Stupka, Bernard Eisenschitz, Emmanuel de Chauvigny, Mathias Jung (více)Obsahy(1)
Otar Iosseliani, gruzínsky režisér žijúci vo Francúzsku, je dnes jedným z najvýznamnejších žijúcich filmových tvorcov. Vo svojom najnovšom filme Chantrapas sa špecifický gruzínsky humor mieša s francúzskym – ide totiž o retropríbeh mladého gruzínskeho filmára Nikolasa, ktorého poeticky štylizované videnie sveta rozhodne nevyhovuje sovietskej cenzúre. Jeho film (fragment zo skutočného dávneho Iosselianiho filmu) je zakázaný a Nikolasovi sa podarí emigrovať do Paríža. Ako ohňostroj sa spúšťa ironická historka plná starých emigrantov, bohatých producentov, príslušníkov oddelenia KGB na sovietskej ambasáde a iných kurióznych postavičiek, ktoré sa Nikolasovi buď pletú pod nohy, alebo mu pomáhajú pri jeho úprimnej, ale i nekompromisnej ceste charakterizovanej láskou ku kinematografii. Chantrapas formálne evokuje nostalgickú náladu starých gruzínskych filmov, zároveň však ide o veselé a múdre rozprávanie plné nonsensov od autora, ktorý už zažil vo svete takmer všetko a má nám čo povedať. (Febiofest)
(více)Recenze (4)
Boľačka sledovať. ()
Skvěle vybrané typy, velmi čistá kresba, nepříliš přepečlivělá – gesto i výraz tu vznikají i bez minucióznosti. Realita jaká je, bez ufňukánkovství i nějaké pózy génia. Vše je samozřejmé a vlastně očekávatelné – žádné hloubky morálky, dopředu ten příběh známe – a bohužel je dnes znovu platný stejně jako před těmi 13 lety, kdy to Otar točil – a že se tehdy mohlo zdát, že jsme za tím! ()
ocenenia : MFF Mar del Plata 2010 - Špeciálna cena poroty ()
Víceméně poklidné obrazy, bez zbytečných slov, film postavený tak nějak mimo dialogy, do obrazové roviny. Ačkoliv po chvíli víme, že chuť těch obrazů nám není neznámá, že se nedočkáme překvapení z nové či osobité formy, přece jen to není zklamání, čeho se nám dostane. Spíš setrvání v jakési jistotě příběhu, který si hledáme v obrazech, resp. tak trochu mimo ně, aby byl příběh bohatší. A pak v nejistotě toho, jak si plnit vlastní touhy. Slepě, egoisticky, tím uzavřeněji, čím méně je člověku dovoleno. Odpovědí není, že všude, ať už v nesvobodě nebo ve svobodě, jsou stejně umělecky necitliví producenti/mecenáši, na nichž je umělec nucen být závislý a tudíž tančit podle jejich pískání a tudíž nikoliv podle svého přesvědčení, které se jeví jako jediné správné, ale že jedinec si nese všude s sebou svou "neschopnost" vytvořit dílo, které by oslovilo i někoho jiného než nejbližší okruh přátel. A přitom by tak chtěl, tak moc, až ve své touze utone... Praskliny na idealistické slupce. Bravo. ()
Reklama