Malý Bobeš

Kdysi povinná četba, jejíž filmová adaptace mi úspěšně unikala až do dnešních dnů. Knihu pořád máme, ale padá na ni prach, děti dnes zajímají jiná knižní dobrodružství. A s rukou na srdci musím přiznat, že ani mě jako caparta Bobeš ke čtení zas až tak nelákal. Dnes ze zvědavosti a s kapkou nostalgie tedy připomínka dávno zašlých časů, filmových, příběhových i mých osobních.  Poklidný a jednoduše poetický film, jenž skutečně působí jako dětská vzpomínka, a takový účinek nikdy není nepříjemný a nebýt strnulého Jirky Lukeše v roli Bobše šel bych na čtyři hvězdičky. (20.12.2021)

Spisovatel a kniha. Josef Věromír Pleva a Malý Bobeš. Skutečnost, že osudy obou jmen se vzájemně prolínají, není vůbec náhoda. Malý Bobeš je z velké části autobiografický román, v němž Pleva vzpomíná na své útlé dětství prožité v krásném, ale drsném kraji Českomoravské vysočiny. Nejrozmanitější zážitky z dětství, přirozeně zachycené na stránkách půvabné dětské knížky, se setkaly s nebývalem ohlasem poprvé na počátku třicátých let. Malý Bobeš totiž vybočoval z dlouhé řady knih, koncipovaných coby idylické texty krásného dětství a světa kolem. V Bobešovi je čtenář konfrontován s realitou zahrnující skutečnou chudobu, umírání a řadu sociálních problémů doby počátku minulého století. Dětský hrdina zde neprožívá jen radostné chvíle, ale také pocity strachu a prvních životních zklamání. Filmová adaptace režiséra Jana Valáška nezůstala literární předloze nic dlužna, naopak poskytla známým hrdinům novou, modernější tvář, s níž se mohla naplno identifikovat i generace nejmladších vrstevníků titulního hrdiny. Výběr hereckých představitelů dětských (Jiří Lukeš, Jana Zatloukalová) i dospělých (maminkovsky něžná Dana Medřická, Lukavský, Neumann a další) partů nemá v čem zklamat a díky jisté přirozenosti se herci naplno sžívají se svými postavami. A i když byl Malý Bobeš napsán již na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, tedy v dobách dávno minulých a pro leckoho i vzdálených, určitý aktuální přesah si knižní i filmové vyprávění uchovaly do dnešních dnů. Je jím křehká dětská duše, která touží po lásce, štěstí a spravedlnosti a nechápe, proč je svět často tak složitý a někdy i zlý. (21.04.2014)

Potěšilo mě, že postavy ve filmu nebyly tak jednoznačně černobílé, např. i onen vykořisťovatelský rychtář měl své světlé chvilky, zachránil Bobšovým krávu a odměnil se Bobšovi za záchranu své dcerky, i když jsem pln strachu očekával, že naopak na něj její tonutí hodí. Je sice laciné trhat hraní dětských představitelů, ale moc mě neuchvátil věčně zamračený Lukešův pohled a jeho úsporný až poněkud mrtvolný výkon, který bohužel později zopakoval v Rychlých šípech. (20.07.2013)

Velmi dobře odvyprávěná adaptace nesmrtelného díla dětské literatury. Vše se soustředí na vylíčení světa očima malého hrdiny, jehož vnímání je pochopitelně poněkud svérázné, o to však vřelejší i zábavnější. Z hlediska dětských filmů poměrně "novátorský" snímek, neobávající se ani expresivnějších okamžiků. (19.12.2006)

Pozor, tenhle komentář není o malém, ani žádném jiném, Bobšovi, je o záhadě týkající se mého strýce, někdejším sídlem Veselíčko 36, tedy domu, kde dnes (už 17 let) bydlím. 1. Slovo na úvod: Včera navečer jsem se jel na kole vykoupat do Vališáků, se svým vrstevníkem, veseličským rodákem Josefem Mrkosem. Během kritiky stavu polí a lesů jsme se řečí dostali až k filmování Malého Bobše, kterého se také jako kompars účastnil, avšak pro střihačské nůžky, se do finální verze nedostal. 2. Formulace problému: Údajně by měla být při kácení stromu jasně patrná pravá ruka mého již zesnulého strýce Josefa Tejkala, která by měla být snadno identifikovatelná, neboť jí chyběl celý palec (mohu svědecky potvrdit). 3. Sledování a pátrání: Dnes jsem nevyčkal ani do večera a film si pustil. Celou scénu kácení lesa, detailní záběry sekání a řezání stromů jsem si několikrát pouštěl po krocích. Nebyl jsem však schopen strýcovu ruku jistě indentifikovat. 4. Poznámka: Kromě toho, že strýcova pravá ruka neměla palec, byla neobyčejně velká, až obrovská, a vždycky mimořádně teplá; nikdy v životě nenosil rukavice. 5. Závěr: Přestože jsem použil i data ze serveru https://www.filmovamista.cz/2433-Maly-Bobes, nedospěl jsem k jednoznačnému závěru. Možná vyústění: a) Malý Bobeš se na Veselíčku netočil, a Mrkos si ze mě dělal šprťouchlata. b) Malý Bobeš se Veselíčku točil, ale ruka se sekerou a pilou je někoho jiného (strýc Josef to ovšem uměl se sekerou a pilou velice dobře). c) Film Malý Bobeš je podvrh. - Prosba: Pokud mi některý filmový znalec (a na čsfd by to měl být každý druhý), pošle za účelem objasnění tohoto problému zprávu na R.Tejkal@seznam.cz, budu velmi rád..... Další záznam: ""Horácká galerie Vás zve na první akci v rámci projektu Vysočina Filmová. V úterý 12. března v 17 hodin promítneme v podkroví HG film z roku 1961 Malý Bobeš, natáčený v nedalekých Slavkovicích. Po projekci je možné se zeptat na podrobnější informace ohledně natáčení pamětníků a novoměstských Uličníků"" - Půda Horácké galerie byla plná. Většina lidí (včetně mě) sledovala film skrz nosné půdní trámy. Následná diskuse o filmu byla krátká a kromě fotek z natáčení a informacie že natáčelo také v sousedních Radňovicích a Hlinném, jsem se mnoho nedozvěděl, o mém problému vůbec nic. Pozn. 1: Bobšova vesnická odyssea neskončila, vždycky se najde někdo, kdo se v ní pozná. Naposledy snad Oldřich Janota ve své milé písni "Malý Bobeš". Nedá mi to, abych zde neuvedl alespoň jednu sloku: "Ale touha se vysmeká z rukou / skřípá a kutálí se na podlaze / Zobáčky na okno tlučou / a sekyra houpá se na provaze / Ale vnímat tu vteřinu / ta nekonečná muka / než odtáhnou peřinu / Bobši, kde jsi tu kouli ukrad?" (04.06.2017)