Dívka na mostě

Dívka na mostě je bezkonkurenčně dialogově naprosto precizně vybroušený film, který pohltí hnedle prvními slovy Vanessy Paradis, když v monologu vypráví o tom, co se všechno vlastně událo. Pak najednou bum, střih a přichází naprosto úžasná scéna na mostě, kde to, jak se bude život odvíjet je popisováno každým slovem a každou emocí. Na scénu nastupuje skvělý Daniel Auteuil a celý ten černobíle laděný příběh se odvíjí hrozně hezky, ale po všech stránkách trošku předvídatelně. To jediné mě na filmu mrzí. Jinak jsem nečekal, že bych z filmu mohl mít takový hezký pocit. Ale je pravda, že Francie to vždycky uměla. Hlavně ta starší. (04.10.2013)

Krásný film o dvou ztracených duších, které se jednoho dne našly. Výborná atmosféra, krásná Vanessa Paradis a charismatický Daniel Auteuil, příjemná hudba a hlavně nezapomenutelné scény při házení nožů, kdy kamera střídá pohled z jednoho hrdiny na druhého a vám pomalu připadá, že jste na jejich místě, dělá z tohoto černobílého filmu, jeden z nejhezčích romantických filmů, které jsem viděla. 90% (09.06.2012)

Leconte je režisér lidských duší. Jeho výborně obsazená Dívka na mostě zřejmě sloužila jako inspirace Bessonovi pro Angel-A. A spojuje je nejen černobílé pojetí. Dívka má však nejen mnohem lepší scénář, ale především obsazení. Vanessa hraje, až se z ní kouří. A Daniel? Daniel zkrátka je. A jako obvykle nikdo nepochybuje, že je právě tím, čím zrovna je. Takže dočasně vrhačem nožů, který potřebuje propojit své neštěstí s jiným neštěstím, aby dva zápory společně vytvořily jeden šťastný klad. (04.08.2012)

Pětihvězdičkový francouzský šanson dvou krvácejících srdcí. Ostré bubnování nožů, zasekávajících se do dřevěného kola smrti vs. strach, z mlasknutí čepele při zaseknutí do měkkého těla. Letící nůž ať sviští rychleji, pádící melodie nechť zvláční. Udržujme rovnováhu mezi smutkem a radostí, vyrovnejme hladinu serotoninu v mozku. Nový účes, drahé šatičky, manikúra, parfém a luxusní šperky. Sexy samička radostně vrtí zadečkem, v mozku to zašplouchá a vlny omývají a tiší bolestně obnažené konečky nervových vláken, roztřepené smutkem. V mozku, chlazeném ledově studenými dlaněmi, klidnými prsty muže za zenitem, muže s ocelovými nervy. Dlaně laskají vrhané nože, zatím míjející hladkou kůži na dívčím těle. „Muži mě zajímají jako krásné oblečení. Vždycky je chci vyzkoušet.“ Kráska na mostě za zábradlím, světla auta zhasnutá před zatáčkou, deprese (neza)plašená třpytem a cingrlátky kabaretu, až přílišné tlačení na pilu se štěstím v ruletě. Plus ve finále pitomý a hnusný Istanbul, to město nemám rád. Měli skončit v těch Athénách, tam jsem byl kdysi šťastný. Nevadí. Určitě si spolu s Danielem Auteuilem ostrými noži zase někdy zaházím. A až půjdu u nás v Plzni po mostě, přes některou z našich pěti řek, možná tam uvidím stát dívku, za zábradlím. A přinesou-li mi vlny času, plynoucí zvolna pod mostem, femme fatale od pánaboha Vanessu Paradis, řeknu jen: „Díky, Bože... a teď prosím zvolni noc, nech zaznít líný jazz, aby pomalu unášel letící nůž“. (16.04.2014)

Tak tohle je film, který mně definitivně udělal další zářez do srdce na kterém je napsáno "my love Danieli Auteuile s podmanivýma očima" a to nepočítám těch několik scén či momentů, které mě doslova a do písmene nadzvedly ze židle, jak byly nádherné. Když k tomu přidám nepopsatelnou, ale úžasnou francouzskou atmosféru a krásnou, smutnou Vanessu s pohledem raněné laně a hudbu, která byla velmi vhodně zvolená právě v daných momentech, tak jdu na pětku s čistým svědomím. (26.10.2012)