Lucemburkové

Dějiny nikde nezačínají ani nekončí, i zítřejší budoucnost bude pozítří minulostí. Když sfoukneme z učebnic dějepisu prach dat, jmen i mýtů, najdeme v nich pouze muže a ženy ovládané láskou i nevěrou, vášní i neřestí, přátelstvím i nenávistí a hrdinstvím i zbabělostí. Prostě tím vším co provází naše životy i dnes, protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.

1. Král s tváří anděla Roku 1278 v bitvě na Moravském poli padl Přemysl Otakar II. Chaos v zemi, spojený se střídáním panovníků měl ukončit sňatek Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským 1. 9. 1310. Tím začíná období vlády rodu Lucemburků v Čechách. Čtrnáctiletý Jan se v začátcích své vlády potýká s prosazením svých práv v zemi rozdělené na dva mocenské tábory. Pomocí spojence, kaplana Berengarda, proniká do Prahy, kde vydává Inaugurační diplomy a řeší otázky nástupnictví na římském trůně po smrti svého otce Jindřicha VII. Zájem o evropské dění mu ztěžuje sílící boj šlechty o vzrůst podílu na moci. Do mocenských půtek mezi vůdčími osobnostmi obou táborů, Jindřicha z Lipé a Viléma Zajíce z Valdeka, se prolínají i osobní vztahy. Ukazuje se i odlišný pohled královských manželů na způsob vlády. Král naslouchající šlechtě, podporující turnaje se názorově rozchází s královnou Eliškou, toužící po majestátu vládnoucím z Prahy.

Na znamení nesouhlasu Eliška odchází se synem Václavem na hrad Loket. Král Jan ji však za tuto vzpouru potrestá odnětím syna, kterého posílá k výchově na francouzský dvůr. Snahu o smír mezi královskými manžely ukončí odhalení královy nevěry. Eliška opět opouští dvůr a odjíždí do Landshutu na dvůr své dcery Markéty. Na toto rozhodnutí však doplácí ztrátou finanční podpory a je nucena vrátit se zpět na královský dvůr, kde však už žije po svém v ústraní. Během let své vlády Jan Lucemburský získal za pomoci strýce Balduina Trevírského nová území a finanční zdroje, podařilo se mu konsolidovat a rozšířit zemi. Obratnou sňatkovou politikou navázal provdáním své dcery Marie za Karla IV. Francouzského Sličného svazek s vlivným francouzským dvorem. Úspěšnou teritoriální politikou s převahou zájmu o evropské dění však získal punc cizince ve své zemi.

2. V otcových stopách Vladařské schopnosti Karla IV. se rodily postupně v dobách, kdy se po boku otce – Jana Lucemburského, účastnil tažení, na jejichž konci byl zisk území v oblasti severní Itálie, Korutan a Tyrol. Jan Lucemburský opět svou pověstnou sňatkovou politikou získal rezignaci Jindřicha Korutanského na český královský titul – sňatkem syna Jana Jindřicha s jeho dcerou Markétou Korutanskou, zvanou Hubatá. Karel během italských tažení podniká první státnické kroky a zakládá první z řady hradů - Montecarlo u Luccy. Zastupuje také svého otce v královské kanceláři v Parmě. Italský odpor vůči Lucemburkům sílí a Karel po odvráceném atentátu na vlastní osobu a zvláštní snu zcela mění svůj dosavadní způsob života. 1333 se ujímá Českého království.

Janovi postupně slábne zrak, ale přesto se po smrti Elišky Přemyslovny žení s Beatrix Bourbonskou, zahajuje přestavbu Pražského hradu a spolu se synem Karlem se účastní neúspěšné křížové výpravy do Vratislavi, kde oslepne úplně a vrací se do Čech. Karel si ovšem otcův návrat vysvětluje jako projev nedůvěry ve své vladařské schopnosti. Problémem se ukáže i fakt, že Češi si oblíbili více Karlovu manželku Blanku z Valois než královnu Beatrix, která dotčeně odchází se synem Václavem pryč. Jan za to vykáže Blanku do Brna a Karel odjíždí. V závěti pak odkazuje rodové hrabství synu Václavovi a Čechy Karlovi. Záhy přichází o území v Tyrolích vlivem rozchodu Markéty Hubaté s Janem Jindřichem. Markétin sňatek s Ludvíkem Bavorem umožní nadvládu nad tímto územím konkurenčnímu rodu Wittelsbachů.

Karel s Ludvíkem Bavorem bojuje o titul římského krále. Je sice zvolen, ale Cáchy stále straní Ludvíku Bavorovi. Ke Karlově korunovaci římským králem dochází v Bonnu až po smrti Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku, kam slepý král spolu se synem přitáhl s vojsky na pomoc Filipovi VI. Roku 1347 se Karel stal českým králem podle osobně sepsaného nového královského řádu a brzy na to zakládá univerzitu. Během manželství s Annou Falckou se smiřuje s Wittelsbachy a po svém zranění a smrti Anny Falcké se žení s Annou Svídnickou, rozšiřuje svá území a správním centrem stanovuje Sulzbach.

3. V záři císařské koruny Roku 1354 začíná cesta krále Karla za císařskou korunou do Říma. Průvod odjíždí ze Sulzbachu, který se měl stát centrem vladařova projektu tzv. Nových Čech, nejprve za ziskem lombardské železné koruny, která byla podmínkou císařské korunovace a pokračoval přes Aquileju, Mantovu, Pavii, Miláno a Pisu do Říma. Náročná cesta, během které Karel získal řadu cenných relikvií vrcholila příjezdem do Říma o Zeleném čtvrtku 2. dubna 1355. Během jediného dne podnikl pouť po římských bazilikách a 5. dubna 1355 byl korunován. Od té doby, na znamení následnictví, si ke jménu připisuje číslovku „čtvrtý".

Při zpáteční cestě Karel přežil v Pise útok na vlastní osobu, když spolu s manželkou unikl požáru v domě, v němž bydleli a před odjezdem do Prahy byl nucen potlačil nastalé povstání. Po návratu do Čech navštívil hrad Karlštejn, kam nechal uložit korunovační klenoty, sepsal zákoník Maiestas Carolina a Zlatou bulu Karla IV., která byla schválena v Metách 1356. Začal též řešit palčivou otázku nástupnictví, protože z jeho potomků žila pouze dcera Kateřina. V roce 1361 se mu v Norimberku narodil dlouho očekávaný a vytoužený syn Václav. Přesto za tři roky podepisuje s Habsburky a Anjouovci tzv. Dědické úmluvy, které určují nejen pravidla nástupnictví, pokud bude některý z rodů bez dědiců, ale automaticky i politické rozložení moci v Evropě. Usiluje i o návrat papeže do Říma. Karlova politika měla daleké budoucí vize, kterým přizpůsoboval i výchovu syna, kterého uvedl před blížící se smrtí až příliš záhy do politiky a na francouzský dvůr.

4. Král bez koruny Václav IV. nastupoval na trůn po otcově smrti jako nezkušený vladař. Záhy zemřeli i tři jeho zkušení rádcové. Zemi zasáhla morová epidemie a situaci komplikovalo papežské schizma – působení Urbana VI. v Římě a zároveň Klimenta VII. v Avignonu. Vlivem těchto okolností odložil panovník i cestu do Říma za císařskou korunou, k níž už nedostal nikdy další příležitost. Václavova kariéra byla velmi rozporuplná. Od útlého dětství byl hýčkán otcem, který ho až příliš urputně připravoval na vladařskou dráhu. Syna nechal už ve dvou a půl letech korunovat a 1376 ho ustanovil římským králem. Takto strmému vzestupu neodpovídala Václavova povaha. Měl snahu unikat do světa zálib a trávil čas lovem v okolí Karlštejna, Křivoklátu, Žebráku a Točníku ve společnosti svých oblíbenců.

Poměrně úspěšné období jeho vlády končí 1393 roztržkou s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Pramenila z rozdílných mocenských vizí, ale též ze vzájemné osobní nelibosti. Rozepře během nichž byl na příkaz krále zavražděn Jan z Pomuku, oslabovaly Václavovu pozici a zástupci vysoké šlechty se stále více obávali jeho dalších přehmatů, proto ho pod záštitou Panské jednoty v Berouně zajali a internovali. Osvobozen byl až na zásah svého mladšího bratra, Jana Zhořeleckého. Římská říše si nemohla dovolit slabého vládce, proto byl 1400 kurfiřty zbaven titulu římského krále a na jeho místo nastoupil Ruprecht III. z rodu Wittelsbachů, což znamenalo porážku nejen jeho samotného, ale též Lucemburského rodu.

5. S bratry po boku Po sesazení Václava IV. z římského trůnu se ujal záchrany situace nečekaně Václavův nevlastní bratr Zikmund, vládnoucí v Uhrách. Korunován byl římským králem v basilice sv. Ištvána v Székesfeherváru. Největším favoritem na tento post byl sice Jošt Lucemburský, ten ovšem se Zikmundem korunu vyměnil za Braniborsko a kurfiřtský hlas. Zikmund přitom bojoval s Turky i se šlechtou, která se dožadovala podílu na moci a odchodu cizích králů. Ta 1401 Zikmunda zajala a internovala na Visegrádu. Po svém vysvobození se rozhodl vzít věci pevně do rukou, vtrhnul do Čech s cílem sjednotit Lucemburky pod svým vedením. Podpořila ho i Panská jednota nespokojená s vládou Václava IV., kterému nakonec nezbylo než předat výkonnou moc v Českém království bratrovi. Václava, který se na poslední chvíli snažil své rozhodnutí zvrátit, nechal Zikmund zavřít ve Vídni pod kuratelou Habsburků a Prokopa Lucemburského uvěznil v Prešpurku. Jakmile se Václavovi příznivci postavili proti Zikmundovi, vypukla v zemi válka, během níž Václav uniká z Vídně.

Zikmund na rozdíl od Václava byl politik a diplomat. Roku 1403 započal reformy posilující moc krále a podpořili ho i příznivci, kteří se seskupili v jím založeném Dračím řádu, příslušníci elity a zahraniční šlechta. Řád Točenice toto Václavovi neposkytoval. Václav se obklopoval spolehlivými šlechtici a měšťany. V jejich řadách bylo mnoho členů budoucí ochrany královského dvora i husitských hejtmanů, mezi jinými též Jan Žižka z Trocnova. V Praze v té době rostlo napětí mezi příznivci a odpůrci reformních konceptů mistra Jana Husa, když Václav IV. Dekretem kutnohorským předal fakticky univerzitu pod kontrolu Husovy skupiny. Smrtí Ruprechta III. nastal také mezi Lucemburky boj o titul římského krále. Nárokoval si ho Václav, Zikmund i Jošt. Vítězí však Zikmund a je v roce 1414 korunován. Václavovi postupně ubývaly síly. Nechal si vybudovat Nový hrad v Krčském lese, kde nakonec zemřel.

Zikmundovou zásluhou byl svolán reformního koncil do Kostnice. Snažil se řešit otázky, které znepokojovaly celou západní křesťanskou společnost. Úspěch koncilu však vystřídal neúspěch v osobním životě. Manželství s Barborou Celskou se rozpadlo.

6. Do posledního dechu Po smrti Václava IV. 1419 Zikmund zůstal jediným žijícím mužem Lucemburské dynastie. Měl před sebou nelehký vladařský úkol. Násilné svržení a zavraždění konšelů na Novém Městě pražském přerostlo v revoluci. Husité Zikmundovi nedůvěřovali a činili ho zodpovědným za Husovu smrt. Proto jeho nástup na trůn podmiňovali požadavky, pro Zikmunda nepřijatelnými. Přesto se 1419 Zikmund stal českým králem. 1420 svolal sněm do Vratislavi, jehož cílem bylo zastrašit husity. Byl přítomen i vyhlášení křižácké výpravy proti nim. Pražští husité se však o pomoc obrátili na nově založenou obec Tábor a jejího vůdce Jana Žižku, který s vojskem přitáhl ku Praze a zbudoval provizorní, ale pro Zikmunda nedobytnou pevnost na Vítkově Hoře. Zikmund se tedy nechal bez dalšího boje korunovat ve Svatovítské katedrále. Korunovaci však husité neuznali, dokonce ji na sněmu v Čáslavi 1421 prohlásili za neplatnou. I třetí pokus o dobytí husitských měst ztroskotal, tentokrát v Kutné Hoře, a následovaly i další vojenské neúspěchy.

Zikmund proto začal spoléhat hlavně na diplomacii a řešit otázku nástupnictví. 1422 provdal dceru Alžbětu za Albrechta V. Habsburského a manželům věnoval Moravské markrabství. Sám získal 1431 italskou korunu, podmínku císařské korunovace, a 1433 přijal císařskou korunu v Římě. S Albrechtem Habsburským počítal jako s budoucím českým, uherským a římským králem. Kromě toho Zikmund začal vyjednávat opět s husity, a aby byl z jejich strany konečně přijat za českého krále, nabízel uznání některých částí husitského programu. Požadavky husitů však musel schválit také koncil v Basileji, a protože překročily únosnou mez, učinil jim Zikmund přítrž. Schylovalo se k rozhodující bitvě u Lipan, kde byla husitská vojska 1434 krvavě potlačena. Trvalo ještě dva roky než došlo k dohodě mezi koncilem, husity a císařem, aby mohly být 1436 v Jihlavě vyhlášeny texty kompaktát. Koncil povolil přijímání pod obojí a potvrdil i další husitské požadavky. Pro Zikmunda to znamenalo uznání české korunovace, mohl přijet oficiálně do Prahy a spojit se s husity v boji proti Turkům.

Přes postupující rakovinu dělal vše pro to, aby nezískali nárok na českou a uherskou korunu Jagellonci. Nechal dokonce zatknout manželku Barboru Celskou, která udržovala s polským dvorem kontakty. Vydal se na cestu, aby zajistil korunu pro zetě Albrechta. Během ní však umírá. Umírá tak poslední velký středověký vládce a poslední Lucemburk, který vládl z Prahy. (Česká televize)