Open

(Mezipatra 2010) V soutěžní sekci letošních Mezipater si navzájem konkurují vítězové ceny Teddy Bear na Berlinale za poslední dva roky – ZUŘIVÉ SLUNCE, BOUŘLIVÉ NEBE (Julián Hernández, 2009) a OPEN (Jake Yuzna, 2010). Pro oba filmy je určující styl, který je výlučný a na který je nutné se při interpretování předkládaných obrazů a zvuků zaměřit, protože fabule titulů je veskrze primitivní. V obou případech jde spíše o to, jakým způsobem je vyprávění, které je pro současné festivalové filmy charakteristické, reinterpretováno z queer hlediska._____ OPEN nám předkládá navzájem provázané osudy celkem pěti postav, z toho dvou párů. Ústřední pětka je ztvárněna opravdovými transgender lidmi-neherci, kteří se ale ocitají ve fikčním vyprávění, které je barvotiskové jako z fotorománů pro mládež, jak si povšimli někteří kritici, a vyměňují si „nefilmové“ dialogy, které ve své bezelstné upřímnosti vyvolávají pro svou neslýchanost z reproduktorů kin úsměvy. (Barvotiskovost umocňují i časté kýčovité záběry na putující mráčky na nebi, vodní hladinu, vanoucí zelené listí apod.) Veškerá motivace je odvislá od jejich povídání, které jakoby vypadlo z příručky „Freud pro hlupáky“, když se sami/y od sebe či na základě otázky partnera/partnerky rozpovídají o svém dětství._____ Spíše než na to, co říkají (věty, které zní ve filmu hloupě, ale každý je ve skutečnosti užívá) a co řeší (běžné problémy ze života), je dobré se zaměřit na to, do jakého prostředí jsou zasazeni/y, jak jsou v něm inscenováni/y a jakým způsobem jsou snímáni/y a stříháni/y. Sdělení totiž nespočívá v chování a promluvách postav, ale ve stylu, který má metaforickou povahu. Nesejde na tom, že závěrečná montážní sekvence je z hlediska časové logiky nesmyslně sestříhaná, když naznačuje, že zatímco jedny/i přespí noc na střeše, druhé(mu) stihne za jeden den narůst břicho. Podstatné je, že montáží dávají do souvztažnosti různé „páry“ se stejnými problémy (neopětovaná láska), čímž se říká, že nezáleží na tom, kým se kdo cítí být či kým kdo byl/je, protože některé věci jsou sdílené všemi. Staví se tak na snadno pochopitelných paralelismech a odlišnostech, které jsou dány i výběrem lokací, kdy jediná příroda dává možnost se nadechnout a být svobodný, nebýt svázán institucionálním řádem společnosti, představovaným městem._____ V analytických textech, jako je například „Otevřít se tomu, co nevidíme: láska napříč pohlavím ve filmu Open“ od Ivy Baslarové (Cinepur č. 71, str. 07-09), je zmiňována důležitost záběrování, které přechází od matoucích velkých detailů, u nichž nelze rozlišit pohlaví a genderovou příslušnost postav, k velkým celkům, kdy jsou nám neherci předvedeni bez šatů. Takové práce indikují, že s námi film hraje určitou hru, kdy chceme vidět, jak to doopravdy je, a postupně naši zvědavost uspokojuje odhalením konkrétních partií. Tato hra na potvrzování a vyvracování hypotéz je ale s divákem sehrávána pouze v první části, abychom po odhalení mohli sledovat tradiční propletenec milostných a přátelských vztahů, které jsou úplně stejné jako jakékoliv jiné. Z transgenderové tematiky se tak nedělá atrakce sama o sobě, ale naopak se nám předkládá romantické drama s vizí, že na (změněném) pohlaví nezáleží, protože jde o naprosto normální věc. Nepřekvapí tak, že na Interent Movie Database je mezi doporučenými filmy, pokud se vám líbil OPEN, i LÁSKA NEBESKÁ, tj. film o různých podobách lásky. (04.12.2010) (méně) (více)