The Pervert's Guide to Ideology
Perverzný sprievodca ideológiou
Režie:
Sophie FiennesScénář:
Slavoj ŽižekKamera:
Remko SchnorrHudba:
Magnus FiennesHrají:
Slavoj ŽižekObsahy(1)
Po dokumentu Perverzní průvodce filmem (2006) se Sophie Fiennes vrhá do další spolupráce se slovinským kontroverzním myslitelem Slavojem Žižekem a kombinací jejich netradičních interpretací filmu jako takového společně vytvářejí další pozoruhodnou dokumentaristickou reflexi společnosti, aby divákům poodkryli cestu do podstaty ideologie – snů, které formují naše kolektivní vědomí a konání. Ideologie a její formování společnosti tvoří základ filozofické práce Slavoje Žižeka, vycházejícího z Freudovy psychoanalýzy, která mu pomáhá nahlížet na svět a porozumět mu netradičním způsobem. A zdá se, že právě rok 2012 byl ten nejlepší čas na uveřejnění tohoto filmu. Úvahami o filmech, hudbě, historii a současných společenských fenoménech se charismatický Žižek a zkušená Fiennes dopracovávají k definici ideologie jako neustále se měnící uměle vytvořené substance, formující všechny společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
Slavoji, Slavoj, už podruhé jsi mi udělal tu věc s mluvením, dírou a hlavou. Vs. "jednotka" jsem si to užil o něco více, pochopil trochu více a stále mi toho spousta unikla. Pro komplexní pochopení úžasně nepřetržitého toku svěžích a zamotaných myšlenek platí to samé co u předchozí části: další shlédnutí muže jedině pomoci . Hodnocení je tedy taky zase jen takový "nástřel". Ovšem nevím, jestli na to budu mít někdy dostatečně extrémní sebemrskačskou náladu. [70%] ()
Nejvíc perverzní je akcent pana vypravěče, ale jinak dobrý :D ()
O p. Žižekovi jsem poprvé slyšel před nějakou dobou z úst p. Bělohradského... zajímavé podání myšlenek a názorů na společnost a její chování, nedozvěděl jsem si sice nic z čeho bych se vyloženě "posadil na zadek", ale času stráveným nad dokumentem rozhodně nelituji... poslední věta dokumentu pro mě představuje něco, co sám nedovedu pochopit "Jaktože je pro nás snažší představit si konec světa, asteroid padající na Zemi, než prostou změnu našeho ekonomického řádu"... dávám 3* ()
Na Žižkovi (vzdáleném příbuzném Jana Žižky z Trocnova, na což je podle svého českého překladatele Michaela Hausera náležitě hrdý) si v první řadě cením jeho vášnivé snahy zprostředkovat něco ze současné filosofické reflexe i širším masám. Filosofie na sebe totiž bohužel v posledních dekádách vzala podobu esoterické disciplíny utápějící se v autoreferenčních a pro vnější svět naprosto nesrozumitelných disputacích, dobrých snad jen pro honění citačních indexů a získávání grantů. A je jedno, jestli jde o kontinentální uctívače postmoderních klasiků, obsesivně dekonstruující desítky let mrtvého koně "uzavřených identit" a "tradičních dichotomií", a poskytujících pak intelektuální stafáž stále pomatenějším nárokům všelijakých emancipačních a identitárních politik, anebo zda se jedná o anglosaské či anglosaskou tradicí inspirované analytické směry, které filosofii až na velmi vzácné výjimky depolitizují a definitivně uzavírají ve slonovinové věži společenské irelevance. Žižek vrací filosofii tam, kde se nacházela už za Sókratových časů - na agoru, do centra dění.*** Téma ideologie je velkou Žižkovou obsesí. Na prvním místě pak ideologie pozdního kapitalismu. Nejde mu ani tak o jeho ideologii oficiální, školskou (tj. neoliberalismus), předmětem jeho zájmu je daleko více soft power nejrůznějších popkulturních klišé, hollywoodských stereotypů, zkrátka ideologická ortodoxie, již s tvrdými kapitalisty nevědomky sdílejí i levicoví liberálové, mnohdy okázale deklarující svůj antikonformismus a radikálnost. Žižek rád ukazuje, že domnělá heterodoxie mnohdy v reálu skrývá konformismus a poplatnost mýtům kapitalistické morálky (nejlépe to je asi vidět na rozboru Titaniku nebo eko marketingu firmy Starbucks). Proto taky Žižek s takovou trpělivostí předkládá dialektické čtení filmů: nejprve představí nějakou myšlenku daným filmem nebo popkulturním produktem avancovanou, pak zmíní její typickou liberální interpretaci, za jejíž zdánlivou kritičností se ovšem nachází antisystémovost jen na oko (něco podobného mimochodem provádí s intelektuálně-publicistickým newspeakem také u nás trestuhodně neznámý a nečtený francouzský teoretik Jean-Claude Michéa).*** S Žižkovými vývody samozřejmě není nutné vždy souhlasit (jako bývalý vášnivý sběratel krokodýlků se například nemohu ztotožnit s lacanovskou interpretací kindervajíčka, o čokoládu tam tenkrát nešlo ani omylem), ani není nutné přijmout jeho marxistický pohled na svět. Ale už za svůj pedagogický přínos - učí aplikovat akademickou teorii na popkulturní materiál, sledovat filmy reflektovaně, "proti srsti" a nespokojit se s operetní radikalitou názorové rubriky Guardianu - si ode mě svých pět hvězdiček zaslouží. ()
Rozhodně film doslova nacpaný podněty k zamyšlení. Slavoj se ale za celé dvě a čtvrt hodiny nezastaví ani na vteřinu, takže se jedná o intelektuálně velice náročnou podívanou, osobně jsem místy už nedokázal vstřebávat další informace a prostě vypnul. Přesto doporučuji ke shlédnutí, ideálně po dvou tabletkách guarany. ()