Žena

Je chytřejší, podvratnější a zajímavější žánr horor, nebo thriller? Skoro po celou kinematografii se mělo za to, že horor, ovšem tenhle film, který začíná jako horor o monstru, ale končí spíš jako velmi neobvyklý thriller, ukazuje, že thrillery jsou ve skutečnosti mnohem chytřejší a podvratnější než horory. V tom spočívá geniální postřeh McKeeho, který tu ukázal, že thrillery stojí výš než horory. Přitom když se zeptáte nějakého cinefila nebo studenta filmových věd, tak 95% z nich spustí následující písničku: horory vůbec nejsou o nějaké krvi nebo brutálních monstrech, nýbrž velmi politické a angažované filmy odrážející problémy společnosti, jako byl Vietnam (Noc oživlých mrtvol), hospodářská krize (upíři vysávající lid v Drákulovi), rozpad rodiny nebo teenageři posedlí sexem (slashery), zatímco thrillery nejsou než žánrovky spadající do té zábavy. Jenže ono je to spíš obráceně, protože horory pracují s destrukcí (vpád iracionálna do našeho racionálního světa, třeba nějakého monstra do naší všední reality), ovšem thrillery staví na obráceným principu: jsou založený na konstrukci (vpád racionálna do iracionálního světa, třeba lupičů schopných přelstít nedokonalý trezor), čímž pádem thrillery velmi mazaně odhalují, že náš svět je trochu iracolnální a mohl by být mnohem efektivnější, což je mnohem podvratnější strategie než ta, kterou používají destruující horory. Abych citoval sám sebe: „Není přistižení světa v iracionálním limbu mnohem mrazivější než samotné vraždění a zohavená těla mrtvol? Není tím nejzákladnějším a nejpůvodnějším motivem thrillerů odhalení nesystematičnosti a chaotičnosti našeho světa, který se rozumně pouze tváří?“ Třeba to vyloupení banky tolik typické pro thrillery, kde se proti sobě staví mazaní lupiči a trochu toporná instituce banky, jinak řečeno racionálno a iracionálno, to je přece levicové gesto par excellence, které stojí mnohem výš než všechny ty hororový komentáře k různým paranoiám, jakou byla studená válka. Navíc je to gesto značně konstruktivní, který nestaví jen na nějaké destrukci či distancované reflexi společenské situace známé z hororů – to je vlastně to, co chybí levici, nějaký konstruktivní program. Jestliže je klíčovou postavou hororu děsivé monstrum, tak negativní postava v thrilleru může být dokonce i docela atraktivní a film často vyzdvihuje její chytré plány. Konkrétně tenhle film začíná jako další tuctový horor, takže tu máme vpád iracionálna coby monstra do racionálního světa jedné normální rodinky, ovšem s každou další minutou se ukazuje, že normálně se tu chová spíš to monstrum a iracionální je ta rodina, a to už jsme na půdě thrilleru. Z hororu se tu tak stává thriller, který nutí k zamyšlení, už to prostě není jen o hororovým děsu a hrůze. Přesto je zvykem vyzdvihovat spíše horory a thrillery pokládat za zábavu, jak je zřejmé i z toho, že neexistuje snad žánr, o němž by toho bylo napsáno víc než o hororu - těch publikací vycházejících hlavně v angloamerickým prostoru jsou bez nadsázky kopce a kopce. Kdybychom chtěli být konspirativnější, mohli bychom dokonce říct, že horory produkuje nějaká vyšší síla, aby nás uspala, protože ví, že horory jsou velmi vděčné téma k všemožným tématům od mechaniky hrůzy přes destrukci těla po ty zmíněný společenský komentáře, zatímco to pravé rozvracedlo, thrillery, tím přehlédneme. Možná je to dáno i tím, že thrillery nám říkají vše a upozorňují na věci přímo, na čemž založil Hitchcock své známé krédo, že divákům je třeba říct více než postavám, aby vzniklo náležité napětí (Hitchcock natočil pouze jeden horor, Ptáci, jinak s nimi neměl nic společného), kdežto horor neustále něco skrývá ve stínech a zamlčuje, což ovšem vede zjevně k tomu, že mu bývá věnována větší pozornost ve snaze rozšifrovat a vynést na světlo skryté poselství mezi řádky, zatímco thrillery, kde to máme přímo před nosem, nás k ničemu takovému neponoukají. Nezbývá tedy než vzkázat všem těm levicových aktivistům, bojovníkům proti establishmentu a nespokojencům, kteří vidí v hororech angažovaný komentář k různým společenským náladám, že jim bylo lháno - po celý ty roky přímo do očí. Ve skutečnosti jsou mnohem angažovanější a podvratnější thrillery, protože na rozdíl od hororů, které problémy jen odrážejí, nám dávají thrillery i návod, jak ty problémy konstruktivně vyřešit – racionálním vpádem do chaotického a iracionálního světa kolem nás. Iracionální vpád do racionálního světa, na němž stavějí horory, k ničemu podobnému nevede, je to jen takové líbivé gesto pro ukrácení chvíle. Ten střet hororu a thrilleru vlastně přesně kopíruje střet Matrixu a Speed Raceru, jelikož Matrix bývá běžně pokládán za velmi důmyslný a angažovaný film odhalující iluzivní realitu kolem nás, kdežto Speed Racer je řazen spíš mezi dětské a trochu přihlouplé střeštěnosti, ovšem není to spíš tak, že Matrix operuje akorát s kvazifilozofickými a trochu líbivými konspiračními koncepty, kdežto Speed Racer podává drtivou kritiku korporací, nekalých obchodních praktik a strojového průmyslu čerpajícího z kořenů Henryho Forda a Tomáše Bati? (21.02.2012) (méně) (více)