Post Mortem

Hlavní hrdina se nejprve rozpláče, když s milovanou Nancy sedí nad volským okem (už jen popis toho nezní zrovna dojemně). Podruhé pak v závěru, kdy skládá jeden kus nábytku na druhý a odděluje se tak nejen od své jediné vášně, ale také od celého světa. Snad toto se nám režisér snažil říci, kdo ví. V každém případě tak Mário činí asi pět minut, kdy si začnete říkat “bože, ať ta scéna skončí”, a ejhle, ono to skončí celé. Už jen za to oceňuji celé dílo o něco více. (11.11.2011)

Já chápu, že je to celé strašně chladné záměrně a že hlavní hrdina (navzdory tomu, že asi dvakrát brečel) je bez emocí taky záměrně, ale problém je v tom, že mě to pak nedokázalo zaujmout, osudy všech postav mi byly ukradené a žádný silný dojem to ve mě nezanechalo - vlastně skoro žádný. Ono je to i způsobené tím, že se v tom filmu vlastně skoro nic nestane, takže když se to v posledních 15 minutách snaží být silné, už je pozdě. Líbí se mi ten nápad, natočit film o tak významné události takovým způsobem, že je ta událost co nejvíce upozaděna a celý film se věnuje člověku, který ji sám moc neřeší (a plyne z toho zajímavá myšlenka, že se člověk může zprávám o politice vyhýbat jak chce, ale stejně se jim plně nevyhne) a líbí se mi i kamera (i když to má divný formát obrazu), ale jinak už nemám co kladně hodnotit. Mohlo to být dobré, ale v tomhle podání to fakt jen nudí a nic v divákovi (tedy aspoň ve mě) nezanechá. Ale i tak jsem rád, že jsem ten film sehnal. On se totiž shání hodně blbě a i když dopadl jak dopadl, minimálně do mé DVD sbírky Edice náročného diváka (kterou vydaly Levné knihy) se mi hodí. 2* (27.12.2020)

Snímke by pristal názov “Láska v časoch cholery” viacej než rovnomennému románu. Ponurá dráma za hranicami smútku, bližšie zápachu smrti. Larraín minimalizuje čo sa dá, neunúva sa ani nastaviť kameru tak, aby bolo hercom vidieť na tváre, keď v niekoľkominutovej statickej scéne tichého sedenia za kuchynským stolom začnú plakať a zvesia hlavy mimo obraz. Podivínske samotárske charaktery, atmosféra bez života, lásky, ľudskosti a slnka, narastajúce množstvo mŕtvol v márnici. Von z bytu hlavnej postavy, z nemocnice či márnice nazrieme výnimočne, a i to do divadelne nainscenovaného prostredia. Posledná scéna najprv skúša divákovu trpezlivosť, aby ho napokon vyslobodila a pomohla mu film, a obzvlášť zmysel jeho tiahlej poetiky, pochopiť. A necháva na ňom, či jej vytriebený prístup k nemu zatratí alebo uzná. (11.07.2011)

Ťažko povedať, či náš distribútor uviedol tento film do našich kín vďaka festivalovým oceneniam, ktoré Post Mortem utŕžil, alebo videl určitý komerčný potenciál v jeho morbidnosti. Film bude bližší obyvateľom Chile, ako našemu artovému divákovi, ktorý si na nejaký Pinochetovský prevrat z pred mnohých desaťročí možno ani nespomenie. Film o týchto udalostiach neinformuje, ráta aspoň s minimálnou informovanosťou diváka a keďže tu ide o duševný vývoj hlavnej postavy, stáva sa nadčasovým a o tom, kde a kedy sa tieto udalosti odohrali, nie sú až tak smerodatné pre jeho pochopenie. Skôr mi pripomínal vďaka interiérovým scénam, z ktorých sa skoro celý film skladá, ako nejaké dystopické sci-fi z neveselej alternatívnej reality. Hlavná postava pripomína vzhľadom charizmatických zloduchov zo starých hororov a režisér si určite pri nakrúcaní povzdychol, že viac by sa mu do role hodil Klaus Kinski. Pokiaľ hľadáte metafory, tak sa dá porozmýšlať nad akcentom jedla. 70%. (16.09.2013)

Děj z mého pohledu velmi podhodnoceného jihoamerického snímku Post Mortem je zasazený do roku 1973 do doby vojenského převratu v Chile, film tyto dějinné události prostřednictvím asistenta v márnici Mária sleduje, avšak nechává je bez komentáře. ~ Jedná se o mrazivě chladné drama, v kterém nic pozitivního nehledejte – jen všudypřítomnou mrtvolnou atmosféru s desítkami mrtvol v ulicích anebo ležících na chodbě či po schodech, apatické hlavní postavy a jejich odevzdanost. Brilantní závěrečná scéna vše uzavírá. (08.11.2011)