Brestská pevnost

Obrana pevnosti Brest se stala jednou z prvních významných bojových střetnutí Velké vlastenecké války...... Dojmy: VÝBORNÉ! (Sovětský) Ruský válečný film o bránících se a bojujících lidech v pevnosti a malém Saňjovi, který splnil rozkaz a všechno nám odvyprávěl, dokonale mísí historická fakta spolu se zajímavými obrázky. Organizovaní obrany s (téměř) holýma rukama (nevěřil bych, že to řeknu) - SOVĚTSKÝ ČLOVĚK JE NEOBYČEJNÝ! Syrové záběry z bojiště při kterých často dochází ke zrychlení tepu a situace, kdy se z kluků stávají chlapi. Pěkně od začátku, až DO KONCE! V plné kráse a síle! Až po zoufalství pološílených vojáků či obyčejných lidí. Ve válečných filmech jde o realitu. Tohle je hodně reálné. Zapomeňte na Leningrad. Vlastně se divím, že jsem nedal 5*. Možná proto, že neumím ,,kozáčka“. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Už mi to udatné ,,HURÁÁÁÁÁ“ chybělo! 2.) Připravuji obranu a nemám moc (střelných) zbraní. 3.) Zjistím, proč je Akimov udatné příjmení. 4.) Veni, vidi, vici – jen jsem to zatím nikomu neřekl. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE **** NAPĚTÍ ** (19.03.2011)

Dlouho se mně nestalo, abych z nějakého válečného filmu byl tak nadšený, jako právě z Brestské pevnosti. Přiznám se, že tento německý pogrom v okolí města Brest jsem nevěděl, ač je to jedna z nejvýznamnějších událostí běloruské historie druhé světové války. Alexandr Kott nicméně udělal výpravu takovou, že srovnatelná by mohla být snad jenom se Zachraňte vojína Ryana. Samozřejmě si ani zde Rusové nemohli odpustit pár patetických momentů, jako třeba, že opravdu hodně silně dávali najevo, jak moc velkým problémem byl nedostatek zbraní. Lidé pak hrdinsky pochodovali na smrt a nezacukli ani koutkem oka, že by chtěli změnit něco ohledně toho, že jsou v první linii a nemají ani zbraň. Místy chybělo místo pro logiku, ale dá se to odpustit. Kór v tak velkém filmu. Každopádně nejenom efekty, ale i pohled dítěte dělá z tohoto filmu místy až strašidelný příklad jednoho válečného momentu, který je tu popsán víceméně dopodrobna. Nemám, co bych víc dodal. Válečný film, co je tak na půli cesty mezi psychologickým válečným filmem a čistým válečným filmem plným výbuchů. Přesto ale oboje dělá tak dobře, že se těch 138 minut nedokážete přestat koukat. Viděno na základě Challenge Tour 2015. (03.05.2015)

Jak hodnotit válečný film, těch možností je mnoho; třeba z hlediska vojenské techniky, tak to u mě vcelku nepřichází v úvahu, je to velký, růžový, jezdí to po lese a louce, je to tank, já jsem spokojená, v tomhle věřím všem kritikům, kteří poznají který podvozek, nástavec a bedna od banánů byla použita a zda je výsledek věrohodný (tady prý je). U letadel tedy ano, ta vypadala tak, jako v ruských válečných agitkách, ruská byla hezky přátelsky baculatá a německá byla podle ksichtu zlá. Další možnost jsou věrohodné osobní příběhy, ať už opravdové (tady velmi často), nebo smyšlené (podle principu, tohle se někdy stalo nebo se stát mohlo), v tomhle ohledu si divák nemá na co stěžovat. Těch epizod, ať ukázaných nebo aspoň odvyprávěných, je tu hodně. Fomin, vyznamenaný s velkou slávou šestnáct let po smrti, což si jistě jeho rodina, patnáct let po smrti (ano, postřílet zajatce, zejména jsou-li to ženy a děti ... co k tomu říct, jak se říká u nás v pohraničí, mrtfa Němec, topra Němec) užila náramně, stejně jako si to vychutnali všichni ostatní po smrti vyznamenaní. Pokud v tomhle filmu někdo vidí patos, koukám koukám, div si oči nevykoukám, ale fakt ne. V čem? Mrtvá milenecká dvojice? Patos by byl, kdyby se vzali (dobře, přiznávám, přesně v to jsem doufala, taková naděje v lepší příští). Je patos projev milosrdenství vůči umírajícímu koni, nebo v tom, že otec brečí, když se najde jeho dítě, které považoval za mrtvé? V tom, že člověk před smrtí vytáhne fotku rodiny? V tom, že děd, který nějakým nedopatřením přežil, vypráví veselé příběhy o tom, jak kolem něj umřeli postupně všichni, koho znal, svému vnukovi? Jsem zvědavá, zda se ukáže, že Alexej Kopašov je stejnou hvězdou, jako Nikolaj Burjlajev, který kdysi jako dětský voják zazářil v Ivanově dětství. (24.11.2013)

Když jsem před lety viděl Vojína Ryana, musím uznat, že mě to oslovilo. Analyzuji-li si ten velkofilm, poselství zní: My jsme amerika, my jsme velcí a mocní a můžeme si dovolit i to, že primitivním způsobem vybereme nějakou nešťastnou stařenku a zachráníme jí alespoň jednoho syna. Přitom obětujeme asi 100 vojáků a několik francouzských civilistů. Ale tento film je zcela stejně vyjímečně dobře natočen, famózně technicky zvládnut, kamera na výbornou. Jeho poselství je prostší. My jsme stalinistické Rusko, hovno vyzbrojené, rozvědka nefunkční, protiletecká obrana nikde, napadnou nás skopčáci a co teď? Umíráme po tisících, naše ženy jsou upalovány, děcka též, nemáme vodu a náboje. Proto je film tak dobrý. Jestli to dělají pro Stalina, nebo rodnou vlast, se nedozvíte. To je takovej fofr, že to určitě nikoho nenapadlo. (09.01.2011)

Tento silně ufňukaný patos plující po krvavé řece hrůzy mi dnes opravdu nesedl. Místo očekávaného dojetí jsem polovinu filmu jen kroutil hlavou a koulel očima. Tvůrci měli celou dobu emoční pedál na podlaze, takže film i přes perfektní vizuál začal v tomto směru otravovat. Škoda, jako obdivovatel ruské válečné tvorby a tklivých příběhů jsem docela zklamán. (06.07.2022)